Malé déjà vu

V červnu roku 2005 se v atmosféře rozjitřené tvrdým postupem arcibiskupa Simeona vůči dlouholetému řediteli ÚER Olomoucko-brněnské eparchie prot. Pavlu Alšovi a vůči členům ER OBE, kteří měli odvahu proti tomuto postupu protestovat, uskutečnilo na brněnské faře tajné setkání několika duchovních a laiků. Kromě situace v olomoucko-brněnské eparchii se tehdy hovořilo i o celkové situaci v naší místní církvi. Jeden nejmenovaný duchovní z Vysočiny, v současnosti jeden z nejagilnějších příznivců vladyky Simeona a tvrdý zastánce supremace Ekumenického patriarchátu nad místní autokefální církví (dobrá, napíšeme, kdo to je – je to otec Jan Baudiš z Jihlavy), tam tehdy seznámil přítomné se zajímavou vizí budoucnosti církve po odchodu tehdejšího metropolity Nikolaje. Pro větší autenticitu citujeme z tehdy pořízeného zápisu z jednání:

„Slováci nemají rádi vladyku Kryštofa. Až se bude volit metropolita, budou volit prešovského arcibiskupa, a stejně tak mnozí Češi … Vladyka Kryštof nemá moc šancí získat dvoutřetinovou většinu. Nestane se metropolitou. Těžko však snese, že by měl být podřízen Prešovu. To je důvod, proč bude chtít vladyka Kryštof opustit Slováky a vystoupit z autokefální církve, a dát na stůl konstantinopolské tomosy – Savvatiovský o autonomii z r. 1923, a o autokefalitě z r. 1998, který jsme oficiálně přijali, a se kterým je možné navázat naši církev na Savvatije a jeho autonomní církev v rámci konstantinopolského patriarchátu. Hlavou této církve je automaticky arcibiskup pražský, takže vladyka Kryštof nemá co řešit … A kdyby byl vladyka Kryštof náhodou přece jen zvolen metropolitou, tak dá prostě na stůl tomos z r. 1951 …“

No, možná to byla vize trochu divoká, a kdo ví, jaké byly skutečné záměry vladyky Kryštofa. Historie ale nakonec ukázala, že se vladyka Kryštof přece jen metropolitou stal, byť dvě třetiny hlasů nezískal a nakonec mu stačila pouze nadpoloviční většina hlasů (a část delegátů už po několika týdnech po volbě svého hlasu hořce litovala)… A konstantinopolský Tomos poté skončil hluboko na dně skříně, a deset let o něm nikdo nic neslyšel.

Proto se nemůžeme zbavit dojmu, že tato podivná hra s konstantinopolskými tomosy, kterou můžeme již delší dobu sledovat, a cílené zatažení Ekumenického patriarchátu do ryze vnitřních záležitostí naší církve, stejně jako ostentativní mlčení o gorazdovském základu naší církve, nejsou tak docela náhodné.

Možná budeme obviněni z paranoie a možná označeni za lháře – vždyť něco takového přece onen „starec“ z Vysočiny nemohl nikdy říci. Naštěstí existují svědci, a naštěstí existuje onen zápis, ze kterého citujeme.

A ničení gorazdovských základů naší církve pokračuje a nejen to, nabírá na dosti zběsilém tempu. Opravdu chceme, aby se nakonec naše církev stala jen autonomní církví pod plnou kontrolou Konstantinopole? Aby se jedna církev působící v českých zemích a na Slovensku rozdělila na dvě – jedna fanarská v českých zemích a druhá (Bůh ví jaká) na Slovensku? Myslíte si, že nám konstantinopolští ponechají právo volit si své biskupy na eparchiálních shromážděních jako doposud a Ekumenický patriarchát je bude pouze ustanovovat do úřadů? Opravdu by nás nechali zvolit takového biskupa, který by jim nebyl dost dobrý? Anebo je budou dosazovat pouze podle vlastních zájmů z dalekého Fanaru? Bude to ta stejná církev, která během první republiky dokázala přilákat československou elitu s jejíž pomocí dokázala postavit mnoho pravoslavných chrámů a to dokonce bez náhrad či podpory státu? Bude to ještě stále stejná církev bohabojných lidí, kteří položili za svou pravoslavnou víru a svou církev život během druhé světové války?  Bude to stále ta stejná církev, která od státu získala náhrady za restituce? Anebo to bude církev nová, fanarská, pod kontrolou několika přisluhovačů v Čechách a na Moravě, kteří přišli kdo ví odkud a pod vedením několika biskupů z daleké, cizí země? Koho taková nová církev bude oslovovat? A jak je bude oslovovat?

Neustále znovu a znovu připomínáme pouze jediné – naše autentická autokefální církev, postavená na tzv. gorazdovské tradici je v akutním ohrožení. Hrozí její naprosté zničení, je zde snaha odříznout ji jako jakýsi zanícený apendix a nahradit ji konstantinopolskou církevní tradicí. A co je nejhorší, že tato snaha není vyústěním volání hlasu většiny naší církve, ale pouze velice úzké skupinky všehoschopných lidí, kterou většina odmítá a pro které nejen naše Ústava, ale i samotné kánony jsou pouhým trhacím kalendářem, s kterým si dělají, co se jim právě hodí.

Ale možná je to všechno jen naše paranoia, jedno velké déjà vu …

Prosíme modlete se za naši autokefální církev. Ať nám všem Bůh odpustí naše přestoupení a chyby a dá nám šanci napravit vše podle Jeho zalíbení.

Bůh vám žehnej!