Privatizace pražské pravoslavné eparchie?

Z programu eparchiálního shromáždění svolaného arcibiskupem Michalem Dandarem na sobotu 27.2.2016 je patrné, že se chystá volba úplně všech správních orgánů a funkcí, které mohou být takto voleny. Tedy eparchiální rady, delegátů na církevní sněm, kontrolní a revizní komise a eparchiálního duchovního soudu.

Lidé z okolí arcibiskupa Michala, kteří připravují podklady pro toto eparchiální shromáždění však opět zcela ignorují ústavu naší církve i její gorazdovskou tradici. V první řadě tím, že eparchiální shromáždění má podle ústavy připravovat eparchiální biskup ve spolupráci s eparchiální radou a že program shromáždění vypracovává a schvaluje eparchiální rada. Nic takového se ale nestalo. Poprvé v dějinách naší místní církve, nepřipravuje eparchiální shromáždění eparchiální rada, ale samozvaní poradci biskupa, v našem případě nikým nezvolené duo Karpov-Chrást. Arcibiskup Michal v rozporu s ústavou eparchiální radu ani nesvolává a ignoruje její existenci. Dosavadním členům eparchiální rady je tak znemožněna činnost, podobně jako je znemožněna i řádně zvolenému řediteli jejího úřadu.

Tento bezprecedentní stav přichází v době, kdy by církev měla vynaložit maximální úsilí a zpřísnit dohled nad dodržováním svých interních předpisů a zákonů ČR, neboť již v tuto chvíli hospodaří s desítkami miliony korun z finančních náhrad od státu. Ovšem v našem případě jsou všechny zvolené orgány odstaveny od jakékoli správní činnosti a kontroly nad finančními toky pražské eparchie. Ten kdo by měl za normálních okolností bdít a dohlížet nad pořádkem v eparchii, je naopak její největší zkázou. Tento arcibiskup a jeho poradci chtějí mít k dispozici jinou eparchiální radu, která bude poslušně souhlasit se všemi jejich dalšími kroky, a která zpětně zlegalizuje všechny neústavní kroky dosavadních uzurpátorů moci.

Totéž se dá říci o jejich potřebě zvolit novou kontrolní a revizní komisi, rozumějme komisi, která nic kontrolovat nebude, protože ta dosavadní má ke krokům arcibiskupa Michala vážné výhrady. Tyto výhrady se staly součástí kanonické stížnosti eparchiální rady na arcibiskupa Michala a měly také jak praví ústava zaznít jako zpráva kontrolní a revizní komise na eparchiálním shromáždění. Z jeho programu je ale patrné, že tam zaznít nesmějí. O potřebě poslušného duchovního soudu snad ani není třeba se rozepisovat, stejně jako o sněmovních delegátech ochotných hlasovat podle instrukcí. Pokud by se arcibiskupovi Michalovi a jeho poradcům podařilo dosáhnou zvolení svých poslušných oveček do těchto orgánů a funkcí, mohli by se chovat jako nový management, kterému se zcela podařilo ovládnout resp. legálně ukrást firmu. A to natolik, že by se k ní a k jejím finančním tokům mohli chovat tak, jako by byli vlastníky firmy a ne pouhými správci. Dalo by se to přirovnat k privatizaci pražské pravoslavné eparchie skupinou vyvolených a zainteresovaných.

Ústavnost tohoto kroku má však své vážné trhliny. Od zvolení současné eparchiální rady, kontrolní revizní komise a delegátů na sněm, ještě neuplynulo šest let. Jsou zhruba v polovině funkčního období. „Kanonický“ tým arcibiskupa Michala má jistě již vypracovanou velmi „fundovanou“ zprávu o tom, že šestileté období není třeba dodržet. Poslední verze naší ústavy totiž hovoří o šestiletém období všech správních orgánů, ale šikovní vykladači mohou namítat, že například eparchiální rada je orgánem výkonným a proto se na ni lhůta šesti let nevztahuje. Ovšem ústava v souvislosti s eparchiální radou samozřejmě nezmiňuje ani období tříleté, ani období od shromáždění do shromáždění, ani jiné. Podlé logiky odborníků kolem pana arcibiskupa, bychom se na eparchiálním shromáždění mohli taktéž setkat s vysvětlením, že věřící z řad laiků už nebudou nadále do eparchiálni rady voleni, neboť v ústavě se sice píše, že laičtí věřící jsou zastoupení ve všech správních orgánech církve, ale eparchiální rada je přeci orgánem výkonným.

Všechny předchozí ústavy od roku 1930 hovořili o šestiletém mandátu eparchiální rady a i za doby platnosti poslední verze ústavy se dodržoval. V případě zpochybňování lhůty se můžeme této skutečnosti přidržet a dá se důvodně předpokládat, že výklad ústavy učiněný odborníky z prešovské fakulty dojde ke stejnému závěru. Jasný výklad nám v této záležitosti poskytuje předchozí verze ústavy, jenž § 26 jednoznačně ukazuje, že všechny volené orgány jsou orgány správními. Je-li eparchiální rada orgánem výkonným, pak ve vztahu příslušnosti k eparchiálnímu shromáždění, její role je tím naopak posilněna, neboť je výkonným orgánem ES pro správu eparchie. Je-li ES nejvyšším správním orgánem eparchie, pak logicky je eparchiální rada vyšším správním orgánem eparchie. Vždyť takto to bylo chápáno vždy i v ostatních eparchiích, i těch na Slovensku, kde se dodržuje lhůta šestiletého období. V takovém případě, pokud by se nějakým způsobem podařilo prosadit volbu nové eparchiální rady a kontrolní revizní komise platí, že jakékoli jejich rozhodnutí může být kdykoli zpětně zpochybněno.

Ještě je dobré připomenout, že snaha arcibiskupa Michala Dandara a jeho poradců zbavit se eparchiální rady souvisí s nesouhlasem rady obsadit do důležitých funkcí duchovní s nevyjasněnými majetkovými závazky, nebo osobu, která opustila jurisdikci metropolity Rastislava a tím automaticky ztratila všechna své volené pozice. Rada se také ohradila proti odvolávání některých duchovních z bohatých farností a jejich nahrazování osobami, o jejichž důvěryhodnosti byly vážné pochyby. Taktéž byla přerušena intenzivní práce na Hospodářském řádu, jenž počítal s pravidelnými rozpočty hospodaření. Po celou dobu krize eparchiální rada podporovala Posvátný synod na čele s metropolitou Rastislavem, což taktéž nemohlo vydýchat osazenstvo kolem arcibiskupa Dandara, jež se z Moravy přesunulo jak morová nákaza do Prahy. Kontrolní a revizní komise se stala nepohodlnou ve chvíli, kdy připravila svou kontrolní zprávu o stavu úřadu eparchiální rady, přednesenou na posledním řádně svolaném zasedání.

