Rozkol nad hrobem světice

V pondělí 28. září 2015 se konalo tradiční modlitební shromáždění nad hrobem sv. Ludmily v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. A tato velká světice učinila zázrak. Zázrak otevření očí slepých. Tedy alespoň duchovního zraku těch, kdo dosud neviděli nebo vidět nechtěli …

Nad jejím hrobem byl ten den veřejně demonstrován rozkol či spíše odpadnutí některých archijerejů od naší místní církve. Co se přesně stalo?

Arcibiskup pražský Michal sloužil tuto bohoslužbu nejen s emeritním metropolitou Kryštofem (který má mimochodem povoleno sloužit coby archijerej pouze v monastýru v Těšově), ale i se zběhlým knězem pražské eparchie, igumenem Izaiášem (Slaninkou), který se navíc nachází v zákazu výkonu bohoslužeb. Igumen Izaiáš měl navíc tu drzost, že si na tuto bohoslužbu oblékl biskupská roucha s odvoláním na to, že ho nekanonicky svolané eparchiální shromáždění na Moravě nekanonickým způsobem „zvolilo“ vikárním biskupem a následně jej zcela nekanonicky a bez souhlasu Posvátného synodu (který uděluje kandidátům na biskupské svěcení kanonickou způsobilost) „vysvětili“ dva (!) biskupové, kteří byli oba navíc mimo službu. Posvátný synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku jeho volbu, svěcení a intronizaci okamžitě označil za zcela neplatnou a igumen Izaiáš je tedy pro naši místní církev jen zběhlým mnichem v zákazu sloužení. Je ostatně dobré připomenout, že jej jako biskupa neuznávají ani obě slovenské eparchie, ani další místní církve, dokonce ani Konstantinopolský patriarchát, který se stal nekritickým podporovatelem a ochráncem arcibiskupa Simeona.

rozkolnici_svludmila

Arcibiskup Michal tak svým sloužením s igumenem Izaiášem v biskupském rouchu dal nad hrobem sv. Ludmily najevo pohrdání nejen naším Posvátným synodem, ale všemi kánony církve, které byly jeho „svěcením“ porušeny. A to je nesmírně závažná věc. Nejde o nějakou podružnou otázku. Arcibiskup Michal se staví proti Posvátnému synodu v tak zásadní věci, jako je určení toho, kdo je a kdo není biskup.

V kterékoli jiné místní církvi by za takovou smělost, chtělo by se spíš napsat drzost, okamžitě musel přinést tvrdé a veřejné pokání nebo by na své katedře skončil.

Jenže ono je to ještě horší. Igumen Izaiáš je nejen uzurpátor biskupské hodnosti, ale i rozkolník. Neuznává, společně s arcibiskupem Simeonem, Posvátný synod naší autokefální církve, ani našeho metropolitu Rostislava. S takovým člověkem jednoduše nelze sloužit bohoslužbu, neboť není členem církve. Kdo s takovým člověkem slouží, sám se z církve vyděluje. Právě tak jako arcibiskup Michal.

Rozkol byl 28. září dovršen tím, že při bohoslužbě nebyl zcela záměrně vzpomínán metropolita Rostislav jako hlava naší místní církve. Podle hodnověrných svědectví se tak stalo na výslovný příkaz arcibiskupa Michala.

Rozkol je tedy dokonán. A nesmíme zapomenout, že do rozkolu odešel společně s arcibiskupem Michalem i emeritní metropolita Kryštof, ačkoli není pochyb, že ten se z celé věci, bude-li to nutné, zase dokáže svou pověstnou výřečností a obratností nějak vykroutit a všichni mu, už asi po stopadesáté, zase uvěří a někteří budou dokonce v naději očekávat, že to vše dá nakonec do pořádku.

Teď musí jednat Posvátný synod. S láskou, moudrostí, ale s rozhodností.

Ptejme se Boha i svého svědomí: je možné po tom všem ještě vzpomínat při liturgii společně s metropolitou i „arcibiskupa našeho Michala“?

Svatá Ludmilo, která otevíráš oči slepým, obrň naše srdce statečností a pros u Krista za svoji církev!

Bůh Vám žehnej!

Kdo jsou pomocníci arcibiskupa Michala?

Na serveru www.pravoslavnyspravodaj.eu se objevil další třaskavý článek, který nemilosrdně odhaluje pravdu o několika pravoslavných duchovních, kteří se vyrojili kolem arcibiskupa Michala a „pomáhají“ mu s tzv. reorganizací naší autokefální církve. Nejsou to žádní nováčci, ale jsou to staré a osvědčené „kádry“, které mají mnoho nevyřízených účtů a obrovskou motivaci se mstít.

My je známe až moc dobře. A přišel čas, aby je poznali i naši čtenáři. Vskutku, to jsou ti, kteří nyní „zachraňují“ naší církev. To je ta nová vládnoucí skupina, kterou vytvořil a zaštituje samotný arcibiskup pražský a českých zemí Michal Dandár.

V přiložených dokumentech se ukazuje i atmosféra, která provázela volbu v Teplicích. Starší si to možná pamatují a mladší se konečně mohou dozvědět pravdu nikoliv „z doslechu“, ale přímo ze zápisu jednání Posvátného synodu.

Chceme také těmto samozvaným pomocníkům arcibiskupa oznámit, že naše stránky nemají nic společného se starostkou olšanského chrámu sestrou Kabošovou ani s nikým jiným z tohoto chrámu. Přesťaňte jim vyhrožovat a pronásledovat je!

Je všeobecně známo, že paranoia a stihoman je projev duševní choroby, případně se prolíná s dalšími psychózami, a arcibiskup Michal by si měl okamžitě ověřit zdravotní stav svých spolupracovníků. Je totiž velice pravděpodobné, že je obklopen psychicky nemocnými lidmi a ti jej svým jednáním a chováním nakonec přivedou do velikého neštěstí. 

 

Více už zde – http://pravoslavnyspravodaj.eu/?page=news&newsid=5

Bůh vám žehnej!

 

Přichází čas volby

Když uvažuji o současné situaci v české části naší místní pravoslavné církve, marně přemýšlím, kdy došlo k tomu zásadnímu obratu, při kterém se naše církev dostala na „tobogán“, jímž až do současnosti sklouzává stále níž a níž, až na samé dno myslitelného rozkladu morálních a etických církevních hodnot. Jak je možné, aby se v církvi, kterou všichni ve svém srdci považujeme za pevný bod našich životů, děly věci, které bychom si ještě před dvěma léty neuměli ani představit, natož abychom byli ochotni je akceptovat? A co se vlastně přihodilo, že dnes jsme schopni akceptovat již takřka cokoli? Přeháním? Myslím, že ne.

