Ukradená církev

„Už aby tu miliardu konečně ukradli,“ povzdechl si nedávno jeden dobrý bratr. A hned připojil vysvětlení – „začnou se rvát a sežerou se sami navzájem a bude klid…“

Jistě, tvrzení o klidu nastalém po rvačce dnešních církevních „reformistů“ o státní zlaťáky je přehnaně optimistické. Tam, kde si lidé za učitele vyberou zloducha místo Ducha, nemůže být nikdy klid (pokud pod tím pojmem rozumíme mír a pokoj). Ze současného „reformního hnutí“ v naší církvi, je silně cítit smrad chamtivosti, mocichtivosti a slavomamu a to je zřetelná stopa, kterou za sebou zloduch zanechává. Nezřízená touha po penězích už rozvrátila mnohé pospolitosti, svazky a přátelství, zmařila bezpočet skvělých plánů, zničila mnohá původně dobrá díla a také mnohé životy.

Samy o sobě nejsou peníze ani špatné ani dobré. Jsou prostředkem k dosahování cílů, realizaci záměrů, naplňování tužeb a přání. Jako každý jiný prostředek získávají svoji polaritu od toho, kdo s nimi zachází. V Církvi by neměl být s penězi problém. Přece ti, kdo říkají pravdu, když se navzájem zdraví pozdravem „Kristus uprostřed nás“, by si měli být vědomi, že peníze v církevní pokladně patří Jemu a oni jsou pouze jejich správci. A že ze svého správcovství budou brzy vydávat před Ním počet. Když ale peníze v církvi – máme tu aktuálně na mysli naše eparchie v Čechách a na Moravě – plodí zlo, a že tomu tak je, to je jasné nejen tomu dobrému bratru, ale každému, kdo ještě zcela neztratil zdravý postřeh a úsudek, pak někteří při zmíněném pozdravu buď nevědí, co říkají nebo prostě lžou.

Kristus přece nepobývá v srdcích otrávených chorobnou chtivostí peněz, stejně jako kteroukoli jinou vášní. Situace je o to nebezpečnější, když jsou takto intoxikováni vrchní správci nejen nad penězi, ale nad celým Kristovým stádem. Srdce vždy určuje cíl, k němuž člověk směřuje. Pokud je zdravé, směřuje ke svému Stvořiteli, touží se sjednotit s Bohem. Je-li však otráveno vášní, chová se jako zmatený kompas, určuje chybné cíle. Zkrátka – touží se sjednotit s předmětem své vášně.

A běda stádu, které vedou pastýři a „reformisté“ s pokaženými kompasy! Přesto, že takto ušlo již značný kus po falešné cestě, zdá se, jako by si naše stádo stále ještě neuvědomovalo kam je vedeno. Tedy alespoň jeho značná část, někteří se již začali probouzet. Otázkou je, jestli při současném tempu procitání nebude příliš brzy příliš pozdě. Že nejde jen o plané mudrování je zřejmé z toho, že všechny kroky „reformistů“ vytváří při jistém nadhledu jasnou strategii.

A k čemu ta strategie vede? K ukradení miliardy, která po dohodě církví a státu v rámci nápravy starých křivd připadá naší pravoslavné církvi – tedy její české části. Daleko horší ovšem je, že se tak má stát skrze ukradení místní církve. Že se církev nedá ukrást? Ale ano! A tím snadněji, čím víc je stádo ospalé, nepozorné a naivní, čím méně se zajímá o to kam, jak a kým je vedeno.

A jak že se taková církev dá ukrást? Pěkně po bolševicku přece. Vždyť hlavní architekti současné církevní „reformy“ ty postupy okoukali už před desetiletími a své nabyté dovednosti rozhodně nezapomněli. A jelikož po tzv. „sametové revoluci“ (která ovšem byla něčím zcela jiným, než za co se dodneška oficiálně vydává), nedošlo v naší církvi k žádné skutečné sebereflexi, natož pak katarzi, není divu, že církevní „mazáci“, kteří to tehdy „s režimem uměli koulet“, téměř nerušeně své léty praxe zdokonalené umění předvádí i nyní. Stačí jen odstranit z cesty několik nechápavých a nepřizpůsobivých narušitelů postupu ke světlému církevnímu zítřku (rozuměj – světlému pro hlavní „reformisty“ a podle jejich představ) a je to. K tomu slouží ověřená realizační struktura. V pozadí, téměř neviditelně, stojí ve stínu hlavní strůjci a řídící důstojníci. Ostatní protagonisté pak jsou viditelní a zastávají různé pozice v systému. Tam, kde nějaké z těchto důležitých funkcí zastávají narušitelé, jsou prostě zaměněni uvědomělými a loajálními funkcionáři. Mezi těmi bychom našli různorodé typy – ambiciózní, naivní, psychicky narušené, cyniky, obelstěné atd. Někteří z nich ovšem, v podstatě slušní lidé, svou službu vykonávají bez velkého nadšení z poslušnosti, aby neměli problémy.