Stane-li se, že arcibiskup Michal, ale hlavně osoby kolem něj, získají za pomoci nově a neústavně zvolených orgánů absolutní kontrolu nad chodem eparchie, získají také možnost bez vnější kontroly nakládat s nemalými finančními prostředky z finančních náhrad, ale také i nad personální politikou eparchie, tedy zaměstnaneckými poměry duchovních. To vše odporuje tradici místní pravoslavné církve, jak ji pro české církevní prostředí založil mučedník biskup Gorazd, který jistě dobře věděl, proč zvolil právě takový, pro některé snad příliš „demokratický“ model církevní správy. Tohoto Gorazdova modelu, jenž je v naší církvi jen novelizován, ale ve své podstatě zůstává shodný s Ústavou české pravoslavné eparchie z r.1930 ( viz.taktéž šestiletý mandát ER ), se štítí ti lidé, kteří mají sklony k nečistým praktikám a lhaní.

Delegáti eparchiálního shromáždění by tedy měli zvážit všechny tyto okolnosti a podle toho využít svého hlasovacího práva. Je-li zodpovědnost eparchiální rady v současné době přehlížena, stále ještě je možné plně si uvědomit a uplatnit zodpovědnost eparchiálního shromáždění.

Bůh vám žehnej!

Poselství metropolity Rastislava

Sláva Kristu!

Zveřejňujeme poselství našeho metropolity Rastislava, které je určeno všem duchovním a věřícím Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.

Originální dokument – Poselství metropolity 2015

Toto poselství samozřejmě okamžitě vyvolalo hysterickou reakci v řadách současného rozkolnického vedení české části naší církve, kterou, pro její primitivnost a demagogii, není třeba ani komentovat.

Několikrát jsme zde ohlašovali dobu, kdy přijde čas volby. Nyní tedy konečně tato chvíle nastala.

Vy všichni, duchovní i věřící, si nyní svobodně vyberte, v které církvi vlastně chcete být.

Bůh Vám všem žehnej!

Postoj Podvorje Ruské pravoslavné církve

Otec Nikolaj Liščenjuk zaslal oficiální dopis Jeho Blaženosti Rostislavovi, metropolitovi Českých zemí a Slovenska (jak jej i sám v oficiálním oslovení tituluje). Obsah dopisu je jasný: otec Nikolaj ubezpečuje metropolitu Rostislava, že jej nadále bude v karlovarském chrámu jako metropolitu při sv. liturgii vzpomínat.

Tento dopis přichází ve chvíli, kdy na jakési podivné schůzce, svolané rozkolným olomoucko-brněnským arcibiskupem Simeonem do Prahy (!) 17. 12. 2015 se arcibiskup Simeon, arcibiskup Michal a jeromonach Izaiáš (který sám sebe nazývá biskupem), usnesli, že se budou vydávat za posvátný synod naší církve a že nařídí nevzpomínat v chrámech naší místní církve metropolitu Rostislava. Všichni ale vědí, že to je jen mezistupeň: není daleko doba, kdy nám tito pánové nařídí vzpomínat „metropolitního správce Simeona“. A buďme si jisti, že statutár Pražské pravoslavné eparchie, pan Michal Dandár, zakročí tvrdě proti všem, kdo se budou těmto rozhodnutím protivit. Je to jasná vzpoura proti metropolitovi, jemuž arcibiskup Michal sliboval věrnost, z jehož rukou přijal svoji katedru i své biskupské svěcení. A krátce: je to rozkol. .

Máme tu ale dopis o. Nikolaje Liščenjuka. Jenže on to není jen dopis správce karlovarské církevní obce. Otec Nikolaj je také představeným „Podvorie“, tedy vlastně velvyslanectví moskevského patriarchátu u naší místní církve. Právě jako představitel moskevského patriarchátu svůj list odeslal a tak jej i podepsal. Tento list je tedy jeho prostřednictvím oficiálním vyjádřením samotného moskevského patriarchátu. Pro ruskou pravoslavnou církev, největší církev současného pravoslavného světa, je nadále jediným kanonickým metropolitou Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku metropolita Rostislav.

Poselství je jednoznačné: pokud chtějí arcibiskup Simeon a arcibiskup Michal zanést rozkol do naší místní církve, dostanou se do rozkolu i s ruskou pravoslavnou církví. To je velmi důležitý signál pro naše věřící, kteří pocházejí ze zemí bývalého Sovětského svazu a kteří, popravdě, tvoří velkou část naší církve. Tyto lidi žene nesvatá trojice Michal, Simeon a Izaiáš nejen do rozkolu uvnitř vlastní církve, ale i do rozkolu s církví v jejich původní vlasti, k níž většina z nich dodnes cítí silné pouto a kde má i své rodiny. V posledku jejich zpupný a neuvážený čin může vést k rozkolu v celém pravoslavném světě nebo k rozkolu naší církve s celým pravoslavným světem. Těžko říct, co je horší.

Pohleďte, kam dohnala hrstku lidí jejich pýcha. Pro peníze, pocty a bílý klobouk metropolity klidně rozervou celou církev. Nejen tu naši, ale celou svatou, obecnou a apoštolskou církev.

Dopustíme to?

Bůh Vám žehnej!

Lháři a podvodníci

Poté, co v Lidových novinách vyšlo krátké zamyšlení novináře Josefa Klímy, byly duchovním i věřícím pražské eparchie opětovně předloženy tzv. důkazy, které mají potvrzovat, že je Michal Dandár církevně rozveden a vše jsou jen nechutné pomluvy.

Ale opět jsou to jen donebevolající lži.

Kdy si nové vedení konečně uvědomí, že si pravoslavní věřící místo výmyslů a lží zaslouží znát pravdu a fakta?

Nuže, na našich stránkách je faktů již dostatek a do této chvíle je nikdo nezpochybnil. Pokud si někdo stále myslí, že jsme to my, kdo nemluví pravdu, nabízíme další oficiální dokument.

Jedná se o rozhodnutí duchovního soudu ve věci žaloby o rozvod manželství. Z něj je zcela jasné, že manželství Michala Dandára stále trvá. Všimněte si také podpisu, který toto rozhodnutí ověřil – JVP vlad. Kryštof. Ano, v té době bylo všem, naprosto všem, jasné, jaký je skutečný stav věcí. Dokonce i em. vl. Kryštofovi, který nyní může vydávat svých prohlášení třeba deset, ale historická fakta se mu jeho mlžením změnit prostě nepodaří.

dandar_duchovnisoud

Aby bylo jasné naprosto všem – na základě tohoto rozhodnutí následně jednal i Posvátný Synod (pod vedením metropolity Nikolaje). Jeho rozhodnutí je také zcela jasné – rozvod bude řešit metropolita Nikolaj jako jeho budoucí místní biskup.