Vždyť my jsme církví, jejíž bývalý nejvyšší představitel byl spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti, který byl nucen odstoupit proto, že jako mnich a biskup nebyl schopen dodržovat celibát. Přesto jej dodnes někteří nepřestali adorovat a aktivně připravují jeho návrat do čela církve. Jsme církví s pravděpodobně nejvyšším počtem duchovních, kteří byli rovněž spolupracovníky Státní bezpečnosti, a kteří dodnes zjevně či skrytě tuto církev ovládají. Jsme církví, jejíž jeden téměř devadesátiletý biskup podřizuje naprosto vše, včetně samotné existence této církve, svým osobním ambicím a touze po dosažení titulu metropolity, jak mu snad kdysi kdosi „prorokoval“ z křišťálové koule. Jsme církví kde jiný novopečený biskup, byť rovněž věku značně pokročilého, je ženatým mužem. Jsme církví, kde ten samý biskup slibuje a přísahá, aby bez mrknutí oka své sliby odvolal a nedodržel, kdykoli se mu zachce. Jsme církví, kde tentýž biskup neumí říci jedinou rozvitou větu, které by jeho okolí rozumělo. Jsme církví, kde tento biskup vidí svou úlohu nikoli jako poslání pastýře, ale jako funkci „statutáře“, který – protože je registrován na ministerstvu kultury – může naprosto vše. Jsme církví, kde suspendovaný duchovní, jehož před několika měsíci nikdo neznal, a jehož největší zálibou jsou luxusní automobily a týrání lidí, se také může stát „biskupem“, a to bez vědomí a souhlasu církve, a rukopoložen pouhými dvěma biskupy, oběma mimo aktivní službu. Jsme církví, kde tento „biskup“ učí, že má právo fyzicky trestat mnišky, a když jej neposlechou, bez zaváhání je vyžene z jejich monastýru. Jsme církví, kde všichni tito biskupové jsou přesvědčeni, že mohou s kněžími a církevními obcemi dělat cokoli je napadne, aniž by byli nuceni své jednání jakkoli ospravedlňovat. Jsme církví, kde názory věřícího lidu nedochází sluchu pastýřů a na většinu zoufalých přání a spontánních výzev nedostává lid žádnou odpověď. Jsme církví, která ignoruje, že stát na klientelistickou objednávku zasahuje do jejích vnitřních záležitostí a rozhoduje, kdo je nebo není v této církvi biskupem. Jsme církví, kde pro velkou část duchovenstva není rozhodující pravda a spravedlnost, ale výplatní páska a jistota příjmu. Jsme církví, jejíž jednotlivé části spolu necítí bolest, kde zdravá ruka necítí potřebu pomoci nemocné noze, jeden úd je lhostejný ke druhému. Jsme církví… A jsme ještě vůbec církví?

Přemýšlím a nemohu přijít na to, kde jsme sešli z cesty. Kdy se přihodilo, že pro nás začaly být důležitější pojmy, jako registrace, ministerstvo, zákoník práce, ekonomické úspory, kánony, jurisdikce, autokefalita, tomos atd., nežli Kristus, spása, služba…? Nevím. Bůh dopustil, aby se tak stalo. A je na nás, abychom pochopili, co nám tím chce říci. Je na nás, abychom si vybrali. Nejsem prorok, ale je vcelku snadné říci, co nás čeká v nejbližší budoucnosti. Budou tu dvě církve – jedna v pozlacených katedrálách, druhá pod Křížem. Jedna „oficiální“, státem uznávaná a restitučními penězi dobře živená, druhá „neoficiální“, neuznávaná, vysmívaná a označovaná za sektu. Jedna stavějící svou identitu na „Matce Církvi“ v Konstantinopoli, druhá kráčející ve šlépějích svatého mučedníka Gorazda. Je jen na nás, kterou si vybereme.

Bůh vám k tomu žehnej!

Výzva věřících Synodu naší církve

Dne 19.9.2015 proběhla na Moravě pouť na horu sv. Klimenta.

Od organizátorů této poutě jsme dostali následující text a jejich výzvu Posvátnému synodu:

 

„Účelem tohoto setkání byla společná modlitba, v níž jsme se k archandělu Michaeli obraceli s prosbou o pomoc naší těžce zkoušené církvi. Dalším důvodem byla společná diskuze nad uplynulým, aktuálním i budoucím vývojem dění u nás.

Myšlenka tohoto setkání vznikla z iniciativy nás, věřících laiků, kteří už nemůžeme jen tiše mlčet. Proto se spolu s věřícími z několika farností – ostravské, zlínské, hodonínské, znojemské, střílecké, několika věřícími ze Slovenska i Pražské eparchie (kteří s námi souhlasí a podporují nás) – obracíme prostřednictvím výzvy přímo na Posvátný Synod.

Na této výzvě se shodli a podepsali ji všichni věřící přítomní na Hoře sv. Klimenta, přidali se k ní a stále se přidávají další lidé, kteří se nemohli setkání zúčastnit. Podpisy proto budeme shromažďovat do nejbližšího zasedání Posvátného Synodu a předáme je osobně metropolitovi.

Potěšila nás skutečnost, že ačkoliv setkání vzešlo z iniciativy věřících, přidali se k nám i naši duchovní pastýři, otcové perzekuovaných farností (ať už svojí účastí či vyjádřeným souhlasem, pokud se nemohli osobně dostavit) a duchovně jej zaštítili. Pro nás toto setkání bylo velkou duchovní posilou a povzbuzením. „Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich. (Mt 18, 20)“.“

Text samotné výzvy:

Vaše Blaženosti, vaše Vysokopřeosvícenosti,

my věřící Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku se na vás, naše nejvyšší pravoslavné pastýře, obracíme s naléhavou výzvou.

Již dlouhou dobu se v Olomoucko-brněnské eparchii Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku děje bezpráví ze strany jejích vrcholných představitelů vůči kněžím i věřícím laikům této eparchie. V posledních měsících jsou některé církevní obce bezdůvodně administrativně odebírány ze správy kněží loajálních Posvátnému synodu. Tito kněží jsou propouštěni pro údajnou nadbytečnost (přičemž jsou v eparchii svěceni noví duchovní), jsou jim odebírány antiminsy, došlo již na suspendaci či zákaz vykonávat bohoslužby.

Není pochyb o tom, že motivem k takovému jednání je snaha odstranit nepohodlné z cesty k uskutečnění záměru uloupit naši církev a provést s ní grandiózní metamorfózu, která má své podstatné mezinárodní aspekty.

Na naše opakované písemné protesty ze strany vedení Olomoucko-brněnské eparchie nikdo nereaguje. V některých církevních obcích se v důsledku výše popsané situace slouží jen molebeny a pobožnosti místo sv. Liturgie. My a ani naše děti nemůžme přistupovat ke svaté tajině Eucharistie. Nám věřícím, kteří se snažíme žít v duchu pravoslavných tradic, je tak de facto znemožňován liturgický život a hrozí tak nebezpečí postupného duchovního odumírání.

Takové jednání není možno chápat jinak, než jako snahu o vážné poškození duchovního života věřících v postižených církevních obcích, což pokládáme za vrcholný projev nelásky a působení nečistých sil v naší církvi.

Jsme proto hluboce znepokojeni současnou situací. Obáváme se důvodně, že se v konečném důsledku jedná o úplnou likvidaci svatotajinského života věřících a likvidaci církevních obcí, které přes veškerý nátlak zůstaly dosud věrné Posvátnému synodu. Podotýkáme, že jsme se ani my, ani perzekuovaní kněží ničím neprovinili. Naopak, vždy jsme až do poslední chvíle byli věrni Posvátnému synodu a respektovali všechna jeho usnesení. Přitom nemalá část duchovenstva naší eparchie se pod nátlakem až příliš snadno podrobila vnuceným podmínkám faktického rozkolu. Jsme přesvědčeni, že není možno za dočasný klid ve slovenské části naší autokefální církve obětovat věrné duchovenstvo a věřící na Moravě a v Čechách.

