Nejen o moravských paradoxech krize místní církve

Když v roce 2013 odstartovala krize naší místní církve, zdálo se dlouho, že se to olomoucko-brněnské eparchie téměř netýká. Morava si žila dál svým životem a pohlížela do Čech tu s větším, tu s menším nepochopením, a popravdě řečeno i s nezájmem. A tak zatímco se pražská eparchie zmítala v problémech po odstoupení bývalého metropolity, neschopna zvolit nového arcibiskupa pražského a umožnit tím volbu nového metropolity, mohli si moravští duchovní a věřící užívat idylky „normálního“ církevního života. Vždyť problém nebyl na Moravě, ale v Čechách, ať si to tedy Češi vyřeší sami…

Tato idylka skončila v prosinci 2013, kdy arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon neunesl fakt, že jeho spolubratři biskupové v Posvátném synodu nesouhlasí s jeho způsobem dočasného řízení církve, a tak, jako jej dříve zvolili, nyní jej odvolali z funkce metropolitního správce. Tehdy vladyka Simeon učinil něco naprosto nevídaného a neuvěřitelného i v rámci celého pravoslavného světa – prohlásil sám sebe za jediného kanonického biskupa této církve (čímž nikoli explicitně, ale z logiky věci de facto suspendoval všechny ostatní biskupy místní pravoslavné církve) a přikázal svému duchovenstvu, že při bohoslužbách může být vzpomínán pouze on sám, jako metropolitní správce. Kdokoli z moravských duchovních by s takovým postupem nesouhlasil a odvážil se dokonce neuposlechnout, dopouštěl se tím kanonického přestupku neposlušnosti vůči svému biskupovi. Moravští duchovní tak byli postaveni před dilema, které nemělo řešení. Idylka skončila – olomoucko-brněnská eparchie byla svým biskupem zavlečena do rozkolu se zbytkem církve. Přesto tato situace kupodivu většinu moravského duchovenstva nechávala v klidu. Až na výjimky nikomu na Moravě nepřišlo divné, jak by jeden biskup mohl mít právo suspendovat všechny ostatní biskupy místní církve. Většina to přijala jako fakt, aniž by požadovala jakékoli vysvětlení. Ba, co víc – někteří kněží se i za cenu osobních názorových kotrmelců stali největšími apologety těchto církevních novot, přičemž je svými „zasvěcenými“ kanonickými traktáty prohlašovali za jediné možné a zaručeně pravoslavné. Oč absurdnější takové kanonické konstrukce byly, o to vášnivěji byly prezentovány, a o to nesmiřitelněji a agresivněji museli být dehonestováni všichni případní názoroví odpůrci.

V březnu 2014 byl Posvátný synod nucen po vytrvalém rozvratném konání vladyky Simeona odvolat jej z postu olom.-brněnského biskupa. Věc bezpochyby smutná, ale po předchozích událostech logická. Většina moravského duchovenstva ji opět přijala jako fakt. Mnozí se nyní byli dokonce schopni odvážně rozhovořit o tom, jak byly požadavky bývalého olom.-brněnského biskupa absurdní, a co všechno bylo za jeho působení v eparchii špatné. Bohužel se však zakrátko ukázalo, že ani olomoucko-brněnská eparchie není schopna si zvolit biskupa nového, samozřejmě nikoli bez horlivého přičinění vladyky Simeona a jeho nových velkých příznivců a obhájců. Ochota případných kandidátů na olom.-brněnského biskupa přijmout kandidaturu tváří v tvář opakovaným prohlášením bývalého arcibiskupa, že nikdy nepřestal být olom.-brněnským biskupem, se totiž limitně blížila nule.

A v této situaci, v říjnu roku 2014, přišel olomoucko-brněnskou eparchii jako deus ex machina „zachránit“ český stát. Ministr kultury inspirován svým bývalým chlebodárcem, takto jistým nejmenovaným římskokatolickým kardinálem, se v rozporu s usneseními všech kolektivních orgánů naší církve (Posvátného synodu, metropolitní rady a obou eparchiálních rad české části církve) rozhodl, že biskupem olomoucko-brněnské eparchie je vladyka Simeon. A opět, jakmile se správy eparchie znovu ujal církví sice nechtěný, ale ministrem podporovaný bývalý arcibiskup, většina moravského duchovenstva to přijala jako fakt. Že stát nemá církvi do jejích vnitřních věcí co mluvit? No a co? Vždyť s tím stejně nemůžeme nic dělat. A kdybychom se bouřili a protestovali, ještě by nám ministerstvo mohlo zadržet peníze na naše platy! Ukázalo se, že pravoslaví většiny moravských duchovních začíná i končí s jejich platovým výměrem.

Jistě, i na Moravě sice zůstalo několik duchovních a pár církevních obcí, kteří ani během těchto morálních veletočů neztratili zdravý rozum a odmítli onu novou „teologii“ výplatních pásek, která se s takovým úspěchem rozmáhá v české části naší církve. Málo platné, těch sedm farářů, sedm církevních obcí a jeden monastýr jsou na Moravě menšinou. Tito lidé jsou ve své vlastní eparchii na obtíž, marginalizovaní, dehonestovaní. Jsou menšinou tak zanedbatelnou, že nestojí nikomu zato, aby se o ně zajímal. A nakonec – proč by to kdo dělal? Vždyť to je přece problém Moraváků, tak ať si jej vyřeší sami …

A tím by vlastně bylo možné naše drobné zamyšlení zakončit, kdyby… kdyby současné události v pražské eparchii jasně neukazovaly, že ani tam se pod vedením nového arcibiskupa pražského idylka nekoná. Možná nás to konečně přivede k poznání, že proti zlu, ať se děje v kterékoli části naší církve, je nutné se postavit, i když se nás snad v této chvíli přímo netýká. Protože jinak nám to zlo dříve či později zboří i naše vlastní vzdušné zámky.

