Ukradená církev

„Už aby tu miliardu konečně ukradli,“ povzdechl si nedávno jeden dobrý bratr. A hned připojil vysvětlení – „začnou se rvát a sežerou se sami navzájem a bude klid…“

Jistě, tvrzení o klidu nastalém po rvačce dnešních církevních „reformistů“ o státní zlaťáky je přehnaně optimistické. Tam, kde si lidé za učitele vyberou zloducha místo Ducha, nemůže být nikdy klid (pokud pod tím pojmem rozumíme mír a pokoj). Ze současného „reformního hnutí“ v naší církvi, je silně cítit smrad chamtivosti, mocichtivosti a slavomamu a to je zřetelná stopa, kterou za sebou zloduch zanechává. Nezřízená touha po penězích už rozvrátila mnohé pospolitosti, svazky a přátelství, zmařila bezpočet skvělých plánů, zničila mnohá původně dobrá díla a také mnohé životy.

Samy o sobě nejsou peníze ani špatné ani dobré. Jsou prostředkem k dosahování cílů, realizaci záměrů, naplňování tužeb a přání. Jako každý jiný prostředek získávají svoji polaritu od toho, kdo s nimi zachází. V Církvi by neměl být s penězi problém. Přece ti, kdo říkají pravdu, když se navzájem zdraví pozdravem „Kristus uprostřed nás“, by si měli být vědomi, že peníze v církevní pokladně patří Jemu a oni jsou pouze jejich správci. A že ze svého správcovství budou brzy vydávat před Ním počet. Když ale peníze v církvi – máme tu aktuálně na mysli naše eparchie v Čechách a na Moravě – plodí zlo, a že tomu tak je, to je jasné nejen tomu dobrému bratru, ale každému, kdo ještě zcela neztratil zdravý postřeh a úsudek, pak někteří při zmíněném pozdravu buď nevědí, co říkají nebo prostě lžou.

Kristus přece nepobývá v srdcích otrávených chorobnou chtivostí peněz, stejně jako kteroukoli jinou vášní. Situace je o to nebezpečnější, když jsou takto intoxikováni vrchní správci nejen nad penězi, ale nad celým Kristovým stádem. Srdce vždy určuje cíl, k němuž člověk směřuje. Pokud je zdravé, směřuje ke svému Stvořiteli, touží se sjednotit s Bohem. Je-li však otráveno vášní, chová se jako zmatený kompas, určuje chybné cíle. Zkrátka – touží se sjednotit s předmětem své vášně.

A běda stádu, které vedou pastýři a „reformisté“ s pokaženými kompasy! Přesto, že takto ušlo již značný kus po falešné cestě, zdá se, jako by si naše stádo stále ještě neuvědomovalo kam je vedeno. Tedy alespoň jeho značná část, někteří se již začali probouzet. Otázkou je, jestli při současném tempu procitání nebude příliš brzy příliš pozdě. Že nejde jen o plané mudrování je zřejmé z toho, že všechny kroky „reformistů“ vytváří při jistém nadhledu jasnou strategii.

A k čemu ta strategie vede? K ukradení miliardy, která po dohodě církví a státu v rámci nápravy starých křivd připadá naší pravoslavné církvi – tedy její české části. Daleko horší ovšem je, že se tak má stát skrze ukradení místní církve. Že se církev nedá ukrást? Ale ano! A tím snadněji, čím víc je stádo ospalé, nepozorné a naivní, čím méně se zajímá o to kam, jak a kým je vedeno.