Blaženější vladyko, stal jste se nejvyšším představitelem a tím i přijal před Bohem zodpovědnost za nás všechny. Již dlouho proto od Vás oprávněně očekáváme podporu. Řešení máte v rukou Vy, Vaše Blaženosti, i další biskupové – členové Posvátného synodu. Našimi možnostmi pak zůstávají úpěnlivé modlitby za vás. Vyzýváme Vás proto, vladyko metropolito a všechny členy Posvátného synodu, naše nejvyšší pastýře, k zodpovědnosti za celou naši církev. Vyzýváme vás se vší naléhavostí k neprodlenému a ráznému jednání vůči zjevné snaze ukrást naši církev a pošlapat dílo našeho mučedníka světitele Gorazda a s tím souvisejícím nepravostem v Olomoucko-brněnské eparchii a nyní již i pražské eparchii. Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce. Námezdník, který není pastýř a ovce nejsou jeho vlastní, opouští ovce a utíká, když vidí, že přichází vlk (J 10,11-12).

Blažený vladyko, je zcela zjevné, že vlk již trhá stádo! Chceme se mu bránit náležitým způsobem a proto žádáme s pokorou Vás a ostatní biskupy naší církve, abyste nás vzali pod ochranu a jako první krok neprodleně zjednali možnost sloužit svatou liturgii našim kněžím, kteří jí byli zbaveni, či jim to hrozí jen proto, že odmítli vstoupit do vzpoury proti Vám a Posvátnému synodu.

Zároveň v souvislosti s aktuálním dopisem od Ekumenického patriarchátu, v němž (pod vlivem lží a polopravd) odmítl uznat Vaši volbu metropolitou PCČZS a vyzývá nás k provedení nové volby nejvyššího představitele, cítíme potřebu vyjádřit Vám, Vaše Blaženosti naši plnou podporu. Respektujeme závěry 13. Mimořádného sněmu PCČZS, předně pak volbu Jeho Blaženosti Rastislava metropolitou naší církve. Současně odmítáme snahu Ekumenického patriarchátu stavět jeho zájmy a zájmy úzké skupiny rozkolníků uvnitř PCČZS nad zájmy naší autokefální církve, jakož i snahu EP podřídit naši autokefální církev své jurisdikci ve smyslu jeho novodobých neopapistických doktrín.

Vaše Blaženosti, věříme pevně, že poslušný slov Kristových neodhodíte svůj kříž, vytrváte a jako dobrý pastýř neopustíte své stádo, když je vlk uchvacuje.

Vaše Blaženosti, vladyko Rastislave, vysokopřeosvícení vladykové, vyprošujeme pro vás od Hospodina odvahu k pravdě a sílu ke konání. Prosíme o vaše arcipastýřské požehnání.

V Kristu

věřící OBE, Pravoslavné církve českých zemí a na Slovensku

 

A my se k výzvě našich bratrů a sester přidáváme, moc jim děkujeme za jejich zájem o dění v naší církvi a posíláme jim srdečné pozdravy.

Víme, čím procházíte, a chceme vám jasně napsat, že jsme s vámi!

Bůh vám žehnej!

Základní problém arcibiskupa Michala

Po zveřejnění našeho článku o neplatnosti církevního rozvodu arcibiskupa Michala jsme se stali terčem urážek, pomluv a vyhrůžek. Dokonce se někdo snažil tento blog tzv. „hacknout“. Nějaká jiná podivná individua zase osobně otravovala otce Doroteje (bývalého duchovního správce na Olšanech), že má tento blog okamžitě smazat, jinak bude suspendován.

Ano, tak to je, toto je skutečná reakce na náš první článek v této kauze. Místo jasného důkazu o tom, že je arcibiskup Michal právoplatně církevně rozveden, se on a jeho „pomocníci“ opět snížili k zastrašování a perzekuci.  To nás  samotné nepřekvapuje, proto se také náš blog nazývá Katakomby. Víme totiž moc dobře, co je tato diktátorská skupinka zač a čeho všeho byla, je a bude schopná při prosazování svých sobeckých zájmů…

Nuže pravda je ale taková, že otec archimandrita Dorotej nemá s tímto blogem vůbec nic společného. Můžete jej přestat špinit, pomlouvat a nemusíte mu už dále vyhrožovat.

A zatímco budou tito zoufalí jedinci zuřivě pátrat po autorech našich příspěvků (a vskutku pátrají jakoby šlo o ukryté parašutisty či ilegální vysílačku v protektorátu), tak se my vrátíme zpátky ke skandálu, před kterým arcibiskup Michal marně strká hlavu do písku. Máme totiž k dispozici další dokumenty, nejen ty s kterými se nyní arcibiskup brání, že je rozveden. Máme celý obrázek, všechny střípky v mozaice. Máme to, co nemá ani arcibiskup Michal a jeho „referenti“…

A mezitím, co on a jeho tajemník, jeho „referenti“ či jeho nový amatérský „kanonista“ budou vymýšlet, jak to všechno „zaonačit“, pokládáme všem naším čtenářům i arcibiskupovi Michalovi jednu zcela zásadní otázku, na kterou musí dřív nebo později odpovědět:

Kdo rozbil zmiňované manželství? Kdo požádal o rozvod jako první? Byl to nynější arcibiskup Michal nebo jeho mátuška?

Ze všech dokumentů totiž jasně vyplývá, kdo žádal o rozvod a kdo byl kategoricky proti. Arcibiskup Michal a jeho pomocníci, kteří se tak rádi ohánějí pravoslavnými kánony a kteří tak rádi ignorují Ústavu a orgány naší pravoslavné autokefální církve, by měli znát minimálně tzv. apoštolská pravidla. V jednom z pravidel se píše následující:

„Biskup nebo kněz nebo jáhen nesmí odvrhnouti od sebe svoji manželku pod záminkou zbožnosti. Zavrhne-li ji však, budiž zbaven úřadu (suspendován) a bude-li nepovolným, budiž zbaven duchovenské hodnosti.“ (5. apoštolské pravidlo)

Z dokladů a svědectví jasně vyplývá, kdo byl iniciátorem rozvodu, kdo se chtěl rozvést, aby se mohl stát kandidátem na vikárního biskupa v Prešově. Není žádná pochybnost o tom, kdo rozbil toto manželství! Byl to nynější arcibiskup pražský Michal!

Navíc  je z dopisu z Ekumenického patriarchátu patrné, že o této zcela zásadní kanonické překážce vědí dokonce i v Konstantinopoli.

A opět se tak dokazuje, že arcibiskup Michal na své cestě za biskupským úřadem lhal, podváděl a mlžil. Proto není ničím překvapivým ani to, jak se chová v úřadě nyní a jakými lidmi (podle přísloví vrána k vráně sedá) se obklopil.

A jak je vidět, nejsme jediní, kdo si pamatuje, jakého kostlivce ve skříni arcibiskup Michal celou dobu skrývá… Na stejný problém upozorňují i autoři stránek http://pravoslavnyspravodaj.eu/ a očividně ví, o čem píší.

Bůh vám žehnej a modlete se za naší církev!

Cařihradský dopis

Jak jsme dříve slíbili, zveřejňujeme dopis z Ekumenického patriarchátu, který dostaly všechny místní církve, včetně té naší, s komentářem, který pro přehlednost vkládáme přímo do citovaného textu.

