Kánony a kanóny

Pravoslavná církev zná několik druhů kánonů:

1. Biblický kánon, tj. soubor (kánon) knih Starého a soubor (kánon) knih Nového Zákona
2. Kánony – pravidla všeobecných sněmů, nebo všeobecně uznávaných místních sněmů, či církevních Otců Tyto kánony nemůže měnit ani místní sněm ani biskup, pouze sněm všeobecný.
3. Eucharistický kánon, eucharistická část liturgie
4. Kánon jako hymnický útvar jitřní, večerní, nebo půlnočnice sestávající z devíti písní, irmosů a troparů
5. Kánon jako epitimie uložená během sv. Tajiny pokání
6. Kánon jako modlitební pravidlo

Biblický kánon si (prozatím) nikdo nedovolí zpochybňovat, Ježíš Kristus byl podle něho židovskou radou shledán vinným a poslán na kříž, protože porušoval sobotu – svátečního den, neposlouchal a vysmíval se farizejům, atd. Tedy vzepřel se kánonům a obyčejům své doby. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost. (Mt 23, 27-28)

Zapomněli jsme na „ikonomii“ jistý druh shovívavosti, která se uplatňuje ve vztahu k člověku, ale je nepřípustná ve vztahu k biblickému kánonu a dogmatům. Židé žádnou ikonomii neznali a neuplatňovali, po spáchání zločinu tak obvykle ihned následoval trest. Brzy po Spasiteli přišli další a další, miriády mučedníků prolily krev za víru v jediného Boha, za pravdu Vzkříšeného Syna, za naději obdržení života věčného. Jen se museli vzepřít vžitému kánonu své doby…

Ostatně Mistr Jan Hus, jehož výročí si letos připomínáme, se mimo jiné také provinil proti kánonům své doby. Kritizoval církev, biskupy, měl jiný názor a žádal nápravu. Skončil na hranici jako z církve vyloučený kacíř! Jeroným Pražský skončil podobně o necelý rok později 30. května 1416, kdy byl v Kostnici upálen stejně jako jeho druh M.J. Hus.

Naše pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku se dostala do nezáviděníhodné situace. Ačkoli se lidé kolem arcibiskupa pražského a českých zemí Michala tváří, jakoby jednali v souladu s kánony, které chtějí tvrdě uplatňovat napravo nalevo, chovají se stejně nelidsky a nekřesťansky jako výše uvedení obhájci kánonů, posílající na smrt nevinné. Spíše by si měli pořídit kanóny, které nabijí svými slogany a sladkými slovy o zákonnosti a kanoničnosti, aby mohli kolem sebe střílet, až jim dojdou argumenty. Dnes už jim společnost naštěstí nedovolí stavět kříže a hranice. Komu z nich ale jde skutečně o naši církev? Jejich cílem, zdá se, není a nikdy nebyla jednota naší církve v českých zemích a na Slovensku. Vždyť vše je připraveno k dovršení faktického rozkolu i „de jure“.

Před svým biskupským svěcením prošel igumen Michal celým schvalovacím a volebním mechanismem tak, jak jej naše místní církev zná a uplatňuje:
„Kandidáty na eparchiálního biskupa navrhuje eparchiální rada. Jejich kanonickou způsobilost schvaluje Posvátný synod. Z kandidátů schválených Posvátným synodem volí eparchiální shromáždění svého biskupa. Za biskupa je zvolen kandidát, který dosáhl dvoutřetinovou většinu hlasů přítomných delegátů eparchiálního shromáždění. Volba je doživotní. Biskup začíná svou činnost dnem intronizace. Biskup má právo vzdát se své činnosti.“ (Prováděcí předpisy Ústavy PCČZS k čl. 5 Eparchiální biskup)

Vzápětí po volbě ovšem začal arcibiskup Michal tvrdit, že Ústava pravoslavné církve je jenom kus papíru, nemá žádnou právní validitu a on se řídí napříště už jenom a pouze posvátnými kánony a pravidly sv. Otců, protože on je tady biskupem.

Jenže právě tady dochází k těžkému střetu názorů, kde by se snad hodily i ty kanóny! Byl-li igumen Michal shledán kanonicky způsobilým pro volbu biskupa pražského Posvátným synodem v čelem s metropolitou Rostislavem (který se podobně jako celá slovenská část církve Ústavou PCČZS řídí), tak se musí řídit i všemi zákony a předpisy, které místní naše autokefální církev používá a dbát pokynů metropolity Rostislava.