Odvolání ekonomky ÚER

V pondělí 31. srpna 2015 vydal arcibiskup pražský a českých zemí Michal nařízení, jímž ruší pracovní pozici ekonomky Úřadu eparchiální rady. Tento krok zdůvodňuje finančními úsporami. Ekonomické a účetní záležitosti bude nadále spravovat společnost Vendax s. r. o. (základní jmění ve výši 100 000,- Kč).

Co tento krok znamená?

V první řadě bude propuštěna dosavadní dlouholetá ekonomka ÚER Věra Pavlíková. K dnešnímu dni (31. 8. 2015) jí byla navržena dohoda o ukončení pracovního poměru včetně data, do kdy by měla předat agendu.

Za druhé by měla nadále jakékoli účetní záležitosti Pražské pravoslavné eparchie spravovat společnost Vendax s.r.o. , jejímiž jednateli jsou manželé Anna a Zdeněk Vaněčkovi. Ano, jsou to titíž Vaněčkovi, kteří figurují v událostech posledních dvou let. Anna Vaněčková je členkou Eparchiální rady Pražské eparchie. Spolu se svým manželem jsou dlouhodobými oddanými stoupenci olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona.

Jak se zdá, mohlo by se v tomto případě jednat o pokus arcibiskupa Michala, či přesněji řečeno lidí z jeho okolí, získat naprostou kontrolu nad finančními záležitostmi Pražské pravoslavné eparchie, případně dokonce celé Pravoslavné církve v českých zemích. To znamená i kontrolu nad finančními náhradami od státu, které se mají v úhrnu vyšplhat až na jednu miliardu.

Dnešním krokem byl totiž od jakéhokoli přehledu o finančním hospodaření církve zbaven jak Úřad Eparchiální rady v čele s ředitelem, tak i samotná Eparchiální rada a dokonce i Kontrolní a revizní komise. Je těžké si představit, jak bude společnost Vendax s.r.o zpřístupňovat své účetnictví Eparchiální radě nebo Kontrolní a revizní komisi.

To znamená, že veškeré finanční toky nyní teoreticky může ovládat arcibiskup pražský, prakticky ovšem lidé z jeho okolí. Kdo však nad nimi naprosto ztrácí kontrolu, jsou volené orgány církve, zastupující Boží lid. Arcibiskup může s těmito penězi nakládat naprosto neprůhledně a podle své libovůle, či spíše podle libovůle některých lidí. To ostatně bylo asi smyslem celé této akce, jak to už před dvěma týdny sděloval kde komu na potkání bývalý opatrovník církve, pan Mgr. Petr Pytlík (Chcete mlčenlivého advokáta? Tak tohoto nedoporučujeme!), který udržuje s okruhem lidí kolem arcibiskupa Michala nadále blízké vztahy.

A vzhledem k tomu, že v okolí arcibiskupa Michala se pohybují i lidé, kteří jsou buď přímo zaměstnanci současného vedení olomoucko-brněnské eparchie, jako je např. o. Ján Novák či pan Ondřej Chrást, a také již zmínění manželé Vaněčkovi, že tento pokus o převzetí kontroly nad penězi se děje v dorozumění se skupinou arcibiskupa Simeona a uprchlého suspendovaného kněze Igora Slaninky. Takže celá akce nabývá jasnějších obrysů a dává tušit, že od ní nelze čekat nic dobrého.

Takže se JIM to povedlo. Mají peníze a můžou s nimi dělat, co chtějí. Boží lid a jeho volení zástupci však nesmí vědět co. Jak někde na východě – modli se, plať, a biskup všechno rozhodne a všechno může. Boží lid je jen stafáž.

Naštěstí naše církevní Ústava, psaná v demokratickém duchu sv. novomučedníka Gorazda, dává Božímu lidu dost velká práva při řízení církve. V první řadě se modleme, aby Eparchiální rada, která se má sejít již 1. září, vnesla do celé věci jasno a zjednala pořádek jako výkonný orgán eparchiálního shromáždění. A nepomůže-li ani to, je zde ještě Posvátný synod v čele s metropolitou, který se může podle Ústavy zabývat stížnostmi na biskupa.

Nebojme se, protože když budeme mlčet teď, přijdou si pro nás – tak jako na Olšany, Na Slupi, do Chomutova… Teď je čas jednat.

Svatý Gorazde, ochraňuj svoji církev!

Příprava chronologie

Vážení čtenáři,

snažíme se pro Vás vytvořit přesnou chronologii událostí, a chceme k těmto událostem dohledat pokud možno všechny originální dokumenty či komunikaci, které se k těmto událostem vážou.

Myslíme si, že poctivé připomenutí všeho podstatného, co se za posledních dva a půl roku událo, napomůže mnoha lidem zorientovat se ve složité situaci, ve které se nyní Pravoslavná církev v českých zemích nachází.

Zároveň zde budeme pravdivě informovat o aktuálním dění v naší autokefální církvi. Dost bylo sprostých, primitivních stránek a blogů, dost bylo lží a pomluv.

Náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus sám řekl: Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech.“ (Lukáš 12:2-3).

A my již nemůžeme více mlčet. Vy všichni, naši bratři a sestry v Kristu, si zasloužíte znát pravdu. Ale neslibujeme vám, že se vám tato pravda bude vždy líbit. Je možné, že vás poznání skutečného stavu věcí bude bolet.

Bůh vám všem žehnej!