Najdeme odvahu mít své svědomí čisté?

Končí podzim a nastává zima. A místo hřejivého tepla lásky Kristovy pociťujeme stále více chladu i v životě naší místní církve. Bezpráví, podlost, lež, nactiutrhání, tohoto a mnohého dalšího jsme dennodenně svědky na české i moravské straně církve. Blíží se prosinec, tedy měsíc, kdy uplynou dva roky od vyhlášení církevního rozkolu arcibiskupem Simeonem.

Tehdy vyhlásil sebe sama za „jediného kanonického biskupa naší místní církve“. Stalo se tak poté, co jej členové Posvátného synodu zbavili dočasného metropolitního správcovství naší místní církve, jímž byl pověřen po abdikaci bývalého metropolity Kryštofa jimi samotnými. Již tehdy započala jeho dobrovolná izolovanost od společného vedení církve. Jeho nechuť setkávat se nejen se spolubratry v biskupské službě, ale také jeho bojkot svolání eparchiálního shromáždění, eparchiálních rad, zasedání Posvátného synodu atd.

Poté, co nově ustanovený metropolitní správce vladyka Rastislav svolal zasedání dlouho očekávaného mimořádného sněmu, na kterém byl konečně zvolen řádně nominovanými zástupci všech čtyř eparchií nový metropolita, postavil se arcibiskup Simeon proti hlasu církve. Nikoliv proti jednání tří mladých biskupů, jak účelově mediálně prezentoval, ale proti sněmu, nejvyššímu orgánu místní církve složenému jak z duchovenstva, tak z řádně zvolených laiků. V té chvíli začíná v naší církvi bujet zlo, které plodí semeno rozkolu, a nutně vede k destrukci všeho posvátného, čím by Církev ve své podstatě pro člověka měla být – tj. jediným prostředím spásy. Prostředím, ve kterém máme být očišťováni, posvěcováni, proměňováni zpět ke ztracenému Božímu obrazu v nás. Postupně se toto semeno rozkolu rozšířilo i do pražské eparchie. Klíčí a roste, a někde již vydává i své plody.

Co se to však děje, že to vypadá, jako by nám nevadilo, že na české straně naší církve poroučí zlo, a ve vedení českých eparchií bují křivopřísežnictví, podvody. Nemyslím, že by to lidem nevadilo. Vadí a většina prožívá i niternou bolest, ale v duchu Evangelia následuje v tichosti Spasitele při Jeho cestě na Golgotu, naslouchaje Jeho slovům: „Otče, odpust jim, oni nevědí, co činí“. Nicméně z čistě lidského pohledu je možné oponovat, že nositelé onoho zla, o kterém hovoříme, moc dobře vědí, co činí.

Svědčí o tom týmová spolupráce, vyhrožování, zastrašování, cílená mediální propaganda zajišťující naprostou dehonestaci všech myslitelných nepohodlných oponentů, neomylná snaha o ovládnutí všech finančních zdrojů církve, s cílem manipulace a nátlaku na duchovenstvo prostřednictvím peněz na mzdy, atd. Jak tedy můžeme říci upřímně spolu se Spasitelem, aby jim bylo odpuštěno, protože nevědí, co činí?

Můžeme – když pochopíme, že v Církvi jsou kromě věřících i lidé nevěřící. Tedy oni mají svou „víru“. Víru v sílu peněz, v moc, v postavení ve společnosti, v seberealizaci. Jistě, není to víra v Krista. Nemá nic společného s Jeho učením o sborovém životě Církve, kde jeden druhému má naslouchat a spolupracovat, a už vůbec nic společného s obětí pro dobro celku. Podle posvátné tradice je i princip vedení v Církvi postaven na zásadě rovnocenného společenství biskupů, kteří mají společně Církev vést, a to v duchu slov Spasitele: „kde dva a více sejde se ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich“. Hlasováním se menšina musí podřídit většině.

Tuto jednotu narušil nejprve arcibiskup Simeon pro svou zjevnou touhu stát v čele společenství biskupů, tedy Posvátného synodu, ať to stojí, co to stojí. Poté, a po zdlouhavé snaze Posvátného synodu nekonečnými ústupky vůči arcibiskupu Simeonovi zabránit rozbití církve, on tuto snahu opět negoval naprosto necírkevním jednáním, když „vysvětil“ v pražské eparchii suspendovaného kněze Izaiáše Slaninku na biskupa. Ne veřejně. Nikoli s předchozím oznámením této události celé církvi, aby se mohl dostavit všechen Boží lid, jak je tomu v naší svaté tradici zvykem, ale tajně, skrytě, bez oznámení, a pouze s jedním biskupem, který již ani není členem Posvátného synodu a naší církví nepokrytě pohrdá.