A jak že se taková církev dá ukrást? Pěkně po bolševicku přece. Vždyť hlavní architekti současné církevní „reformy“ ty postupy okoukali už před desetiletími a své nabyté dovednosti rozhodně nezapomněli. A jelikož po tzv. „sametové revoluci“ (která ovšem byla něčím zcela jiným, než za co se dodneška oficiálně vydává), nedošlo v naší církvi k žádné skutečné sebereflexi, natož pak katarzi, není divu, že církevní „mazáci“, kteří to tehdy „s režimem uměli koulet“, téměř nerušeně své léty praxe zdokonalené umění předvádí i nyní. Stačí jen odstranit z cesty několik nechápavých a nepřizpůsobivých narušitelů postupu ke světlému církevnímu zítřku (rozuměj – světlému pro hlavní „reformisty“ a podle jejich představ) a je to. K tomu slouží ověřená realizační struktura. V pozadí, téměř neviditelně, stojí ve stínu hlavní strůjci a řídící důstojníci. Ostatní protagonisté pak jsou viditelní a zastávají různé pozice v systému. Tam, kde nějaké z těchto důležitých funkcí zastávají narušitelé, jsou prostě zaměněni uvědomělými a loajálními funkcionáři. Mezi těmi bychom našli různorodé typy – ambiciózní, naivní, psychicky narušené, cyniky, obelstěné atd. Někteří z nich ovšem, v podstatě slušní lidé, svou službu vykonávají bez velkého nadšení z poslušnosti, aby neměli problémy.

Změny se někdy dějí pod kamufláží postupů, které jsou zakotveny v ústavě církve nebo – když se to nedaří, či tlačí čas – obchvatem zleva či zprava, jak se to hodí. Posledním příkladem v řadě jiných je pokus „reformistů“ změnit základní dokument církve na Ministerstvu kultury ČR. Pokud stádo spí, nejsou takové změny velkým problémem. A pokud snad hrozí nebezpečí, že by si někdo mohl něčeho všimnout či dokonce protestovat, jsou uplatněny další nacvičené metody. Výhrůžky, falzifikace dokumentů, korupce, podvody, vydírání a také nezbytná trvalá propaganda.

Na špinavou práci jsou používáni ambiciózní bezskrupulózní jedinci. Někteří vysoce postavení představitelé „reformistů“ vyloženě budí dojem bílých koní. Mezi ideovými vůdci „reformistů“ je mocenská rovnováha udržována faktem, že každý na každého cosi z minulosti ví. Stádu jsou všechny „reformní“ kroky patřičně vysvětlovány a zdůvodňovány propracovanou propagandou a demagogií, na což mají „reformisté“ své specialisty. Mezi jejich úkoly patří neustálé špinění a dehonestace narušitelů, obviňování ze sektářství, mocichtivosti, nevzdělanosti a naopak permanentní laudatio hlavních představitelů „reformistů“.

Aby stádo bylo v klidu a ničeho si nevšímalo, je po eliminaci narušitelů třeba především ovládat zbylé – většinové duchovenstvo. To se podle jednotlivých charakterů sešikovalo do několika základních podmnožin, které jsou totalitní silou donuceny ke konfuzi.

První, patrně největší, jsou kněží, kteří nechtějí mít problémy a i když někteří z nich vědí a cítí, že je tu cosi hodně shnilého, nechtějí si pálit prsty a vyčkávají v relativně pohodlném zákrytu. Mezi nimi jsou i takoví, kteří přiznávají, že jim tam není dobře na duši, tíží je duch bolševického totalitarismu (bolševického ducha nelze samozřejmě omezovat jen na nějakou politickou stranu) a je jim jasné, že „reformisté“ nemají mnoho společného se skutečnou Církví a bohužel, ani se skutečnou pravoslavnou vírou. Ale odvahy se jim nedostává a návyk na dosavadní zajištěný pravidelný příjem je pro ně nepřekonatelný. Pokud si svůj stav alespoň přiznávají, mají naději na uzdravení. Ta se ale zmenšuje tím více, čím usilovněji se takový člověk snaží přesvědčit sám sebe nebo své okolí o tom, že zaujímá správný postoj.

Další je skupina naivních, kteří skutečně věří, že to, co se jim předkládá jako pravda, projevy lásky, spravedlnosti a dobro církve, je skutečně pravda, láska, spravedlnost a dobro. Tato podmnožina je nejméně početná.

