Privatizace pražské pravoslavné eparchie?

Z programu eparchiálního shromáždění svolaného arcibiskupem Michalem Dandarem na sobotu 27.2.2016 je patrné, že se chystá volba úplně všech správních orgánů a funkcí, které mohou být takto voleny. Tedy eparchiální rady, delegátů na církevní sněm, kontrolní a revizní komise a eparchiálního duchovního soudu.

Lidé z okolí arcibiskupa Michala, kteří připravují podklady pro toto eparchiální shromáždění však opět zcela ignorují ústavu naší církve i její gorazdovskou tradici. V první řadě tím, že eparchiální shromáždění má podle ústavy připravovat eparchiální biskup ve spolupráci s eparchiální radou a že program shromáždění vypracovává a schvaluje eparchiální rada. Nic takového se ale nestalo. Poprvé v dějinách naší místní církve, nepřipravuje eparchiální shromáždění eparchiální rada, ale samozvaní poradci biskupa, v našem případě nikým nezvolené duo Karpov-Chrást. Arcibiskup Michal v rozporu s ústavou eparchiální radu ani nesvolává a ignoruje její existenci. Dosavadním členům eparchiální rady je tak znemožněna činnost, podobně jako je znemožněna i řádně zvolenému řediteli jejího úřadu.

Tento bezprecedentní stav přichází v době, kdy by církev měla vynaložit maximální úsilí a zpřísnit dohled nad dodržováním svých interních předpisů a zákonů ČR, neboť již v tuto chvíli hospodaří s desítkami miliony korun z finančních náhrad od státu. Ovšem v našem případě jsou všechny zvolené orgány odstaveny od jakékoli správní činnosti a kontroly nad finančními toky pražské eparchie. Ten kdo by měl za normálních okolností bdít a dohlížet nad pořádkem v eparchii, je naopak její největší zkázou. Tento arcibiskup a jeho poradci chtějí mít k dispozici jinou eparchiální radu, která bude poslušně souhlasit se všemi jejich dalšími kroky, a která zpětně zlegalizuje všechny neústavní kroky dosavadních uzurpátorů moci.

Totéž se dá říci o jejich potřebě zvolit novou kontrolní a revizní komisi, rozumějme komisi, která nic kontrolovat nebude, protože ta dosavadní má ke krokům arcibiskupa Michala vážné výhrady. Tyto výhrady se staly součástí kanonické stížnosti eparchiální rady na arcibiskupa Michala a měly také jak praví ústava zaznít jako zpráva kontrolní a revizní komise na eparchiálním shromáždění. Z jeho programu je ale patrné, že tam zaznít nesmějí. O potřebě poslušného duchovního soudu snad ani není třeba se rozepisovat, stejně jako o sněmovních delegátech ochotných hlasovat podle instrukcí. Pokud by se arcibiskupovi Michalovi a jeho poradcům podařilo dosáhnou zvolení svých poslušných oveček do těchto orgánů a funkcí, mohli by se chovat jako nový management, kterému se zcela podařilo ovládnout resp. legálně ukrást firmu. A to natolik, že by se k ní a k jejím finančním tokům mohli chovat tak, jako by byli vlastníky firmy a ne pouhými správci. Dalo by se to přirovnat k privatizaci pražské pravoslavné eparchie skupinou vyvolených a zainteresovaných.

Ústavnost tohoto kroku má však své vážné trhliny. Od zvolení současné eparchiální rady, kontrolní revizní komise a delegátů na sněm, ještě neuplynulo šest let. Jsou zhruba v polovině funkčního období. „Kanonický“ tým arcibiskupa Michala má jistě již vypracovanou velmi „fundovanou“ zprávu o tom, že šestileté období není třeba dodržet. Poslední verze naší ústavy totiž hovoří o šestiletém období všech správních orgánů, ale šikovní vykladači mohou namítat, že například eparchiální rada je orgánem výkonným a proto se na ni lhůta šesti let nevztahuje. Ovšem ústava v souvislosti s eparchiální radou samozřejmě nezmiňuje ani období tříleté, ani období od shromáždění do shromáždění, ani jiné. Podlé logiky odborníků kolem pana arcibiskupa, bychom se na eparchiálním shromáždění mohli taktéž setkat s vysvětlením, že věřící z řad laiků už nebudou nadále do eparchiálni rady voleni, neboť v ústavě se sice píše, že laičtí věřící jsou zastoupení ve všech správních orgánech církve, ale eparchiální rada je přeci orgánem výkonným.