Prot. No. 836

Na hlavní sekretariát nejsvětější Pravoslavné autokefální církve Českých zemí a Slovenska

Z ctihodného nařízení Jeho Všesvatosti ekumenického patriarchy Bartoloměje a s jednomyslným rozhodnutím Svatého a Posvátného synodu, informujeme vás tímto, a skrze vás i Církev Českých zemí a Slovenska, že vzhledem ke spolupráci, která byla navázána mezi Jeho Všesvatostí naším patriarchou a Synodálním výborem pro mezipravoslavné vztahy na jedné straně a na druhé straně oficiální delegací Církve Českých zemí a Slovenska pod vedením Jeho Eminence metropolity Jiřího michaloveckého během její návštěvy ve Svatém sídle 2. března 2015, očekával Ekumenický patriarchát do dnešního dne podrobení se ve dvou zásadních záležitostech:

Za prvé uvedení Ústavy Pravoslavné církve Českých zemí a Slovenska do souladu s podmínkami Patriarchálního a synodálního tomosu z roku 1998 s ohledem prohlášenou kanonickou autokefalitu této církve.

Za druhé jsme očekávali žádost o stanovisko Ekumenického patriarchátu ke svěcení, které obdržel archimandita Izaiáš jako pomocný biskup metropolity Simeona olomoucko-brněnského.

Co se týče titulatury tohoto listu, jsou zde v souladu s řeckou tradicí i s dikcí Tomosu z roku 1998 všichni naši arcibiskupové nazýváni „metropolité“ a pro hlavu místní církve je vyhrazen titul nikoli metropolity, ale „arcibiskupa“. Pro Řeky totiž stojí arcibiskup výše než metropolita, takže třeba hlava církve v Řecku nese titul „arcibiskup athénský“.

Zmiňované uvedení Tomosu a Ústavy do souladu může provést sněm a Posvátný synod. Jenže je tu zásadní problém, protože Tomos, ačkoli vydaný roku 1998, vůbec neodráží skutečnost, že naše pravoslavná církev působí ve dvou státech. Takže její hlavou má být vždy „arcibiskup pražský“. Slovenská část církve tak bude vždy jen jakýmsi přívažkem, exarchátem části české, ačkoli na Slovensku je násobně více věřících a církev je zde obecně silnější. Vyhrazení pozice hlavy církve pouze pro pražského arcibiskupa je tedy nespravedlivé a slovenská část církve s ní má problém.

Co se týče svěcení o. Slaninky, které bylo zpochybněno, Konstantinopol žádá v duchu Tomosu naši církev, aby ohledně něj dodala podklady, které umožní Ekumenickému patriarchátu rozhodnout, zda je svěcení platné.

 Až dosud, ačkoli uběhla doba šesti měsíců, neproběhla žádná komunikace mezi vámi a úřady Matky Církve. Naopak, dalšími nekanonickými kroky a činy, jako svěcením jeromonacha Michal Dandára na pražského arcibiskupa a dále přechodem odstoupivšího předchozího „arcibiskupa pražského Jáchyma“, který se stal pomocným biskupem Jeho Eminence Rostislava, metropolity prešovského, se vše ještě více zkomplikovalo, takže pro Matku Církev není naprosto možné posuzovat tuto záležitost se shovívavostí (oikonomií).

Důležité pro naší církev je, že součástí „uncanonical actions“ je i „ordination of hieromonk Michal Nardar TO archbishop of Prague“, Zcela jasně z toho potom plyne, že arcibiskup Michal není (kanonickým) arcibiskupem pražským a pražská katedra je tedy kanonicky uprázdněná.

Dále je třeba se podívat na to, jak přeložit slovo „ordination“. U protestatntů toto slovo téměř vždy znamená ustanovení, protože nikoho (kromě luteránů) nesvětí. U nás a katolíků tomu tak není. A důležitým ekvivalentem, který mimo jiné najdeme ve všech slovnících, je prostě slovo SVĚCENÍ. A nakolik můžeme nahlédnout do řeckého textu, ten užívá nepochybné slovo cheirotonia. Komu by to snad nebylo jasné, doslova jde o vkládání rukou na svěcence a čtení „světící“ modlitby. U pouhého ustanovování ale při nejlepší vůli k žádné chirotonii (vkládání rukou) nedochází. Tedy zde z textu plyne, že chirotonie je nekanonická! Samozřejmě nejde nikoho (diákona, kněze ani biskupa) prostě světit bez místa určení. Vždy je zapotřebí světit někam – zde vysvětit za biskupa na konkrétní místo, proto se hovoří o svěcení na pražského arcibiskupa.

A jakou záležitost nelze dispenzovat, posuzovat s oikonomí? Odstoupení arcibiskupa Jáchyma a vysvěcení arcibiskupa Michala na pražského arcibiskupa. Bez odstoupení vl. Jáchyma by totiž nebylo možné ani v současném kanonickém zmatku světit jeromonacha Michala Dandára. Je to považováno za jeden velký propletenec. Nebo si snad máme myslet, že pouze odstoupení vl. Jáchyma je nekanonické a nelze na nej použít žádnou oikonomii? Pak by zůstával na svém místě arcibiskup Jáchym.

Buď jak buď, za součást nekanonických úkonů je prohlášena chirotonie Michala Dandára a list jej nazývá pouze „jeromonachem“. Stejně tak je neplatná rezignace někdejšího pražského eparchiáního biskupa Jáchyma. Konstantinopol nikdy neuznala ani jeho intronizaci na pražskou katedru. Nicméně jeho biskupské důstojenství jednoznačně uznává, jak se ukazuje i v titulatuře. Arcibiskup Michal je proti tomu titulován jako jeromonach, tedy mnich nejnižšího, základního postavení. Podle řecké perspektivy, která vychází striktně ze svatých kánonů, totiž ten kněz, který sám požádá o rozvod (a je prokázáno, že to byl arcibiskup Michal, kdo něj požádal), už nesmí být nikdy ani samostatným duchovním správcem na farnosti, ani nesmí být povyšován. Tedy nemůže být coby mnich ani igumenem, natož pak archimandritou, či dokonce biskupem. Z toho důvodu zůstává pro Konstantinopol arcibiskup Michal pouze jeromonachem. A proto ho také nikdy neuznají.

A ačkoli ctihodný Primas Nejpřednější Konstantinopolské Církve s velkou trpělivostí očekával z vaší strany náležitou pokoru, v souladu s tím, co bylo domluveno a uvedení stávajícího stavu věcí do pořádku se shovívavostí (oikonomií), doneslo se Ekumenickému Patriarchátu, že osoba, nejvíce zodpovědná za uvedené anomálie, Jeho Eminence Rostislav, metropolita prešovský, místo aby uznal své chyby a hledal cesty k jejich nápravě, učinil nepřijatelná prohlášení, která byla krajně útočná, neuctivá a nepřátelská vůči Matce Konstantinopolské Církvi, která přece přinesla do vašich končin světlo Evangelia. Tato prohlášení neukazují smysl pro pokoru a moudrost, ale byly Jeho Eminencí směřovány pouze k těm, kdo jsou naprosto neznalí (co se týče kanonické stránky věci), aby je přesvědčil o správnosti svých názorů a činů.

Zde Konstantinopol kritizuje metr. Rostislava za videonahrávku, která byla tajně pořízena na jednom ze zasedání na Moravě. Natočili ji stoupenci vl. Simeona se zjevným cílem metr. Rostislava poškodit. Jeho slova nebyla určena pro veřejnost a už vůbec ne pro Ekumenický patriarchát, pouze v uzavřeném kruhu zhodnotil situaci. Na druhou stranu je hlavní důraz kladen na to, co se očekává od takto postaveného biskupa – pokoru a moudrost. To je klíč ke správnému řešení. Projevit a projevovat pokoru a moudrost.