Ovšem z pohledu „odborníků“ na kanonické právo, kteří přeběhli z tábora arcibiskupa Simeona do tábora arcibiskupa Michala krátce po jeho intronizaci, vyháněje přitom řádně zvolené orgány a úředníky, byl vl. Rostislav za metropolitu Českých zemí a Slovenska zvolen nekanonicky, tudíž nekanonický je i celý Posvátný synod. A pokud je nekanonický Posvátný synod, nemohl udělit igumenu Michalovi tzv. kanonickou způsobilost a igumen Michal tudíž nemůže být arcibiskupem, protože na jeho hlavu během chirotonie vložili své ruce nekanoničtí biskupové a nikoli jimi uznávaný „locum tenens“ arcibiskup Simeon, metropolitní správce a spol. Přitom vl. arcibiskup Michal při bohoslužbách metropolitu Rostislava vzpomíná.

Pokud bude svoláno Eparchiální shromáždění pražské eparchie, jak vl. Michal avizoval, neměli by jeho delegáti a především Posvátný synod vědět, pod jakou jurisdikcí se vlastně nacházejí? V každém případě je nutné, aby se tohoto mimořádného ES osobně účastnil vl. metropolita Rostislav. I když kdo ví? Třeba už ani žádná Ústava nebude platit a k čemu potom Eparchiální shromáždění?

Vážení, je to poněkud zamotané. Jisté je jedno. Poslední kroky vladyky Michala se jeví jako snaha zbavit nižší klerus a bohabojný lid jakékoliv kontroly nad hospodařením pražské eparchie. Nic víc nic míň. Věřícímu lidu podle uchvatitelů moci v naší eparchii tak napříště zbývá už jenom a pouze držet ústa a krok a platit a platit. Nižší klerus je na tom ještě hůře. Musí sloužit svěřenému lidu ale zároveň pochlebovat biskupovi. Protože jde o holou existenci, často duchovních s několika dětmi. Ovšem i sv. Písmo které stojí nad „kánony“ praví: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Jednoho bude nenávidět a druhého mít v lásce, nebo jednomu dávat přednost a druhého zanedbávat. Nelze sloužit zároveň Bohu a majetku.“ (Mt 6,24) 

Nižšímu kleru, chce-li sloužit Bohu nezbývá nic jiného, než aby s pomocí svého věřícího lidu odmítl sloužit mamonu arcibiskupa Michala a jeho pomocníků. Pro zajímavost několik pravidel (kánonů) jejichž uplatňování je v dnešní době více než sporné:

Pravidlo 54. (apoštolské): Bude-li někdo z kleru přistižen, že se stravuje v krčmě: budiž zbaven úřadu, vyjímaje případ cestování, kdy je nucen pobývati v hostinci.

Pravidlo 82. (apoštolské): Nedovolujeme přijímati otroky do kleru bez souhlasu jejich hospodářů, aby nedocházelo k roztrpčení těchto, ježto z toho povstávají zmatky v domech. Bude-li otrok hoden přijetí do kleru, jakým byl i náš Onesim, a hospodáři k tomu svolí propustivše jej z domu, budiž přijat.

A jedno pravidlo velice aktuální. Vladyka Michal není se svojí ženou Tatjánou církevně rozloučen a jeho žena nevstoupila do monastýru. A přesto, že to všichni delegáti ES PPE věděli, použili ve vztahu k o. igumenovi Michalovi bezbřehou míru „ikonomie“ a zvolili jej biskupem pražským.

Pravidlo 48. (VI. všeobecného sněmu): Žena toho, komu je udělována hodnost biskupská, napřed podle dohody se rozlučuje od svého muže a po jeho rukopoložení na biskupa nechť vstoupí do monastýru, daleko od sídla tohoto biskupa vybudovaného, a nechť ji biskup vydržuje. Ukáže-li se hodnou, budiž ustanovena v hodnost diakonisy.

Přesto všechno stále existuje cesta – cesta smíření, jediná cesta vedoucí k Pánu Bohu. „Není na světě člověka, jenž by živ byl a nehřešil“. A hlavně nezapomínejme slov Kristových: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ Ano, správně, stalo se to tehdy, kdy židé vedli ženu hříšnici k ukamenování. Všichni se zastyděli, pustili kameny z rukou a rozešli se domů. Oni se v míru rozešli, protože měli ještě svědomí. Mají však svědomí ti co lační po restitučních náhradách, funkcích, mitrách, apod.?

Nebo je jim to jedno a chtějí po sobě zanechat spálenou zemi, zničenou církev, jako je spálené a zničené jejich svědomí?