rozkolnici_svludmila3

Rozkol nad hrobem světice

V pondělí 28. září 2015 se konalo tradiční modlitební shromáždění nad hrobem sv. Ludmily v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. A tato velká světice učinila zázrak. Zázrak otevření očí slepých. Tedy alespoň duchovního zraku těch, kdo dosud neviděli nebo vidět nechtěli …

Nad jejím hrobem byl ten den veřejně demonstrován rozkol či spíše odpadnutí některých archijerejů od naší místní církve. Co se přesně stalo?

Arcibiskup pražský Michal sloužil tuto bohoslužbu nejen s emeritním metropolitou Kryštofem (který má mimochodem povoleno sloužit coby archijerej pouze v monastýru v Těšově), ale i se zběhlým knězem pražské eparchie, igumenem Izaiášem (Slaninkou), který se navíc nachází v zákazu výkonu bohoslužeb. Igumen Izaiáš měl navíc tu drzost, že si na tuto bohoslužbu oblékl biskupská roucha s odvoláním na to, že ho nekanonicky svolané eparchiální shromáždění na Moravě nekanonickým způsobem „zvolilo“ vikárním biskupem a následně jej zcela nekanonicky a bez souhlasu Posvátného synodu (který uděluje kandidátům na biskupské svěcení kanonickou způsobilost) „vysvětili“ dva (!) biskupové, kteří byli oba navíc mimo službu. Posvátný synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku jeho volbu, svěcení a intronizaci okamžitě označil za zcela neplatnou a igumen Izaiáš je tedy pro naši místní církev jen zběhlým mnichem v zákazu sloužení. Je ostatně dobré připomenout, že jej jako biskupa neuznávají ani obě slovenské eparchie, ani další místní církve, dokonce ani Konstantinopolský patriarchát, který se stal nekritickým podporovatelem a ochráncem arcibiskupa Simeona.

rozkolnici_svludmila

Arcibiskup Michal tak svým sloužením s igumenem Izaiášem v biskupském rouchu dal nad hrobem sv. Ludmily najevo pohrdání nejen naším Posvátným synodem, ale všemi kánony církve, které byly jeho „svěcením“ porušeny. A to je nesmírně závažná věc. Nejde o nějakou podružnou otázku. Arcibiskup Michal se staví proti Posvátnému synodu v tak zásadní věci, jako je určení toho, kdo je a kdo není biskup.

V kterékoli jiné místní církvi by za takovou smělost, chtělo by se spíš napsat drzost, okamžitě musel přinést tvrdé a veřejné pokání nebo by na své katedře skončil.

Jenže ono je to ještě horší. Igumen Izaiáš je nejen uzurpátor biskupské hodnosti, ale i rozkolník. Neuznává, společně s arcibiskupem Simeonem, Posvátný synod naší autokefální církve, ani našeho metropolitu Rostislava. S takovým člověkem jednoduše nelze sloužit bohoslužbu, neboť není členem církve. Kdo s takovým člověkem slouží, sám se z církve vyděluje. Právě tak jako arcibiskup Michal.

Rozkol byl 28. září dovršen tím, že při bohoslužbě nebyl zcela záměrně vzpomínán metropolita Rostislav jako hlava naší místní církve. Podle hodnověrných svědectví se tak stalo na výslovný příkaz arcibiskupa Michala.

Rozkol je tedy dokonán. A nesmíme zapomenout, že do rozkolu odešel společně s arcibiskupem Michalem i emeritní metropolita Kryštof, ačkoli není pochyb, že ten se z celé věci, bude-li to nutné, zase dokáže svou pověstnou výřečností a obratností nějak vykroutit a všichni mu, už asi po stopadesáté, zase uvěří a někteří budou dokonce v naději očekávat, že to vše dá nakonec do pořádku.

Teď musí jednat Posvátný synod. S láskou, moudrostí, ale s rozhodností.

Ptejme se Boha i svého svědomí: je možné po tom všem ještě vzpomínat při liturgii společně s metropolitou i „arcibiskupa našeho Michala“?

Svatá Ludmilo, která otevíráš oči slepým, obrň naše srdce statečností a pros u Krista za svoji církev!

Bůh Vám žehnej!