PS-zari2004

K tomu ale nikdy nedošlo, protože do celé kauzy nevstoupil nikdo jiný než samotný Ekumenický patriarchát. Kdo to vše Ekumenickému patriarchátu „vyzvonil“, aby tak navždy zhatil plány Michala Dandára státi se biskupem, je snad už našim čtenářům jasné. V této souvislosti je pak pochopitelný postoj Konstantinopole vůči Michalovi Dandárovi, kterého titulují pouze jako „jeromonacha“ a dodnes jej neuznávají za pražského arcibiskupa.

Dovolíme si ještě jednu malou poznámku na závěr – prosím přesťante čerpat své informace pouze z nesolidních internetových blogů, jako je například tzv. Krize v církvi, kterou sepisuje jistý mladík a nedostudovaný právník jménem Ivan Karpov, toho času jeden z mnoha diletantských právních „poradců“ Michala Dandára. Tento člověk evidentně a konečně našel smysl své existence. Pravdou ale je, že naší gorazdovskou tradici z celé své duše nenávidí a škodí ji, kde může. Je naší povinností vás před tímto člověkem a jeho vylhanými nesmysly a pomluvami varovat.

Bůh Vám žehnej!

Článek v Lidových novinách

Dnes v Lidových novinách vyšel článek, ve kterém se známý, zkušený a uznávaný novinář Josef Klíma zamýšlí nad dlouhodobou skandální situací v české části naší pravoslavné církve. Bylo to jen otázkou času, kdy se o nepřijatelném chování podvodníka a rozkolníka Dandára a jeho spolupracovníků dozví i široká česká veřejnost.

Kéž by bylo více českých novinářů, kteří by se tomuto tématu věnovali více a hlouběji.

Děkujeme pane Klímo a Bůh Vám žehnej!

lidovenoviny_klima_19122015

Ukradená církev

„Už aby tu miliardu konečně ukradli,“ povzdechl si nedávno jeden dobrý bratr. A hned připojil vysvětlení – „začnou se rvát a sežerou se sami navzájem a bude klid…“

Jistě, tvrzení o klidu nastalém po rvačce dnešních církevních „reformistů“ o státní zlaťáky je přehnaně optimistické. Tam, kde si lidé za učitele vyberou zloducha místo Ducha, nemůže být nikdy klid (pokud pod tím pojmem rozumíme mír a pokoj). Ze současného „reformního hnutí“ v naší církvi, je silně cítit smrad chamtivosti, mocichtivosti a slavomamu a to je zřetelná stopa, kterou za sebou zloduch zanechává. Nezřízená touha po penězích už rozvrátila mnohé pospolitosti, svazky a přátelství, zmařila bezpočet skvělých plánů, zničila mnohá původně dobrá díla a také mnohé životy.

Samy o sobě nejsou peníze ani špatné ani dobré. Jsou prostředkem k dosahování cílů, realizaci záměrů, naplňování tužeb a přání. Jako každý jiný prostředek získávají svoji polaritu od toho, kdo s nimi zachází. V Církvi by neměl být s penězi problém. Přece ti, kdo říkají pravdu, když se navzájem zdraví pozdravem „Kristus uprostřed nás“, by si měli být vědomi, že peníze v církevní pokladně patří Jemu a oni jsou pouze jejich správci. A že ze svého správcovství budou brzy vydávat před Ním počet. Když ale peníze v církvi – máme tu aktuálně na mysli naše eparchie v Čechách a na Moravě – plodí zlo, a že tomu tak je, to je jasné nejen tomu dobrému bratru, ale každému, kdo ještě zcela neztratil zdravý postřeh a úsudek, pak někteří při zmíněném pozdravu buď nevědí, co říkají nebo prostě lžou.

Kristus přece nepobývá v srdcích otrávených chorobnou chtivostí peněz, stejně jako kteroukoli jinou vášní. Situace je o to nebezpečnější, když jsou takto intoxikováni vrchní správci nejen nad penězi, ale nad celým Kristovým stádem. Srdce vždy určuje cíl, k němuž člověk směřuje. Pokud je zdravé, směřuje ke svému Stvořiteli, touží se sjednotit s Bohem. Je-li však otráveno vášní, chová se jako zmatený kompas, určuje chybné cíle. Zkrátka – touží se sjednotit s předmětem své vášně.

A běda stádu, které vedou pastýři a „reformisté“ s pokaženými kompasy! Přesto, že takto ušlo již značný kus po falešné cestě, zdá se, jako by si naše stádo stále ještě neuvědomovalo kam je vedeno. Tedy alespoň jeho značná část, někteří se již začali probouzet. Otázkou je, jestli při současném tempu procitání nebude příliš brzy příliš pozdě. Že nejde jen o plané mudrování je zřejmé z toho, že všechny kroky „reformistů“ vytváří při jistém nadhledu jasnou strategii.

A k čemu ta strategie vede? K ukradení miliardy, která po dohodě církví a státu v rámci nápravy starých křivd připadá naší pravoslavné církvi – tedy její české části. Daleko horší ovšem je, že se tak má stát skrze ukradení místní církve. Že se církev nedá ukrást? Ale ano! A tím snadněji, čím víc je stádo ospalé, nepozorné a naivní, čím méně se zajímá o to kam, jak a kým je vedeno.

A jak že se taková církev dá ukrást? Pěkně po bolševicku přece. Vždyť hlavní architekti současné církevní „reformy“ ty postupy okoukali už před desetiletími a své nabyté dovednosti rozhodně nezapomněli. A jelikož po tzv. „sametové revoluci“ (která ovšem byla něčím zcela jiným, než za co se dodneška oficiálně vydává), nedošlo v naší církvi k žádné skutečné sebereflexi, natož pak katarzi, není divu, že církevní „mazáci“, kteří to tehdy „s režimem uměli koulet“, téměř nerušeně své léty praxe zdokonalené umění předvádí i nyní. Stačí jen odstranit z cesty několik nechápavých a nepřizpůsobivých narušitelů postupu ke světlému církevnímu zítřku (rozuměj – světlému pro hlavní „reformisty“ a podle jejich představ) a je to. K tomu slouží ověřená realizační struktura. V pozadí, téměř neviditelně, stojí ve stínu hlavní strůjci a řídící důstojníci. Ostatní protagonisté pak jsou viditelní a zastávají různé pozice v systému. Tam, kde nějaké z těchto důležitých funkcí zastávají narušitelé, jsou prostě zaměněni uvědomělými a loajálními funkcionáři. Mezi těmi bychom našli různorodé typy – ambiciózní, naivní, psychicky narušené, cyniky, obelstěné atd. Někteří z nich ovšem, v podstatě slušní lidé, svou službu vykonávají bez velkého nadšení z poslušnosti, aby neměli problémy.