Žel, postoje Jeho Eminence Rostislava a jeho prohlášení proti nejsvětější instituci Ekumenického Patriarchátu a jeho Primasu, Jeho Všesvatosti ekumenickému patriarchovi Bartolomějovi, vyvolaly hluboký smutek a zklamání, zvláště když byly zveřejněny na internetu a když byly Ekumenickému Patriarchátu oficiálně udány.

Ve světle těchto věcí Jeho Všesvatost ekumenický patriarcha Bartoloměj a Svatý a Posvátný synod, když uvedené věci opět zhodnotili v náležité šíři, na prvním místě zatratili nemístné, nekanonické a nepřijatelné chování a výroky metropolity Rostislava, které v žádném případě neodpovídají pravdě ani skutečnosti a napadají nejen konstantinopolskou církev, která prokazuje dobrodiní všemu Pravoslaví, ale i zřízení, řád a tradici Pravoslavné Církve, včetně útoku na ctihodnou osobu Jeho Všesvatosti ekumenického patriarchy, který je zcela pohlcen prací pro Pravoslaví na celém světě, jak všichni uznávají.

Dále, jelikož Patriarcha a Synod nejsou schopni náležitě posoudit nekanonické činy, které se udály od abdikace Jeho Blaženosti Kryštofa až dosud, a vzhledem ke zmíněným prohlášením Metropolity Rostislava, uvážili a rozhodli jednomyslně, že není prostor a není možnost k léčbě toho, co se stalo.

 

Konstantinopol se vyjadřuje velmi nesmlouvavě, nicméně bez jakýchkoli konkrétních údajů a říká, že co se stalo po rezignaci vl. Kryštofa nelze napravit pouhým pokáním, a že by stav zůstal takový, jaký je.

Protože výše uvedené věci byly známy, bylo oznámeno nejsvětějším místním Pravoslavným Církvím, že Ekumenický Patriarchát nemůže už dále přistupovat se shovívavostí (oikonomií) k posuzování věcí, které se udály v Církvi Českých zemí a Slovenska v případě volby jejího primase.

Proto naléháme na Posvátný Synod a Shromáždění duchovních a laiků Spojené Autokefální Církve Českých zemí a Slovenska, vědomi si zkázy, k níž směřuje loď této místní Církve, aby znovu zhodnotily všechny tyto věci ve světle neplatné (od samého počátku), nekanonické a neuznané (na všepravoslavné úrovni) volby zmíněného Metropolity Rostislava jako primase této Církve a přikročily k volbě nového primase v souladu s pravidly Patriarchálního a synodálního tomosu z roku 1998 a platnou Ústavou Pravoslavné církve Českých zemí a Slovenska.

Ekumenický patriarchát jasně prohlašuje to, co říkal už několikrát před tím: neuznává volbu metropolity Rostislava hlavou naší církve. Po předchozích prohlášeních o její nekanoničnosti se teď konečně vyjadřuje jasně: tím nekanonickým prohřeškem je skutečnost, že metr. Rostislav nebyl zvolen v souladu s Tomosem.

S oznámením tohoto rozhodnutí Ekumenického patriarchátu vám a skrze vás všem biskupům a Nejvyššímu shromáždění duchovních a laiků Církve Českých zemí a Slovenska pro vaši informaci zůstávám v bratrské lásce v Pánu.

V Ekumenickém Patriarchátu 26. srpna 2015

Archimandrita Bartoloměj Samaras

Hlavní sekretář

Ohledně postavení metropolity Rostislava a celé naší církve tedy list opakuje to, co už z Konstantinopole zaznělo dříve: metropolita Rostislav není hlavou církve, protože nebyl zvolen podle Tomosu a naše církev vážně chybuje, když se Tomosem neřídí a neimplementovala ho do Ústavy. Celému jednání chybí moudrost a pokora.

Co je nové, je stanovisko Ekumenického patriarchátu, které je opatrné ve vztahu k biskupskému svěcení o. Izaiáše (Slaninky) a zpochybňuje svěcení o. Michala (Dandára). K tomu se Konstantinopol dokonce staví přímo jako k „nekanonickému kroku“.

Je nyní na našem Posvátném synodu, aby k tomuto listu zaujal jasné stanovisko, prokázal moudrost a pokoru a pokračoval v jednáních s Ekumenickým patriarchátem tak, aby s situace v naší místní církvi uklidnila a stabilizovala.

Modlete se za naší církev a Bůh vám žehnej!

 

Ženatý mnich

V posledních týdnech jsme prověřovali zásadní informaci, která zněla, že arcibiskup Michal Dandár nebyl nikdy právoplatně a kanonicky rozveden se svou mátuškou a zatajením této skutečnosti uvedl v omyl nejen členy Eparchiální rady, ale i Posvátný synod a celé Eparchiální shromáždění. Uvědomili jsme si, že pokud je tato informace pravdivá, hrozí zcela bezprecedentní a skandální stav, který nemá v dějinách naší autokefální církve obdoby – na stolec pražského arcibiskupa je ustanoven ženatý „mnich“!

Proto jsme se pokusili získat doklady, svědectví a jiné důkazy, které tuto informaci potvrzují nebo naopak zcela vyvrací. A to co jsme zjistili, jen těžko uvěřitelné a šokující!

Dostali jsme doklady z roku 2003-2004 a pokusili jsme se je dát do kontextu jiných církevních událostí a osob té doby.

Dnešní arcibiskup Michal totiž kdysi dávno chtěl kandidovat na vikáře v Prešově, a proto se rozhodl pro postřih na mnicha v Rusku, kde v té době zastupoval naší církev. Učinil tak, jak je patrné z přiložených dokladů, bez vědomí a požehnání svého eparchiálního biskupa (tehdejšího arcibiskupa Kryštofa) a navíc v té době, jak je patrné z přiložených dokumentů, nebyl církevně ani občansky rozveden. To, že se ten postřih udál bez vědomí vladyky Kryštofa v Rusku také není jen náhodná shoda okolností. Ale o tom až někdy jindy.

V Rusku arcibiskup Michal ukázal pravděpodobně tento doklad:

pozehnani_rozvod

Všimněte si, kdo je pod tímto „rozvodem“ podepsán – metropolita Nikolaj, arcibiskup prešovský.

O postřihu se nakonec dozvěděl tehdejší arcibiskup pražský a českých zemí vladyka Kryštof a začal jednat. Vladyka Kryštof pochopitelně nemohl tuto situaci akceptovat. Byl bez jeho požehnání a souhlasu postřihnut v Rusku a navíc nerozveden.