Aby mohl proběhnout tak závažný akt, jako je svěcení nového biskupa místní církve, je v každé místní církvi zapotřebí souhlas všech biskupů Posvátného synodu. Ten uděluje kandidátovi tzv. kanonickou způsobilost. Nic takového však neproběhlo. Posvátný synod nejenže nebyl seznámen s tím, že probíhá svěcení, ale ani nezasedl, aby danou otázku projednal, protože jej arcibiskup Simeon prostě opět obešel.

Po tomto brněnském obřadu, který považuje o. Izaiáš a jeho podporovatelé z nekanonického vedení Olomoucko-brněnské eparchie za jeho „biskupské svěcení“, se Posvátný synod usnesl, že toto svěcení není uznáno a o. Izaiášovi náleží jen kněžské důstojenství.

Toto prohlášení podepsal i tehdy nový arcibiskup pražský Michal. Ten, který při svém svěcení četl před celým chrámem slib věrnosti Posvátnému synodu v čele s metropolitou Rastislavem. Ten, který přísahal před Božím lidem, že nebude činit ničeho bez vědomí všech spolubratrů z Posvátného synodu. Ten, který se nyní obrací a vším svým jednáním šlape po všech svých přísahách, které zjevně pronesl jen proto, aby proběhlo jeho vysvěcení na pražský biskupský stolec. Ten, který členům nelegitimně odstavené pražské eparchiální rady na dotaz, jak může pracovat proti ústavě, na kterou přísahal, s úsměvem odpovídá: „Ano, přísahal jsem, protože jinak byste si mě nezvolili“, a směje se jim přitom do očí, přesvědčen o tom, jak všechny doběhl a s vědomím, že na něj nikdo nemůže, protože je přeci arcibiskup pražský.

Ano, ten, který rázem po získání biskupské hodnosti začíná spolupracovat s týmem, který dopomohl arcibiskupovi Simeonovi zpět na olomoucko-brněnský stolec, a to díky spolupráci se světskou státní mocí, a za podpory členů římskokatolického hnutí Fokoláre, jehož je arcibiskup Simeon dlouholetým členem.

Arcibiskup pražský Michal se rázem obklopuje lidmi ze „simeonovského týmu“. A začíná se opakovat scénář, který si tito spolupracovníci již vyzkoušeli v Olomoucko-brněnské eparchii – ignorování eparchiální rady, doslova její izolace, odstavení řádně zvoleného ředitele úřadu eparchiální rady, otce Davida Dudáše, zrušení eparchiální Kontrolní revizní komise, a samozřejmě ovládnutí restitučních peněz pod správou soukromé firmy manželů Vaněčkových, dlouholetých přátel a vytrvalých pomocníků arcibiskupa Simeona. Ano, je to ten stejný pan Vaněček, který byl přítomen při násilném záboru Úřadu Eparchiální rady v Olomouci. V sídle arcibiskupa Michala je najednou jako doma i moravský „vikář“ Izaiáš Slaninka, a zaměstnáváni jsou tam postupně pouze lidé, kteří po celou dobu rozkolu podporují rozvratné jednání arcibiskupa Simeona, a sami aktivně rozkol prohlubují.

Není třeba dále psát. Další scénář, který bude následovat, již musí být, jak myslím, každému čtenáři jasný. Ano, je zde snaha „zcizit“ nám všem naši církev. Ale co nám vlastně mohou tito noví církevní činitelé a jejich spolupracovníci zcizit? Jen majetek, peníze, hmotu. Nemohou nám vzít naše duše.

Co tedy dělat? Jak bylo zmíněno v jednom z minulých příspěvků, nastal čas volby. Do budoucna zde budou na české straně Církve zřejmě přítomny dvě větve, jedna s pozlacenými chrámy disponující restitučními penězi, a tedy navenek působící okázalým dojmem v barokním duchu, a druhá tichá, nenápadná, bez peněz, ale zvěstující Krista. Je na věřících a duchovenstvu, na kterou stranu se postaví.

Bude-li pro duchovní tím nejpodstatnějším teologie výplatní pásky a hmotného zajištění, bude se, pravda, tento výběr stále zužovat na menší a menší procento farností. Tady je ale nutné se vší vážností připomenout všem duchovním naší pravoslavné církve, že pokud tento současný stav jimi bude nadále tolerován či dokonce akceptován, v dobré se nikdy neobrátí, a duchovenstvo naší pravoslavné církve v českých zemích se jednoho dne probudí a bude součástí zcela jiné církve, kterou jim před jejich zraky a bez jejich souhlasu změnili za jinou.

Věřím ale, že se v naší církvi stále ještě najde dostatek morální a duchovní síly, i touhy po kanonické jednotě s bratry na slovenské straně církve, se kterými si i nadále uchováme jednu pravou Pravoslavnou Církev v českých zemích a na Slovensku, v čele s řádně zvoleným metropolitou Rastislavem.

K tomu nám dopomáhej Bůh.