Změny se někdy dějí pod kamufláží postupů, které jsou zakotveny v ústavě církve nebo – když se to nedaří, či tlačí čas – obchvatem zleva či zprava, jak se to hodí. Posledním příkladem v řadě jiných je pokus „reformistů“ změnit základní dokument církve na Ministerstvu kultury ČR. Pokud stádo spí, nejsou takové změny velkým problémem. A pokud snad hrozí nebezpečí, že by si někdo mohl něčeho všimnout či dokonce protestovat, jsou uplatněny další nacvičené metody. Výhrůžky, falzifikace dokumentů, korupce, podvody, vydírání a také nezbytná trvalá propaganda.

Na špinavou práci jsou používáni ambiciózní bezskrupulózní jedinci. Někteří vysoce postavení představitelé „reformistů“ vyloženě budí dojem bílých koní. Mezi ideovými vůdci „reformistů“ je mocenská rovnováha udržována faktem, že každý na každého cosi z minulosti ví. Stádu jsou všechny „reformní“ kroky patřičně vysvětlovány a zdůvodňovány propracovanou propagandou a demagogií, na což mají „reformisté“ své specialisty. Mezi jejich úkoly patří neustálé špinění a dehonestace narušitelů, obviňování ze sektářství, mocichtivosti, nevzdělanosti a naopak permanentní laudatio hlavních představitelů „reformistů“.

Aby stádo bylo v klidu a ničeho si nevšímalo, je po eliminaci narušitelů třeba především ovládat zbylé – většinové duchovenstvo. To se podle jednotlivých charakterů sešikovalo do několika základních podmnožin, které jsou totalitní silou donuceny ke konfuzi.

První, patrně největší, jsou kněží, kteří nechtějí mít problémy a i když někteří z nich vědí a cítí, že je tu cosi hodně shnilého, nechtějí si pálit prsty a vyčkávají v relativně pohodlném zákrytu. Mezi nimi jsou i takoví, kteří přiznávají, že jim tam není dobře na duši, tíží je duch bolševického totalitarismu (bolševického ducha nelze samozřejmě omezovat jen na nějakou politickou stranu) a je jim jasné, že „reformisté“ nemají mnoho společného se skutečnou Církví a bohužel, ani se skutečnou pravoslavnou vírou. Ale odvahy se jim nedostává a návyk na dosavadní zajištěný pravidelný příjem je pro ně nepřekonatelný. Pokud si svůj stav alespoň přiznávají, mají naději na uzdravení. Ta se ale zmenšuje tím více, čím usilovněji se takový člověk snaží přesvědčit sám sebe nebo své okolí o tom, že zaujímá správný postoj.

Další je skupina naivních, kteří skutečně věří, že to, co se jim předkládá jako pravda, projevy lásky, spravedlnosti a dobro církve, je skutečně pravda, láska, spravedlnost a dobro. Tato podmnožina je nejméně početná.

A pak jsou zde ti, kteří se aktivně podílejí na probíhající „reformě“. Ti si od svého angažmá slibují nějaký profit – peníze, moc, funkce, zlaté kříže a mitry nebo jen klid na práci (rozuměj – tu svou). Vykonávají potřebnou práci částečně v  terénu a také v řídících strukturách, hlasují o odstranění nepohodlných narušitelů, schvalují usnesení směřující k likvidaci dosavadních poměrů v církvi a nastolení poměrů reformistických, které mají vyústit v ukradení církve i s tou nešťastnou miliardou. Bratrského ducha tu nehledejme. Někteří ve skutečnosti svými soudruhy pohrdají, ale hrají před nimi pokrytecké divadlo, někteří vnitřně silně trpí primitivním ponižováním, jenže poslouchat se musí.

Proces krádeže církve postupuje poměrně svižně. Tím spíše, že reálný odpor vůči němu projevilo jen omezené množství duchovních a věřících z české a z moravské eparchie. Také biskupové v Posvátném synodu působí dlouhodobě, mírně řečeno, zdrženlivě a po počátečních razantnějších krocích vůči chorobně egocentrickému arcibiskupu Simeonovi a jeho rozkolným tendencím budí dojem, že si nespočítali zavčas své vojáky. Nehledě k tomu, že sám arcibiskup je pod „aktivním dohledem“ a je otázkou, co vše se rodí v jeho pomstychtivé mysli a co v jiné nemocné hlavě.

Jeho hodně překvapivé a ve skutečnosti bezpodmínečné zpětvzetí na milost ostatními biskupy potom už vyloženě svědčí o tom, že za celou dobu buď nepoznali, s kým mají co do činění nebo byli obluzeni naivní představou, že takto na něj vyzrají. Přetahovaná s „reformisty“ o tragickou osobnost nového pražského arcibiskupa skončila tak, jak musela, neboť vrána sedá k vráně a nikoliv k sokolovi.

Bylo naivní předpokládat, že arcibiskup Michal se snad bude chovat jako člen Rychlých šípů. Nereálná je, bohužel, také představa slovenských biskupů o tom, že dosavadním faktickým obětováním několika věrných kněží a církevních obcí Olomoucko-brněnské eparchie a opatrnicky alibistickým vystupováním vůči arcibiskupu Simeonovi a jeho „vikáři“ Izajášovi s dalšími a dalšími ústupky se jim podaří získat jejich uznání výsledku volby hlavy Církve na mimořádném prešovském sněmu.

Dnes již Posvátný synod existuje pouze na papíře. Bylo by pošetilé doufat, že odtud přijde záchrana. Realistické je přijmout předpoklad, že nepřijde nic. Že bude i nadále bezmocné ticho. Ve skutečnosti se archijerejové dávno rozdělili na dva tábory. Že arcibiskup Michal veřejně nevyhlásil, že je loutkou „reformistů“, určitě neznamená, že jí není. A tak se kvapem blíží den, kdy „reformisté“ vyhlásí svůj vlastní synod a velkoryse nabídnou účast slovenským biskupům.

Aby to vše bylo ještě komplikovanější, má celý proces krádeže naší místní církve „reformisty“ svůj mezinárodní rozměr. Jedná se o dost vysokou církevní politiku. Důležitou roli v otázce pevnosti pozice metropolity Rastislava jako hlavy naší místní církve hraje postoj ostatních autokefálních církví. Ty se nachází v delikátní situaci, protože ve hře jsou vztahy s Cařihradským patriarchátem. V příštím roce by se totiž měl uskutečnit všepravoslavný sněm, který má na programu několik velmi citlivých a pro další jednotu pravoslavných církví podstatných bodů.