Otec Dandár vladyku Kryštofa obešel a jednal o svém rozvodu přímo s metropolitou Nikolajem (arcibiskupem prešovským) a ten ho bez mrknutí oka rozvedl s účinností od 19.12.2003. Ale takový rozvod byl neplatný a nekanonický… Byl za a) rozveden bez duchovního soudu a za b) vladyka Nikolaj nebyl jeho eparchiálním biskupem. A toto neplatné rozhodnutí vladyka Kryštof neakceptoval a okamžitě si o. Michala předvolal.

dopis28.7.2004

dopis4.8.2004

Následovalo tedy skutečné šetření věci církevního rozvodu. Na něj se ale nynější arcibiskup Michal nedostavil a jeho mátuška zcela kategoricky odmítla rozvod, jak je uvedeno v zápise, který si můžete přečíst níže.

zapis m.Dandarova24.8.2004

Na základě výsledku tohoto šetření odeslal arcibiskup Kryštof na Posvátný synod, do Moskevského patriarchátu a řediteli ÚER a členům eparchiálního duchovního soudu následující dopis.

dopis_vlNikolaj24.8.2004

Rozvod nebyl možný, neboť mu nepředcházel občanský rozvod a duchovní soud ho nemohl rozvést. Protože svou situaci otec Michal nevyřešil, zakázal mu vl. Kryštof v pražské eparchii sloužit. Po složitých jednáních byl potom propuštěn na Slovensko. Otec Michal v pražské eparchii (dokud tu byl arcibiskupem vladyka Kryštof)  už nikdy nesměl sloužit a žádných voleb na biskupa se nemohl na Slovensku kvůli kanonické nezpůsobilosti účastnit. V prešovské eparchii se tak stal mezitím vikářem vladyka Tichon a michalovským biskupem vladyka Juraj. A tak dnešní arcibiskup pražský Michal až do svého důchodu sloužil ve vyhnanství na západě Slovenska. A pak, po odchodu do důchodu, odešel „na dožití“ do Německa, kde se staral o zcela bezvýznamnou farnost ruské církve.

A pak, po abdikaci vladyky Kryštofa, se po mnoha letech najednou vrátil do „hry“. Jakou měl asi po tom všem motivaci, ví jen Pán Bůh. Možná čekal že v Synodu už nebude nikdo, kdo by si jeho problém pamatoval a bude moci předložit falešný a neplatný „rozvod“.

Každopádně během své cesty na arcibiskupský stolec uvedl v omyl členy Eparchiální rady, Posvátný synod a nakonec i pražské Eparchiální shromáždění. Byl mnohokrát dotazován, zda jeho kandidatuře a případnému zvolení nestojí žádná kanonická či jiná překážka (lidé se obávali o stav jeho zdraví, jiní se dotazovali na jeho anabázi s StB a jiní se ptali i na toto). Ve všech případech byli dotazovatelé vždy ujištěni, že je vše v pořádku a nemají se ničeho bát. Dnes to ale vypadá tak, že se bát musíme… Ve světle těchto starých i nových událostí pak nejsou ničím překvapivým ani jeho plané sliby a současné nekanonické a protiústavní kroky.

Co se s tím dá dělat? Rozhodně nemůže trvat stav, kdy nejvyšší představitel pravoslavné církve v českých zemích čelí takovému obvinění – z pohledu kanonického a církevního práva je to něco naprosto neuvěřitelného. Ten samý člověk, který pravoslavnými kánony a pravoslavnou tradicí mává jako šavlí a na nic jiného nehledí.

Očekáváme, že se k tomuto vážnému obvinění arcibiskup Michal vyjádří a předloží nezvratné důkazy o tom, že je církevně rozveden se svou mátuškou a že neexistují žádné kanonické překážky, které brání jakémukoliv člověku státi se mnichem, resp. biskupem pravoslavné církve.

Pokud tak neučiní, vyzýváme Posvátný synod a našeho metropolitu Rastislava, aby bez prodlení svolal církevní sněm, který tuto situaci musí jednou provždy vyřešit. Protože není v žádném případě možné, aby seděl na arcibiskupském stolci člověk, který nesplňuje ani elementární kanonické předpoklady býti biskupem pravoslavné církve. O to víc dává smysl poslední cařihradský dopis (který zveřejníme s komentářem v následujících dnech), ve kterém Ekumenicky patriarchát neuznává (a nikdy ani neuzná) chirotonii arcibiskupa Michala, kterého tituluje pouze jako jeromonacha.

Modlete se za naší církev, aby nám Bůh neustále pomáhal.

Bůh vám žehnej!

Malé déjà vu

V červnu roku 2005 se v atmosféře rozjitřené tvrdým postupem arcibiskupa Simeona vůči dlouholetému řediteli ÚER Olomoucko-brněnské eparchie prot. Pavlu Alšovi a vůči členům ER OBE, kteří měli odvahu proti tomuto postupu protestovat, uskutečnilo na brněnské faře tajné setkání několika duchovních a laiků. Kromě situace v olomoucko-brněnské eparchii se tehdy hovořilo i o celkové situaci v naší místní církvi. Jeden nejmenovaný duchovní z Vysočiny, v současnosti jeden z nejagilnějších příznivců vladyky Simeona a tvrdý zastánce supremace Ekumenického patriarchátu nad místní autokefální církví (dobrá, napíšeme, kdo to je – je to otec Jan Baudiš z Jihlavy), tam tehdy seznámil přítomné se zajímavou vizí budoucnosti církve po odchodu tehdejšího metropolity Nikolaje. Pro větší autenticitu citujeme z tehdy pořízeného zápisu z jednání:

„Slováci nemají rádi vladyku Kryštofa. Až se bude volit metropolita, budou volit prešovského arcibiskupa, a stejně tak mnozí Češi … Vladyka Kryštof nemá moc šancí získat dvoutřetinovou většinu. Nestane se metropolitou. Těžko však snese, že by měl být podřízen Prešovu. To je důvod, proč bude chtít vladyka Kryštof opustit Slováky a vystoupit z autokefální církve, a dát na stůl konstantinopolské tomosy – Savvatiovský o autonomii z r. 1923, a o autokefalitě z r. 1998, který jsme oficiálně přijali, a se kterým je možné navázat naši církev na Savvatije a jeho autonomní církev v rámci konstantinopolského patriarchátu. Hlavou této církve je automaticky arcibiskup pražský, takže vladyka Kryštof nemá co řešit … A kdyby byl vladyka Kryštof náhodou přece jen zvolen metropolitou, tak dá prostě na stůl tomos z r. 1951 …“

No, možná to byla vize trochu divoká, a kdo ví, jaké byly skutečné záměry vladyky Kryštofa. Historie ale nakonec ukázala, že se vladyka Kryštof přece jen metropolitou stal, byť dvě třetiny hlasů nezískal a nakonec mu stačila pouze nadpoloviční většina hlasů (a část delegátů už po několika týdnech po volbě svého hlasu hořce litovala)… A konstantinopolský Tomos poté skončil hluboko na dně skříně, a deset let o něm nikdo nic neslyšel.

Proto se nemůžeme zbavit dojmu, že tato podivná hra s konstantinopolskými tomosy, kterou můžeme již delší dobu sledovat, a cílené zatažení Ekumenického patriarchátu do ryze vnitřních záležitostí naší církve, stejně jako ostentativní mlčení o gorazdovském základu naší církve, nejsou tak docela náhodné.

Možná budeme obviněni z paranoie a možná označeni za lháře – vždyť něco takového přece onen „starec“ z Vysočiny nemohl nikdy říci. Naštěstí existují svědci, a naštěstí existuje onen zápis, ze kterého citujeme.