A pak jsou zde ti, kteří se aktivně podílejí na probíhající „reformě“. Ti si od svého angažmá slibují nějaký profit – peníze, moc, funkce, zlaté kříže a mitry nebo jen klid na práci (rozuměj – tu svou). Vykonávají potřebnou práci částečně v  terénu a také v řídících strukturách, hlasují o odstranění nepohodlných narušitelů, schvalují usnesení směřující k likvidaci dosavadních poměrů v církvi a nastolení poměrů reformistických, které mají vyústit v ukradení církve i s tou nešťastnou miliardou. Bratrského ducha tu nehledejme. Někteří ve skutečnosti svými soudruhy pohrdají, ale hrají před nimi pokrytecké divadlo, někteří vnitřně silně trpí primitivním ponižováním, jenže poslouchat se musí.

Proces krádeže církve postupuje poměrně svižně. Tím spíše, že reálný odpor vůči němu projevilo jen omezené množství duchovních a věřících z české a z moravské eparchie. Také biskupové v Posvátném synodu působí dlouhodobě, mírně řečeno, zdrženlivě a po počátečních razantnějších krocích vůči chorobně egocentrickému arcibiskupu Simeonovi a jeho rozkolným tendencím budí dojem, že si nespočítali zavčas své vojáky. Nehledě k tomu, že sám arcibiskup je pod „aktivním dohledem“ a je otázkou, co vše se rodí v jeho pomstychtivé mysli a co v jiné nemocné hlavě.

Jeho hodně překvapivé a ve skutečnosti bezpodmínečné zpětvzetí na milost ostatními biskupy potom už vyloženě svědčí o tom, že za celou dobu buď nepoznali, s kým mají co do činění nebo byli obluzeni naivní představou, že takto na něj vyzrají. Přetahovaná s „reformisty“ o tragickou osobnost nového pražského arcibiskupa skončila tak, jak musela, neboť vrána sedá k vráně a nikoliv k sokolovi.

Bylo naivní předpokládat, že arcibiskup Michal se snad bude chovat jako člen Rychlých šípů. Nereálná je, bohužel, také představa slovenských biskupů o tom, že dosavadním faktickým obětováním několika věrných kněží a církevních obcí Olomoucko-brněnské eparchie a opatrnicky alibistickým vystupováním vůči arcibiskupu Simeonovi a jeho „vikáři“ Izajášovi s dalšími a dalšími ústupky se jim podaří získat jejich uznání výsledku volby hlavy Církve na mimořádném prešovském sněmu.

Dnes již Posvátný synod existuje pouze na papíře. Bylo by pošetilé doufat, že odtud přijde záchrana. Realistické je přijmout předpoklad, že nepřijde nic. Že bude i nadále bezmocné ticho. Ve skutečnosti se archijerejové dávno rozdělili na dva tábory. Že arcibiskup Michal veřejně nevyhlásil, že je loutkou „reformistů“, určitě neznamená, že jí není. A tak se kvapem blíží den, kdy „reformisté“ vyhlásí svůj vlastní synod a velkoryse nabídnou účast slovenským biskupům.

Aby to vše bylo ještě komplikovanější, má celý proces krádeže naší místní církve „reformisty“ svůj mezinárodní rozměr. Jedná se o dost vysokou církevní politiku. Důležitou roli v otázce pevnosti pozice metropolity Rastislava jako hlavy naší místní církve hraje postoj ostatních autokefálních církví. Ty se nachází v delikátní situaci, protože ve hře jsou vztahy s Cařihradským patriarchátem. V příštím roce by se totiž měl uskutečnit všepravoslavný sněm, který má na programu několik velmi citlivých a pro další jednotu pravoslavných církví podstatných bodů.

V této souvislosti by nebylo bez užitku, kdybychom se podívali na průběh a závěry říjnové biskupské synody římských katolíků ve Vatikánu. I tam šlo, zjednodušeně řečeno, o další střet mezi konzervativci a liberály. Pro hlavu Cařihradského patriarchátu je důležité zajistit jednak účast představitelů všech autokefálních církví, jednak jejich svolnost k akceptaci předložených návrhů změn ve všeobecné Církvi. Fraška na scéně naší místní církve, která právě vstupuje do dalšího dějství, proto není vítána. O „oficiálním“ rozpadu naší církve (nikoliv faktickém, ten již probíhá, jen zatím nemá „razítko“), jakkoli ho někteří předvídají v nedaleké budoucnosti, v této fázi tedy nemůže být ani řeč. A hlava naší církve, která se bude účastnit nadcházejícího sněmu, tam nemůže podle představ Cařihradu vystupovat v opozici. Každý si tedy může sám spočítat výsledek této rovnice.