V této souvislosti by nebylo bez užitku, kdybychom se podívali na průběh a závěry říjnové biskupské synody římských katolíků ve Vatikánu. I tam šlo, zjednodušeně řečeno, o další střet mezi konzervativci a liberály. Pro hlavu Cařihradského patriarchátu je důležité zajistit jednak účast představitelů všech autokefálních církví, jednak jejich svolnost k akceptaci předložených návrhů změn ve všeobecné Církvi. Fraška na scéně naší místní církve, která právě vstupuje do dalšího dějství, proto není vítána. O „oficiálním“ rozpadu naší církve (nikoliv faktickém, ten již probíhá, jen zatím nemá „razítko“), jakkoli ho někteří předvídají v nedaleké budoucnosti, v této fázi tedy nemůže být ani řeč. A hlava naší církve, která se bude účastnit nadcházejícího sněmu, tam nemůže podle představ Cařihradu vystupovat v opozici. Každý si tedy může sám spočítat výsledek této rovnice.

Kdo dočetl až sem, řekne si možná, že dosud uvedené nemá nic společného s vírou a duchovním životem. Jenže ono má. To vše, co se nyní v naší místní církvi děje, je viditelným a hmatatelným důsledkem velkého duchovního „pádu pyšných“. Ten pochopitelně nezačal teprve před dvěma lety. Je to výsledek postupného dlouhodobého procesu rozkladu, kterým byli zasaženi jak prostí věřící, tak církevní hierarchie. Zejména u posledně zmíněných má onen pád fatální důsledky. Když totiž slepý vede slepé, kde všichni skončí?

Ale přesto všechno, co jsme dosud popsali, není důvod ke klesání na duchu. Současná výchozí situace je sice skutečně alarmující, nikoliv však neřešitelná. S Boží pomocí lze zachránit Gorazdovo dílo a „reformistům“ (kteří se v rámci své arogance samozřejmě budou vydávat za Gorazdovu církev) pak zůstane to, po čem touží – jen ta ukradená miliarda.

Avšak bez opravdovosti a odhodlání k oběti to nepůjde. Ano, je možné připustit variantu, že Bůh učiní znenadání veliký zázrak a vše se tu rázem uzdraví a změní, stádo pochopí, o jaký podvod se tu jedná a z „reformistů“ se stanou generálové bez vojska. Pravděpodobnější však je, že nám Bůh tímto vším ukazuje, že takto se do nebeského království nedá dojít. Že máme opustit naše dosavadní pohodlné a zesvětštělé představy o své domnělé víře a začít poslouchat, co nám o ní říká On, co o ní říká Církev a ne zdejší účelové sdružení „reformistů“.

Zkoušky, které nadcházejí, budou stádo prosévat hustým sítem. V některých z minulých příspěvků byly popisovány dvě budoucí větve naší církve – jedna ve vybavených a vyzdobených chrámech, kde se o nedělích míhají mitry a zlaté kříže, kde na účtech duchovenstva pravidelně nabíhají měsíční gáže, kde se z bezpečné vzdálenosti srdce od vlastní oběti hlasitě mluví o lásce, víře a Kristu a druhá v katakombách, kde se z víry shromážděných v Kristu v tichosti srdce rodí spasitelná Láska.

Jak už se tu před nějakou dobou psalo – nadešel čas rozhodnutí. Je teď věcí každého osobně, pro kterou církev se rozhodne. Máme v tom svobodu a nikdo by neměl nikoho soudit za jeho rozhodnutí nebo se nad něj povyšovat. Jen jeden je spravedlivý Soudce. My všichni jsme hříšníci a za vše, tedy i za tuto možnost výběru, nevděčíme sobě, ale Jemu.

Ovšem nalézt v sobě odhodlání k nějakému rozhodování v tomto smyslu nemusí být snadné. Právě kvůli našim hříchům, duchovní slabosti a plytkosti naší víry. A taková plytká víra – nevíra rodí příliš mnoho pochybností. A člověk s nohama v teple, pokoušený pochybnostmi, si možná ani nepřipustí, že by se měl o něčem rozhodovat a raději se přikryje závojem falešné pokory a neupřímné poslušnosti.

Jenže ta vnitřní nevolnost některých se bude stupňovat s pokračující „reformou“ církve. Se vznikem nových církevních vzdoroobcí v místech, kde se věřící odmítli podrobit brutálnímu a zcela necírkevnímu nátlaku „reformistů“, s postupující personální „optimalizací“ církevní struktury. S rostoucím hladem po Boží milosti a pokoji v srdci. Stále palčivější žízní po poznávání tajemství Církve. S postupující otravou tupým a pokryteckým totalitním duchem církevního bolševizmu.

Pro ty, kteří v sobě mají naději, povzbuzení na závěr: budou-li naše pohnutky pravdivé a čisté, nebude rozhodování příliš složité.

Kristova Církev je ve skutečnosti pouze jedna.

Požehnaný předvánoční půst a radost ze společenství s Kristem Vám všem!

Další svévole arcibiskupa Michala

Ministerstvo kultury ČR potvrdilo, že před pár dny obdrželo žádost o změnu Základního dokumentu. Tato zpráva je velmi alarmující, protože jde pravděpodobně o reakci na snahu stávajícího Posvátného synodu o sjednocení naší církve. A reakcí je snaha legalizovat rozkol a vytvořit novou církev, jejímž „majitelům“ nikdo nebude moci do ničeho hovořit. A to se týká samozřejmě i všech těch miliard, o které jde především.

Co to je Základní dokument a čím je důležitý?

Jde o dokument, který vyžaduje zákon Zákon o církvích a náboženských společnostech (zákon č. 3/2002 Sb.) a je povinnou součástí registrace každé církve. Stát na základě tohoto zákona zajímá v první řadě tento základní dokument a vše ostatní, jako např. Ústava je pro ně druhotné.

Pokus o změnu Základního dokumentu je nepochybně snahou rozdělit církev a vlastně vytvořit novou. A jde o vědomou snahu. Změny ústavy nelze standardně dosáhnout jinak, než schválením sněmem a je téměř jisté, že by se tyto změny neprosadily. Tak je zvolena cesta skrytá a podvodná. Ale ačkoli jde o cestu skrytou a podvodnou, nikdo z nás není bez viny.

V dosud platném základním dokumentu se nachází velmi silná pojistka, aby k neoprávněným změnám nemohlo dojít. Je tam napsáno: „Změny tohoto základního dokumentu předkládají kolektivně (tj. stvrzují svými podpisy) arcibiskup pražský a českých zemí, eparchiální biskupové, kancléř úřadu metropolitní rady a ředitelé úřadů eparchiálních rad po schválení eparchiálními radami a Metropolitní radou. Tyto návrhy jsou opatřeny zápisem příslušného bodu usnesení eparchiálních rad a metropolitní rady, podepsaným eparchiálními biskupy pražské a olomoucko-brněnské eparchie. O změnách Ústavy rozhoduje podle čl. 12/5 Sněm Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. O změnách Pravidel pro duchovní osoby rozhoduje Posvátný synod.“

Pokud mlčíme a tolerujeme likvidace eparchiálních rad, neústavní odvolávání ředitelů, přímo se podílíme na situaci, která nastává. Jako ředitelé se podepisují falešní ředitelé a že jednání rad neproběhla a jejich usnesení jsou buď zfalšována nebo prostě ignorována, je již jen detail. Stejně jako je detail, že předkládané změny budou neústavní.