A ničení gorazdovských základů naší církve pokračuje a nejen to, nabírá na dosti zběsilém tempu. Opravdu chceme, aby se nakonec naše církev stala jen autonomní církví pod plnou kontrolou Konstantinopole? Aby se jedna církev působící v českých zemích a na Slovensku rozdělila na dvě – jedna fanarská v českých zemích a druhá (Bůh ví jaká) na Slovensku? Myslíte si, že nám konstantinopolští ponechají právo volit si své biskupy na eparchiálních shromážděních jako doposud a Ekumenický patriarchát je bude pouze ustanovovat do úřadů? Opravdu by nás nechali zvolit takového biskupa, který by jim nebyl dost dobrý? Anebo je budou dosazovat pouze podle vlastních zájmů z dalekého Fanaru? Bude to ta stejná církev, která během první republiky dokázala přilákat československou elitu s jejíž pomocí dokázala postavit mnoho pravoslavných chrámů a to dokonce bez náhrad či podpory státu? Bude to ještě stále stejná církev bohabojných lidí, kteří položili za svou pravoslavnou víru a svou církev život během druhé světové války?  Bude to stále ta stejná církev, která od státu získala náhrady za restituce? Anebo to bude církev nová, fanarská, pod kontrolou několika přisluhovačů v Čechách a na Moravě, kteří přišli kdo ví odkud a pod vedením několika biskupů z daleké, cizí země? Koho taková nová církev bude oslovovat? A jak je bude oslovovat?

Neustále znovu a znovu připomínáme pouze jediné – naše autentická autokefální církev, postavená na tzv. gorazdovské tradici je v akutním ohrožení. Hrozí její naprosté zničení, je zde snaha odříznout ji jako jakýsi zanícený apendix a nahradit ji konstantinopolskou církevní tradicí. A co je nejhorší, že tato snaha není vyústěním volání hlasu většiny naší církve, ale pouze velice úzké skupinky všehoschopných lidí, kterou většina odmítá a pro které nejen naše Ústava, ale i samotné kánony jsou pouhým trhacím kalendářem, s kterým si dělají, co se jim právě hodí.

Ale možná je to všechno jen naše paranoia, jedno velké déjà vu …

Prosíme modlete se za naši autokefální církev. Ať nám všem Bůh odpustí naše přestoupení a chyby a dá nám šanci napravit vše podle Jeho zalíbení.

Bůh vám žehnej!

Máme v Praze biskupa?

Být biskupem s sebou nenese pouze práva, ale naopak především povinnosti a úkoly. Prvotním je být připraven na tuto službu, protože není-li kandidát připraven, potom Boží blahodať nepůsobí jako světlo, nýbrž jako oheň. Oprávněnou by se asi zdála námitka, že nelze být připraven nikdy. A mohli bychom samozřejmě říci, že „biskupská nemoc“ postihuje každého, ale nebyla by to pravda. Známe totiž nepřeberné množství případů, kdy se biskupem stal člověk, který byl připraven a potom jeho působení bylo od počátku požehnané a nemusíme se bát i říci svaté. Pokud se ovšem někdo přizná, že zamlčel důležité věci, aby se stal mnichem, byl zvolen, anebo dokonce lhal, nemůže to dopadnout jinak, než patologii, a to především duchovní, sociální a nejen tou. Místo biskupa zůstane jenom statutár, kterého přes gorily z ochranky lze jen stěží zahlédnout, a která brání komukoliv se s ním v soukromí setkat a promluvit si. Pravoslavný biskup je totiž duchovní otec eparchie, což se projevuje i jeho přítomností skrze antiminsy na každé liturgii konané v jeho eparchii. On vede jemu svěřené stádo ke spáse a posvěcuje je. Pokud tomu tak není, je asi něco v nepořádku. Pravděpodobně však asi vše.

Z množství věcí, které jsou napsány v kánonech o biskupovi vybereme jen malou ochutnávku:

9. pravidlo antiochijského sněmu

V každé oblasti mají biskupové uznávati biskupa stojícího v čele metropolie, který pečuje o celou oblast, neboť do metropolie přicházejí odevšad všichni, kdož mají záležitosti. Proto bylo usneseno, aby on i ctí byl předním a aby ostatní biskupové bez něho nepodnikali ničeho zvláště důležitého, podle dávno od otců našich přijatého pravidla mimo to, co se vztahuje na eparchii, náležející každému z nich a na sídliště, nacházející se v jejím obvodě. Neboť každý biskup má moc ve své eparchii a nechť spravuje ji s náležitou opatrností, pečuje o celé území, závislé na jeho městě, ať ustanovuje kněží a jáhny a vyřizuje všechny záležitosti s úvahou. Nadto však ať se neosmělí cokoliv činiti bez biskupa metropolie, a taktéž tento bez souhlasu ostatních biskupů.

Ano, biskup má poslouchat metropolitu a jednat uvážlivě!

19. Šestého všeobecného sněmu

Představitelé církví jsou povinni po všechny dny, nejvíce však ve dnech nedělních učiti všechny duchovní a věřící slovům zbožnosti, vybírajíce z božského Písma chápání a vysvětlování pravdy a nepřekračujíce už stanovené hranice a podání bohonosných otců. Bude-li vykládáno slovo Písem, nechť je jinak nevysvětlují, než jak je vyložili světla a učitelé církve ve svých spisech, a tím nechť se spokojí víc, než sestavováním vlastních slov, aby při nedokonalém umění tohoto nevzdálili se od toho, co náleží. Neboť prostřednictvím učení shora řečených otců lidé získávají poznání dobra, jež je hodno následování, a neužitečnosti, jíž se nutno varovati, a napravují svůj život k lepšímu a netrpí neduhem nevědomosti, nýbrž chápajíce učení, nabádají sebe k odklonu od zla obávajíce se hrozících trestů a přispívají ke svému spasení.

Plní si místní biskup své povinnosti? Kdo má oči k vidění, viz!

 6. apoštolské pravidlo

Biskup nebo kněz nebo jáhen nesmí na sebe přebírat světský úřad, jinak budiž zbaven duchovenské hodnosti.

Je slovo „statutár“ církevního původu? Pokud biskup vše koná z titulu svého statutárství, ať jde tam, odkud je toto slovo a tato funkce.

7. apoštolské pravidlo

Bude-li biskup nebo kněz nebo jáhen oslavovati svatý den Paschy před jarní rovnodenností t.j. současně se Židy, budiž zbaven duchovenské hodnosti.

 Abychom nezapomněli ani na vedlejšího biskupa, kteréhož eparchie je „posvěcována“ modlitbami jeho druhů a družek z římskokatolického Focolare viz. http://www.focolare.cz/novemesto/2010NM01.pdf

 38. apoštolské pravidlo

Biskup musí pečovati o všechny církevní záležitosti a tyto spravovati pamětliv toho, že Bůh dozírá na něho. Není však přípustno, aby něco náležejícího Bohu sobě přivlastňoval nebo daroval svým příbuzným. Jsou-li tito chudí, postará se o ně jako o chudé, avšak pod touto záminkou nesmí zanikati majetek církve.

Přestože má biskup nejvyšší plat v celé eparchii, má se mu z církevních peněz kupovat televize? 