Kdo dočetl až sem, řekne si možná, že dosud uvedené nemá nic společného s vírou a duchovním životem. Jenže ono má. To vše, co se nyní v naší místní církvi děje, je viditelným a hmatatelným důsledkem velkého duchovního „pádu pyšných“. Ten pochopitelně nezačal teprve před dvěma lety. Je to výsledek postupného dlouhodobého procesu rozkladu, kterým byli zasaženi jak prostí věřící, tak církevní hierarchie. Zejména u posledně zmíněných má onen pád fatální důsledky. Když totiž slepý vede slepé, kde všichni skončí?

Ale přesto všechno, co jsme dosud popsali, není důvod ke klesání na duchu. Současná výchozí situace je sice skutečně alarmující, nikoliv však neřešitelná. S Boží pomocí lze zachránit Gorazdovo dílo a „reformistům“ (kteří se v rámci své arogance samozřejmě budou vydávat za Gorazdovu církev) pak zůstane to, po čem touží – jen ta ukradená miliarda.

Avšak bez opravdovosti a odhodlání k oběti to nepůjde. Ano, je možné připustit variantu, že Bůh učiní znenadání veliký zázrak a vše se tu rázem uzdraví a změní, stádo pochopí, o jaký podvod se tu jedná a z „reformistů“ se stanou generálové bez vojska. Pravděpodobnější však je, že nám Bůh tímto vším ukazuje, že takto se do nebeského království nedá dojít. Že máme opustit naše dosavadní pohodlné a zesvětštělé představy o své domnělé víře a začít poslouchat, co nám o ní říká On, co o ní říká Církev a ne zdejší účelové sdružení „reformistů“.

Zkoušky, které nadcházejí, budou stádo prosévat hustým sítem. V některých z minulých příspěvků byly popisovány dvě budoucí větve naší církve – jedna ve vybavených a vyzdobených chrámech, kde se o nedělích míhají mitry a zlaté kříže, kde na účtech duchovenstva pravidelně nabíhají měsíční gáže, kde se z bezpečné vzdálenosti srdce od vlastní oběti hlasitě mluví o lásce, víře a Kristu a druhá v katakombách, kde se z víry shromážděných v Kristu v tichosti srdce rodí spasitelná Láska.

Jak už se tu před nějakou dobou psalo – nadešel čas rozhodnutí. Je teď věcí každého osobně, pro kterou církev se rozhodne. Máme v tom svobodu a nikdo by neměl nikoho soudit za jeho rozhodnutí nebo se nad něj povyšovat. Jen jeden je spravedlivý Soudce. My všichni jsme hříšníci a za vše, tedy i za tuto možnost výběru, nevděčíme sobě, ale Jemu.

Ovšem nalézt v sobě odhodlání k nějakému rozhodování v tomto smyslu nemusí být snadné. Právě kvůli našim hříchům, duchovní slabosti a plytkosti naší víry. A taková plytká víra – nevíra rodí příliš mnoho pochybností. A člověk s nohama v teple, pokoušený pochybnostmi, si možná ani nepřipustí, že by se měl o něčem rozhodovat a raději se přikryje závojem falešné pokory a neupřímné poslušnosti.

Jenže ta vnitřní nevolnost některých se bude stupňovat s pokračující „reformou“ církve. Se vznikem nových církevních vzdoroobcí v místech, kde se věřící odmítli podrobit brutálnímu a zcela necírkevnímu nátlaku „reformistů“, s postupující personální „optimalizací“ církevní struktury. S rostoucím hladem po Boží milosti a pokoji v srdci. Stále palčivější žízní po poznávání tajemství Církve. S postupující otravou tupým a pokryteckým totalitním duchem církevního bolševizmu.

Pro ty, kteří v sobě mají naději, povzbuzení na závěr: budou-li naše pohnutky pravdivé a čisté, nebude rozhodování příliš složité.

Kristova Církev je ve skutečnosti pouze jedna.

Požehnaný předvánoční půst a radost ze společenství s Kristem Vám všem!