Můžeme tedy klidně spát… a brzy se probudíme v jiné církvi. Co se musí stát, abychom začali bránit svou církev?

„Arcibiskup“ Ondřej …

Dostaly se k nám obrázky, nad kterými člověk neví, zda má plakat nebo se už jen smát… Obrázky, které můžete vidět na konci tohoto textu totiž ukazují, do jakého chaosu a rozkladu přivedl arcibiskup Michal a jeho spolupracovníci z pražského ústředí naši církev. Konkrétně se nyní jedná o jeho tajemníka Ondřeje Chrásta.

Toto je vskutku další originální výsledek práce nového „vedení“, za který nese arcibiskup Michal plnou zodpovědnost! Nuže, arcibiskupe Michale, podívej se, koho v zahraničí považují za arcibiskupa pražského a českých zemí…

Jen Bůh totiž ví, co a jak píše ve svých dopisech všem možným adresátům jeho nový tajemník Ondřej Chrást. Ale z obrázků obálky dopisu se dá usoudit, že jej někteří již začali považovat za arcibiskupa pražského…

Tohle by člověk opravdu nemohl sám vymyslet. Díky Bohu za vše!

Bůh Vám žehnej!

IMG_1374IMG_1373IMG_1375

 

Najdeme odvahu mít své svědomí čisté?

Končí podzim a nastává zima. A místo hřejivého tepla lásky Kristovy pociťujeme stále více chladu i v životě naší místní církve. Bezpráví, podlost, lež, nactiutrhání, tohoto a mnohého dalšího jsme dennodenně svědky na české i moravské straně církve. Blíží se prosinec, tedy měsíc, kdy uplynou dva roky od vyhlášení církevního rozkolu arcibiskupem Simeonem.

Tehdy vyhlásil sebe sama za „jediného kanonického biskupa naší místní církve“. Stalo se tak poté, co jej členové Posvátného synodu zbavili dočasného metropolitního správcovství naší místní církve, jímž byl pověřen po abdikaci bývalého metropolity Kryštofa jimi samotnými. Již tehdy započala jeho dobrovolná izolovanost od společného vedení církve. Jeho nechuť setkávat se nejen se spolubratry v biskupské službě, ale také jeho bojkot svolání eparchiálního shromáždění, eparchiálních rad, zasedání Posvátného synodu atd.

Poté, co nově ustanovený metropolitní správce vladyka Rastislav svolal zasedání dlouho očekávaného mimořádného sněmu, na kterém byl konečně zvolen řádně nominovanými zástupci všech čtyř eparchií nový metropolita, postavil se arcibiskup Simeon proti hlasu církve. Nikoliv proti jednání tří mladých biskupů, jak účelově mediálně prezentoval, ale proti sněmu, nejvyššímu orgánu místní církve složenému jak z duchovenstva, tak z řádně zvolených laiků. V té chvíli začíná v naší církvi bujet zlo, které plodí semeno rozkolu, a nutně vede k destrukci všeho posvátného, čím by Církev ve své podstatě pro člověka měla být – tj. jediným prostředím spásy. Prostředím, ve kterém máme být očišťováni, posvěcováni, proměňováni zpět ke ztracenému Božímu obrazu v nás. Postupně se toto semeno rozkolu rozšířilo i do pražské eparchie. Klíčí a roste, a někde již vydává i své plody.

Co se to však děje, že to vypadá, jako by nám nevadilo, že na české straně naší církve poroučí zlo, a ve vedení českých eparchií bují křivopřísežnictví, podvody. Nemyslím, že by to lidem nevadilo. Vadí a většina prožívá i niternou bolest, ale v duchu Evangelia následuje v tichosti Spasitele při Jeho cestě na Golgotu, naslouchaje Jeho slovům: „Otče, odpust jim, oni nevědí, co činí“. Nicméně z čistě lidského pohledu je možné oponovat, že nositelé onoho zla, o kterém hovoříme, moc dobře vědí, co činí.

Svědčí o tom týmová spolupráce, vyhrožování, zastrašování, cílená mediální propaganda zajišťující naprostou dehonestaci všech myslitelných nepohodlných oponentů, neomylná snaha o ovládnutí všech finančních zdrojů církve, s cílem manipulace a nátlaku na duchovenstvo prostřednictvím peněz na mzdy, atd. Jak tedy můžeme říci upřímně spolu se Spasitelem, aby jim bylo odpuštěno, protože nevědí, co činí?

Můžeme – když pochopíme, že v Církvi jsou kromě věřících i lidé nevěřící. Tedy oni mají svou „víru“. Víru v sílu peněz, v moc, v postavení ve společnosti, v seberealizaci. Jistě, není to víra v Krista. Nemá nic společného s Jeho učením o sborovém životě Církve, kde jeden druhému má naslouchat a spolupracovat, a už vůbec nic společného s obětí pro dobro celku. Podle posvátné tradice je i princip vedení v Církvi postaven na zásadě rovnocenného společenství biskupů, kteří mají společně Církev vést, a to v duchu slov Spasitele: „kde dva a více sejde se ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich“. Hlasováním se menšina musí podřídit většině.

Tuto jednotu narušil nejprve arcibiskup Simeon pro svou zjevnou touhu stát v čele společenství biskupů, tedy Posvátného synodu, ať to stojí, co to stojí. Poté, a po zdlouhavé snaze Posvátného synodu nekonečnými ústupky vůči arcibiskupu Simeonovi zabránit rozbití církve, on tuto snahu opět negoval naprosto necírkevním jednáním, když „vysvětil“ v pražské eparchii suspendovaného kněze Izaiáše Slaninku na biskupa. Ne veřejně. Nikoli s předchozím oznámením této události celé církvi, aby se mohl dostavit všechen Boží lid, jak je tomu v naší svaté tradici zvykem, ale tajně, skrytě, bez oznámení, a pouze s jedním biskupem, který již ani není členem Posvátného synodu a naší církví nepokrytě pohrdá.

Aby mohl proběhnout tak závažný akt, jako je svěcení nového biskupa místní církve, je v každé místní církvi zapotřebí souhlas všech biskupů Posvátného synodu. Ten uděluje kandidátovi tzv. kanonickou způsobilost. Nic takového však neproběhlo. Posvátný synod nejenže nebyl seznámen s tím, že probíhá svěcení, ale ani nezasedl, aby danou otázku projednal, protože jej arcibiskup Simeon prostě opět obešel.

Po tomto brněnském obřadu, který považuje o. Izaiáš a jeho podporovatelé z nekanonického vedení Olomoucko-brněnské eparchie za jeho „biskupské svěcení“, se Posvátný synod usnesl, že toto svěcení není uznáno a o. Izaiášovi náleží jen kněžské důstojenství.