4. pravidlo Sedmého všeobecného sněmu

Hlasatel pravdy božský veliký apoštol Pavel, jako nějaké pravidlo stanoví, efezským presbyterům nebo lépe celému duchovenskému stavu s odvahou takto pravil: „Stříbra nebo zlata neb roucha nežádal jsem od žádného. Vše ukázal jsem vám že tak pracujíce, musíme snášeti mdlé a pamatovati na slova Pána Ježíše, neboť on řekl: Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti.“ (Skut. 20,33; 20,35) Pročež i my naučeni od něho, nařizujeme: Biskup ať nikterak nezamýšlí z nízkého prospěchářství z příčiny domnělých hříchů vyžadovati zlata nebo stříbra nebo čehokoliv jiného od sobě podřízených biskupů, duchovenstva nebo mnichů. Neboť apoštol praví: „Nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou“. (1.Kor. 6,9) A ještě: „Nemajíť zajisté synové rodičům pokladů shromažďovati, ale rodičové synům.“ (2.Kor. 12,14) Pročež bude-li zpozorováno, že někdo pro vymáhání zlata nebo něčeho jiného nebo pro nějakou svou vášeň zakazuje sloužení a zbavuje úřadu kohokoliv ze svých duchovních nebo zatvírá svatý chrám, aby v něm nebylo Boží služby, takový obraceje na mrtvé předměty svůj nerozum vpravdě necitelný, má býti podroben tomu, čemu podroboval druhé, a obrátí se usilování jeho na hlavu jeho, (Žalm 7,17) jako na porušitele přikázání Božího a apoštolských ustanovení. Neboť přikazuje i Petr, přední apoštol: „Paste stádo Boží, kteréž při vás jest, opatrujíce je ne bezděky, ale dobrovolně, ani ne pro mrzký zisk, ale ochotně, ani jako panujíce nad dědictvím Páně, ale příkladem jsouce stádu. A když se ukáže kníže pastýřů, vezmete tu neuvadlou korunu slávy.“ (1.Petr. 5,2-4).

Pro koliké své vášně oba zmínění zakazují sloužit, překládají, zavírají chrámy? Jděte podle katalogu vášní vypracovaných důstojnými otci a najdete je všechny.

Rozkol v církvi

V autokefální Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku je rozkol.

To je holá skutečnost. Někteří lidé to vědí, někteří to tuší, někteří se toho bojí – ale všichni před tím zavírají oči a snaží se tvářit, že žádný rozkol ještě není.

Ale už dávno je. Jak jinak lze nazvat stav, kdy jedna část církve uznává jako svoji hlavu metropolitu prešovského arcibiskupa Rostislava a druhá „metropolitního správce“ olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona? Lze se setkat s přístupem, že na tom, kdo koho považuje za hlavu církve zas až tak nesejde. Ale takoví lidé zjevně nechápou, co je Církev.

Od osoby metropolity jako hlavy naší místní církve se odvíjí celá řada kanonických i liturgických věcí. Na prvním místě je vzpomínání metropolity při liturgii, zejména na velkém vchodu. Tak se vlastně při vysluhování eucharistie shromažďuje kolem Krista celá místní církev, obec věřících prožívá mystickou jednotu nejen se svým knězem, ale i se svým biskupem a metropolitou. Vzpomíná-li nějaký kněz jiného eparchiálního biskupa či metropolitu, pak náleží k jiné místní církvi. Svátostná jednota církve je narušena.

Stejně závažné jsou kanonické důsledky: metropolita svolává sněm, svolává Posvátný synod, v obou případech jim předsedá. Metropolita intronizuje biskupy. A to zůstáváme jen na půdě církevní Ústavy, kánony svěřují metropolitovi ještě větší pravomoci, umožňující mu zasahovat i do záležitostí podřízených eparchií. A teď: má toto právo v naší církvi vladyka Rostislav nebo vladyka Simeon?

To, co bylo uvedeno, prostě nejde přehlížet, to jsou základní otázky církevního života. Už teď je zcela vyloučeno, aby spolu sloužili liturgii dva kněží, z nichž jeden uznává metropolitu Rostislava a druhý „metropolitního správce“ Simeona. Nemůžou spolu sloužit, protože nemůžou vzpomínat stejné biskupy.

A toho si je, jak se zdá, vědom spíše arcibiskup Simeon. Ten před několika týdny odmítl sloužit v Mariánských Lázních s představeným chrámu o. Hauzarem s poukazem na to, že nemá s tímto knězem, věrným metr. Rostislavovi, svátostné obecenství. To znamená, že nemá svátostné obecenství s naším Posvátným synodem a se všemi biskupy, kněžími a věřícími, kteří jsou mu věrni. Svátostné společenství neexistuje, rozkol je dokonán. Amen.

Na Moravě je rozkol dokonalý. Vladyka Simeon se prohlašuje za „metropolitního správce“, za hlavu místní církve. Bez souhlasu Posvátného synodu se pokusil vysvětit zběhlého kněze pražské eparchie, o. Izaiáše Slaninku. Ačkoli jeho svěcení synod neuznal, o. Izaiáš jezdí po Moravě, chová se jako biskup a vyžaduje biskupské pocty. Budování paralelní biskupské struktury není rozkol?

V Čechách je rozkol skrytý. Ano, pražský arcibiskup Michal vzpomíná metropolitu Rostislava, Ano, jezdí i na (většinu) zasedání Posvátného synodu. A tím jeho přináležitost k Posvátnému synodu končí. Ve svém ostatním jednání buď synod ignoruje, nebo se přímo přiklání k rozkolníkům.

Uznává biskupství otce Izaiáše, přestože synod je výslovně neuznává. To není rozkol?

Protiví se rozhodnutím synodu a metropolity a nechá klidně napospas rozkolníkům kněží na Moravě, věrné metr. Rostislavovi. To není rozkol?

Na jeho přímý zásah jsou v Hlasu pravoslaví uveřejňovány články oslavující vl. Simeona a o. Slaninku. To není rozkol?

Po odpadlých kněžích, které přijímá zpět do pražské eparchie, nevyžaduje přiznání věrnosti metropolitovi Rostislavovi, ačkoli ti ho předtím výslovně jako metropolitu odmítali. To není rozkol?

Vzpomínání metropolity Rostislava jakkoli nevymáhá a nekontroluje. To není rozkol?

Jsou dvě možnosti: Buď je vladyka Michal domluven s rozkolníky, nebo si neuvědomuje, že svým jednáním rozkolu pomáhá. Těžko říci, co je horší.

Z toho, co jsme řekli, by se mohlo zdát, že je tu rozkol mezi česko-moravskou a slovenskou částí církve. Není to ale pravda. Rozkol neběží podél řeky Moravy. Protože Čechy, Morava i Slezsko jsou ve své drtivé většině věrny metropolitovi Rostislavovi a Posvátnému synodu. Hranice rozkolu je jinde. Probíhá mezi Božím lidem a většinou duchovenstva na jedné straně a dvěma biskupy obklopenými úzkou skupinou nejrůznějších lidí na straně druhé. Těm lidem jde pouze o jedno: dostat se k restituční miliardě a pomocí naprosté kontroly finančních prostředků ovládnout celou církev v Čechách a na Moravě. A přitom ještě získat mitry, zlaté, druhé a třeba i třetí kříže a jsou-li celibátníci, snad i tu Panagii. Někteří z nich si hojí i své osobní nenávisti a údajné křivdy. A všichni tito lidé, včetně obou biskupů, klidně pro peníze a pro své osobní sobecké zájmy rozervou naši církev na kusy.

Rozkol je vždycky strašná věc, je to obrovský hřích proti Bohu, ale někdy může přinést z Boží milosti také požehnání. Donutí nás jednou provždy oddělit zrno od plev. A nenacházíme se právě teď v této situaci? Rozkol už tu je, je potřeba jej jen přiznat a jasně odmítnout lidi, kteří odešli ze svátostné jednoty a jejichž činy dávají tušit, že už dávno opustili Církev Kristovu. Ale sami to nezvládneme. Proto se musíme obracet na své pozemské i nebeské ochránce.

Na ty první osobně, dopisy, e-mailem:

Vaše Blaženosti, metropolito Rostislave, důstojní vladykové Posvátného synodu, neopouštějte své věrné v Čechách a na Moravě!

A na ty druhé v modlitbách:

Svatý Gorazde a všichni svatí zemí českých, proste Boha za svou církev!