Všechny předchozí ústavy od roku 1930 hovořili o šestiletém mandátu eparchiální rady a i za doby platnosti poslední verze ústavy se dodržoval. V případě zpochybňování lhůty se můžeme této skutečnosti přidržet a dá se důvodně předpokládat, že výklad ústavy učiněný odborníky z prešovské fakulty dojde ke stejnému závěru. Jasný výklad nám v této záležitosti poskytuje předchozí verze ústavy, jenž § 26 jednoznačně ukazuje, že všechny volené orgány jsou orgány správními. Je-li eparchiální rada orgánem výkonným, pak ve vztahu příslušnosti k eparchiálnímu shromáždění, její role je tím naopak posilněna, neboť je výkonným orgánem ES pro správu eparchie. Je-li ES nejvyšším správním orgánem eparchie, pak logicky je eparchiální rada vyšším správním orgánem eparchie. Vždyť takto to bylo chápáno vždy i v ostatních eparchiích, i těch na Slovensku, kde se dodržuje lhůta šestiletého období. V takovém případě, pokud by se nějakým způsobem podařilo prosadit volbu nové eparchiální rady a kontrolní revizní komise platí, že jakékoli jejich rozhodnutí může být kdykoli zpětně zpochybněno.

Ještě je dobré připomenout, že snaha arcibiskupa Michala Dandara a jeho poradců zbavit se eparchiální rady souvisí s nesouhlasem rady obsadit do důležitých funkcí duchovní s nevyjasněnými majetkovými závazky, nebo osobu, která opustila jurisdikci metropolity Rastislava a tím automaticky ztratila všechna své volené pozice. Rada se také ohradila proti odvolávání některých duchovních z bohatých farností a jejich nahrazování osobami, o jejichž důvěryhodnosti byly vážné pochyby. Taktéž byla přerušena intenzivní práce na Hospodářském řádu, jenž počítal s pravidelnými rozpočty hospodaření. Po celou dobu krize eparchiální rada podporovala Posvátný synod na čele s metropolitou Rastislavem, což taktéž nemohlo vydýchat osazenstvo kolem arcibiskupa Dandara, jež se z Moravy přesunulo jak morová nákaza do Prahy. Kontrolní a revizní komise se stala nepohodlnou ve chvíli, kdy připravila svou kontrolní zprávu o stavu úřadu eparchiální rady, přednesenou na posledním řádně svolaném zasedání.

Stane-li se, že arcibiskup Michal, ale hlavně osoby kolem něj, získají za pomoci nově a neústavně zvolených orgánů absolutní kontrolu nad chodem eparchie, získají také možnost bez vnější kontroly nakládat s nemalými finančními prostředky z finančních náhrad, ale také i nad personální politikou eparchie, tedy zaměstnaneckými poměry duchovních. To vše odporuje tradici místní pravoslavné církve, jak ji pro české církevní prostředí založil mučedník biskup Gorazd, který jistě dobře věděl, proč zvolil právě takový, pro některé snad příliš „demokratický“ model církevní správy. Tohoto Gorazdova modelu, jenž je v naší církvi jen novelizován, ale ve své podstatě zůstává shodný s Ústavou české pravoslavné eparchie z r.1930 ( viz.taktéž šestiletý mandát ER ), se štítí ti lidé, kteří mají sklony k nečistým praktikám a lhaní.

Delegáti eparchiálního shromáždění by tedy měli zvážit všechny tyto okolnosti a podle toho využít svého hlasovacího práva. Je-li zodpovědnost eparchiální rady v současné době přehlížena, stále ještě je možné plně si uvědomit a uplatnit zodpovědnost eparchiálního shromáždění.

Bůh vám žehnej!