Toto prohlášení podepsal i tehdy nový arcibiskup pražský Michal. Ten, který při svém svěcení četl před celým chrámem slib věrnosti Posvátnému synodu v čele s metropolitou Rastislavem. Ten, který přísahal před Božím lidem, že nebude činit ničeho bez vědomí všech spolubratrů z Posvátného synodu. Ten, který se nyní obrací a vším svým jednáním šlape po všech svých přísahách, které zjevně pronesl jen proto, aby proběhlo jeho vysvěcení na pražský biskupský stolec. Ten, který členům nelegitimně odstavené pražské eparchiální rady na dotaz, jak může pracovat proti ústavě, na kterou přísahal, s úsměvem odpovídá: „Ano, přísahal jsem, protože jinak byste si mě nezvolili“, a směje se jim přitom do očí, přesvědčen o tom, jak všechny doběhl a s vědomím, že na něj nikdo nemůže, protože je přeci arcibiskup pražský.

Ano, ten, který rázem po získání biskupské hodnosti začíná spolupracovat s týmem, který dopomohl arcibiskupovi Simeonovi zpět na olomoucko-brněnský stolec, a to díky spolupráci se světskou státní mocí, a za podpory členů římskokatolického hnutí Fokoláre, jehož je arcibiskup Simeon dlouholetým členem.

Arcibiskup pražský Michal se rázem obklopuje lidmi ze „simeonovského týmu“. A začíná se opakovat scénář, který si tito spolupracovníci již vyzkoušeli v Olomoucko-brněnské eparchii – ignorování eparchiální rady, doslova její izolace, odstavení řádně zvoleného ředitele úřadu eparchiální rady, otce Davida Dudáše, zrušení eparchiální Kontrolní revizní komise, a samozřejmě ovládnutí restitučních peněz pod správou soukromé firmy manželů Vaněčkových, dlouholetých přátel a vytrvalých pomocníků arcibiskupa Simeona. Ano, je to ten stejný pan Vaněček, který byl přítomen při násilném záboru Úřadu Eparchiální rady v Olomouci. V sídle arcibiskupa Michala je najednou jako doma i moravský „vikář“ Izaiáš Slaninka, a zaměstnáváni jsou tam postupně pouze lidé, kteří po celou dobu rozkolu podporují rozvratné jednání arcibiskupa Simeona, a sami aktivně rozkol prohlubují.

Není třeba dále psát. Další scénář, který bude následovat, již musí být, jak myslím, každému čtenáři jasný. Ano, je zde snaha „zcizit“ nám všem naši církev. Ale co nám vlastně mohou tito noví církevní činitelé a jejich spolupracovníci zcizit? Jen majetek, peníze, hmotu. Nemohou nám vzít naše duše.

Co tedy dělat? Jak bylo zmíněno v jednom z minulých příspěvků, nastal čas volby. Do budoucna zde budou na české straně Církve zřejmě přítomny dvě větve, jedna s pozlacenými chrámy disponující restitučními penězi, a tedy navenek působící okázalým dojmem v barokním duchu, a druhá tichá, nenápadná, bez peněz, ale zvěstující Krista. Je na věřících a duchovenstvu, na kterou stranu se postaví.

Bude-li pro duchovní tím nejpodstatnějším teologie výplatní pásky a hmotného zajištění, bude se, pravda, tento výběr stále zužovat na menší a menší procento farností. Tady je ale nutné se vší vážností připomenout všem duchovním naší pravoslavné církve, že pokud tento současný stav jimi bude nadále tolerován či dokonce akceptován, v dobré se nikdy neobrátí, a duchovenstvo naší pravoslavné církve v českých zemích se jednoho dne probudí a bude součástí zcela jiné církve, kterou jim před jejich zraky a bez jejich souhlasu změnili za jinou.

Věřím ale, že se v naší církvi stále ještě najde dostatek morální a duchovní síly, i touhy po kanonické jednotě s bratry na slovenské straně církve, se kterými si i nadále uchováme jednu pravou Pravoslavnou Církev v českých zemích a na Slovensku, v čele s řádně zvoleným metropolitou Rastislavem.

K tomu nám dopomáhej Bůh.

Jednooký mezi slepými králem

Sláva Ježíši Kristu navěky!

Milí čtenáři našeho blogu, určitě jste si všimli, že na našem blogu už nepíšeme tak často jako dřív. To však není proto, že bychom neměli o čem psát, právě naopak. Je to spíš proto, že to co víme, či o čem se dozvídáme a o čem bychom mohli psát, je tak strašné, že neustále přemýšlíme, co vám sdělit a jak, protože některé skutečnosti jsou tak závažné, že mohou otřást naprostými základy vaší víry.

My všichni, kteří jsme se nějak dostali do „kontaktu“ s rozkolnickou skupinou, jsme po určité době, někdo dřív a někdo později, uvažovali o tom, že v naší církvi přestaneme jakkoliv aktivně působit a pracovat, než abychom byli neustále terčem urážek, výhrůžek, napadání, šikany či jen prosté lidské omezenosti a hlouposti. Všichni jsme si už položili otázku, zda to vůbec stojí za to. Zda je za co a za koho bojovat. Zda máme přestat nebo ještě chvíli vydržet. Všichni jsme si odpověděli, že ano, že to stále stojí za to.

Ale bojíme se o vás – co odpovíte vy, když se dozvíte fakta, která rozbourají všechny iluze, všechny lži a pozlátka a zůstane jen něco naprosto nepochopitelného a neuvěřitelného? Zůstanete nebo odejdete? Budete chtít situaci napravit, nebo si „zvyknete“? Budete bojovat jako bojovali naši pravoslavní bratři a sestry za druhé světové války nebo utečete či se schováte a budete čekat, že to nějak prostě dopadne?

Píše se, že jediné, co skutečně osvobozuje člověka, je pravda. Ale pravda dokáže být také obrovsky bolestivá a nesnesitelná. Člověk ve své přirozenosti se chce vyhýbat všemu, co je nepříjemné, co vyvolává nepříjemné pocity či dokonce bolest. První lidskou reakcí na nepříjemný podnět je útěk. Kam ale lidé utíkají, pokud je pravda nepříjemná či bolestivá? Není jiné možnosti, než že utíkají ke lžím a iluzím, menším či větším, protože je to tak pohodlnější, bezbolestné a bezstarostné… Ale neexistuje jiná možnost – buď život v pravdě anebo život ve lži.

