Přichází čas volby

Když uvažuji o současné situaci v české části naší místní pravoslavné církve, marně přemýšlím, kdy došlo k tomu zásadnímu obratu, při kterém se naše církev dostala na „tobogán“, jímž až do současnosti sklouzává stále níž a níž, až na samé dno myslitelného rozkladu morálních a etických církevních hodnot. Jak je možné, aby se v církvi, kterou všichni ve svém srdci považujeme za pevný bod našich životů, děly věci, které bychom si ještě před dvěma léty neuměli ani představit, natož abychom byli ochotni je akceptovat? A co se vlastně přihodilo, že dnes jsme schopni akceptovat již takřka cokoli? Přeháním? Myslím, že ne.

Vždyť my jsme církví, jejíž bývalý nejvyšší představitel byl spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti, který byl nucen odstoupit proto, že jako mnich a biskup nebyl schopen dodržovat celibát. Přesto jej dodnes někteří nepřestali adorovat a aktivně připravují jeho návrat do čela církve. Jsme církví s pravděpodobně nejvyšším počtem duchovních, kteří byli rovněž spolupracovníky Státní bezpečnosti, a kteří dodnes zjevně či skrytě tuto církev ovládají. Jsme církví, jejíž jeden téměř devadesátiletý biskup podřizuje naprosto vše, včetně samotné existence této církve, svým osobním ambicím a touze po dosažení titulu metropolity, jak mu snad kdysi kdosi „prorokoval“ z křišťálové koule. Jsme církví kde jiný novopečený biskup, byť rovněž věku značně pokročilého, je ženatým mužem. Jsme církví, kde ten samý biskup slibuje a přísahá, aby bez mrknutí oka své sliby odvolal a nedodržel, kdykoli se mu zachce. Jsme církví, kde tentýž biskup neumí říci jedinou rozvitou větu, které by jeho okolí rozumělo. Jsme církví, kde tento biskup vidí svou úlohu nikoli jako poslání pastýře, ale jako funkci „statutáře“, který – protože je registrován na ministerstvu kultury – může naprosto vše. Jsme církví, kde suspendovaný duchovní, jehož před několika měsíci nikdo neznal, a jehož největší zálibou jsou luxusní automobily a týrání lidí, se také může stát „biskupem“, a to bez vědomí a souhlasu církve, a rukopoložen pouhými dvěma biskupy, oběma mimo aktivní službu. Jsme církví, kde tento „biskup“ učí, že má právo fyzicky trestat mnišky, a když jej neposlechou, bez zaváhání je vyžene z jejich monastýru. Jsme církví, kde všichni tito biskupové jsou přesvědčeni, že mohou s kněžími a církevními obcemi dělat cokoli je napadne, aniž by byli nuceni své jednání jakkoli ospravedlňovat. Jsme církví, kde názory věřícího lidu nedochází sluchu pastýřů a na většinu zoufalých přání a spontánních výzev nedostává lid žádnou odpověď. Jsme církví, která ignoruje, že stát na klientelistickou objednávku zasahuje do jejích vnitřních záležitostí a rozhoduje, kdo je nebo není v této církvi biskupem. Jsme církví, kde pro velkou část duchovenstva není rozhodující pravda a spravedlnost, ale výplatní páska a jistota příjmu. Jsme církví, jejíž jednotlivé části spolu necítí bolest, kde zdravá ruka necítí potřebu pomoci nemocné noze, jeden úd je lhostejný ke druhému. Jsme církví… A jsme ještě vůbec církví?

Přemýšlím a nemohu přijít na to, kde jsme sešli z cesty. Kdy se přihodilo, že pro nás začaly být důležitější pojmy, jako registrace, ministerstvo, zákoník práce, ekonomické úspory, kánony, jurisdikce, autokefalita, tomos atd., nežli Kristus, spása, služba…? Nevím. Bůh dopustil, aby se tak stalo. A je na nás, abychom pochopili, co nám tím chce říci. Je na nás, abychom si vybrali. Nejsem prorok, ale je vcelku snadné říci, co nás čeká v nejbližší budoucnosti. Budou tu dvě církve – jedna v pozlacených katedrálách, druhá pod Křížem. Jedna „oficiální“, státem uznávaná a restitučními penězi dobře živená, druhá „neoficiální“, neuznávaná, vysmívaná a označovaná za sektu. Jedna stavějící svou identitu na „Matce Církvi“ v Konstantinopoli, druhá kráčející ve šlépějích svatého mučedníka Gorazda. Je jen na nás, kterou si vybereme.

Bůh vám k tomu žehnej!