V přílivu toho všeho shora popsaného se může nejeden člověk doslova utopit, je to jako bažina, která postupně stáhne každého, dřív nebo později, a začne z něj vysávat duchovní sílu a začne se to promítat i do každodenního života takového člověka. Každého nakonec vysílí a pohltí. Některé pohltí úplně. Ale pouze pokud jsou sami. Ale my, díky Bohu, nejsme jen jeden osamělý člověk. Nejen že je nás víc a dodáváme si vzájemně sil a podpory. Máme také trojjediného Boha a Evangelium. Jsme jako bratři. Když jeden upadne, pomůže mu druhý vstát, když jeden zakolísá, pomůže mu jiný narovnat se. Když jeden už nemá sil, pomůže mu další znovu ji načerpat.

Ptáme se ale samozvaných referentů a pomocníků arcibiskupa Michala i arcibiskupa Michala samotného – co vás vlastně spojuje? Je to svaté Evangelium? Je to Kristus? Je to modlitba? Je to naše gorazdovská tradice, kterou my chceme dále rozvíjet, zatímco vy chcete do naší církve přivést to nejhorší, s čím se může člověk potkat na východ od slovenských hranic? Chcete církev budovat se slušnými, zbožnými a vzdělanými lidmi anebo s lidmi omezenými, hloupými, ale všehoschopnými? Chcete vést naší církev láskou, moudrostí a pokojem, nebo strachem a hrozbami?

A pro vás milí čtenáři – chcete vědět, kdo stojí proti nám? Kdo nás hledá jak vysílačku v protektorátu a vyhrožuje všem, o kterých si myslí, že jsou za tento blog zodpovědní? Je to například „duchovní otec“ Jan Polanský z Plzně… Člověk, který v Plzni coby duchovní správce PCO Plzeň zcizil naší církvi rovnou celý dům, v podstatě faru, kterého vyšetřovala Policie ČR a který jen díky promlčení trestného činu nestanul za svůj zločin před soudem. Je tak stále před českým právem nevinný. Co ale vypátrala Policie ČR?

Vše si můžete podrobně přečíst zde.

Toto je tedy jeden z nových rádců arcibiskupa Michala… Člověk, který podle závěrů vyšetřování Policie ČR v nedávné minulosti způsobil naší církvi škodu v řádech milionů a když přišla chvíle, aby toto vše vysvětlil, raději z eparchie pateticky odešel i s celou plzeňskou obcí…A nyní kontroluje nikoliv milióny, ale desítky milionů a brzy stovky miliónů, pokud se nic zásadního nestane.

Tento „duchovní otec“ nemá nikdy problém komukoliv vyhrožovat, tento „duchovní otec“ nemá nikdy problém kohokoliv pomluvit, pošpinit, poplivat… Ikdyž není sám schopen česky správně napsat ani jednoduchou větu, přesto je schopen v Božím chrámu křičet, hádat se s jinými jak trhovec, požďuchovat se, teatrálně až hystericky máchat rukama a chovat se nikoliv jako v chrámu Božím, ale jako někde v hospodě… Máme svědectví lidí, které říká, že v době po abdikaci emeritního arcibiskupa Kryštofa vyvíjel extrémní nátlak na členy Posvátného synodu. Dokonce zašel tak daleko, že se snažil na východním Slovensku, k obrovskému pohoršení tamních věřících, získat jakékoliv kompromitující informace na našeho nynějšího metropolitu Rastislava, kterému poté bylo telefonicky vyhrožováno, že pokud nezmění svůj postoj ve věci abdikace arcibiskupa Kryštofa, objeví se svědectví, podle kterého metropolita Rastislav sexuálně zneužíval chovance dětského domova, ve kterém výchovně a duchovně působil!!!

Ti, kteří „duchovního otce“ Polanského znají už z doby volby emeritního arcibiskupa Kryštofa, asi nejsou překvapeni. Ti ostatní, asi ano. No, to je ta pravda, která osvobozuje. Člověk by si někdy řekl, zda tento „duchovní otec“ kdysi nebyl nějakým přisprostlým vekslákem z periferie nebo rovnou donašečem StB…

Neříká se snad, že vrána k vráně sedá?

Copak můžeme stát na stejné straně jako tento člověk? Jednoduše nemůžeme. Může slušný a zbožný člověk jakkoliv spolupracovat s takovým člověkem? Dle našeho názoru prostě nemůže. Proč jej tedy arcibiskup Michal svévolně jmenoval do metropolitní a eparchiální rady, aby tím svévolně a zcela popřel své předchozí rozhodnutí?

arcibiskup_michal_polansky

Proč ignoruje rozhodnutí Eparchiální rady, která je kategoricky proti? Proč jej vůbec znovu přijal do pražské eparchie, z které pateticky vystoupil, a dal mu na přivítanou funkci okružního protopresbytera? Jakým pokáním „duchovní otec“ Polanský prošel, že se stal pravou rukou pravoslavného arcibiskupa? A myslíte si, že při bohoslužbách vzpomíná našeho metropolitu Rostislava? No tak se zajeďte sami do Plzně podívat a rovnou se ho zeptejte. Možná budete mít štěstí a v tom pravoslavném chrámu potkáte i emeritního římskokatolického kardinála Vlka, který vám tam rovnou vysvětlí, kdo je a kdo není v naší církvi „Locum Tenens“.

Tento „duchovní otec“ v naší církvi působí už mnoho a mnoho let. A dnes má prý napravovat chyby a „reorganizovat“ církev a její orgány… Je to jen výsměch slušným lidem v naší církvi nebo je to jen drzost, která je tak vlastní lidem, kteří se pohybují za hranicí zákona?

Je nesmírně tragické do jaké situace a pozice se naše církev pod vedením arcibiskupa Michala během pár měsíců dostala. On měl být tím, kdo měl naší církve sjednotit, kdo měl problémy vyřešit, kdo měl ve spolupráci s Posvátným Synodem, jenž mu udělil kanonickou způsobilost a jehož biskupové na něj ruce položili, napravit neřád, který v této církvi roste jako plevel od doby „vlády“ emeritního arcibiskupa Kryštofa. Nic z toho se ale nestalo. Právě naopak. Jakmile se arcibiskup Michal stal „statutářem“, vše se okamžitě změnilo… Arcibiskup Michal se nejprve skrytě a poté zcela veřejně přidal k těm, kteří naší církev dlouhé měsíce rozbíjejí. Přidal se k těm, kteří ji prokazatelně zneužívali pro vlastní zájmy a zisk. Přidal se k těm, kteří vládnou výhrůžkami, hrozbami, místo aby vládli moudrostí, zbožností a láskou.

V Evangeliu podle Matouše, v kapitole 7 se píše:

Střežte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci.

Bohužel nemůžeme napsat nic jiného než že současná pravoslavná církev v Čechách a na Moravě je plně v rukou bývalých estébáků a současných mafiánů. To je holá a velmi bolestivá pravda.

Co s tím uděláme?

Jak je napsáno v úvodu tohoto příspěvku – buď se před tím budeme snažit schovat anebo proti tomu začneme společně bojovat.

Bůh vám žehnej a modlete se za naší církev!