Změny se někdy dějí pod kamufláží postupů, které jsou zakotveny v ústavě církve nebo – když se to nedaří, či tlačí čas – obchvatem zleva či zprava, jak se to hodí. Posledním příkladem v řadě jiných je pokus „reformistů“ změnit základní dokument církve na Ministerstvu kultury ČR. Pokud stádo spí, nejsou takové změny velkým problémem. A pokud snad hrozí nebezpečí, že by si někdo mohl něčeho všimnout či dokonce protestovat, jsou uplatněny další nacvičené metody. Výhrůžky, falzifikace dokumentů, korupce, podvody, vydírání a také nezbytná trvalá propaganda.

Na špinavou práci jsou používáni ambiciózní bezskrupulózní jedinci. Někteří vysoce postavení představitelé „reformistů“ vyloženě budí dojem bílých koní. Mezi ideovými vůdci „reformistů“ je mocenská rovnováha udržována faktem, že každý na každého cosi z minulosti ví. Stádu jsou všechny „reformní“ kroky patřičně vysvětlovány a zdůvodňovány propracovanou propagandou a demagogií, na což mají „reformisté“ své specialisty. Mezi jejich úkoly patří neustálé špinění a dehonestace narušitelů, obviňování ze sektářství, mocichtivosti, nevzdělanosti a naopak permanentní laudatio hlavních představitelů „reformistů“.

Aby stádo bylo v klidu a ničeho si nevšímalo, je po eliminaci narušitelů třeba především ovládat zbylé – většinové duchovenstvo. To se podle jednotlivých charakterů sešikovalo do několika základních podmnožin, které jsou totalitní silou donuceny ke konfuzi.

První, patrně největší, jsou kněží, kteří nechtějí mít problémy a i když někteří z nich vědí a cítí, že je tu cosi hodně shnilého, nechtějí si pálit prsty a vyčkávají v relativně pohodlném zákrytu. Mezi nimi jsou i takoví, kteří přiznávají, že jim tam není dobře na duši, tíží je duch bolševického totalitarismu (bolševického ducha nelze samozřejmě omezovat jen na nějakou politickou stranu) a je jim jasné, že „reformisté“ nemají mnoho společného se skutečnou Církví a bohužel, ani se skutečnou pravoslavnou vírou. Ale odvahy se jim nedostává a návyk na dosavadní zajištěný pravidelný příjem je pro ně nepřekonatelný. Pokud si svůj stav alespoň přiznávají, mají naději na uzdravení. Ta se ale zmenšuje tím více, čím usilovněji se takový člověk snaží přesvědčit sám sebe nebo své okolí o tom, že zaujímá správný postoj.

Další je skupina naivních, kteří skutečně věří, že to, co se jim předkládá jako pravda, projevy lásky, spravedlnosti a dobro církve, je skutečně pravda, láska, spravedlnost a dobro. Tato podmnožina je nejméně početná.

A pak jsou zde ti, kteří se aktivně podílejí na probíhající „reformě“. Ti si od svého angažmá slibují nějaký profit – peníze, moc, funkce, zlaté kříže a mitry nebo jen klid na práci (rozuměj – tu svou). Vykonávají potřebnou práci částečně v  terénu a také v řídících strukturách, hlasují o odstranění nepohodlných narušitelů, schvalují usnesení směřující k likvidaci dosavadních poměrů v církvi a nastolení poměrů reformistických, které mají vyústit v ukradení církve i s tou nešťastnou miliardou. Bratrského ducha tu nehledejme. Někteří ve skutečnosti svými soudruhy pohrdají, ale hrají před nimi pokrytecké divadlo, někteří vnitřně silně trpí primitivním ponižováním, jenže poslouchat se musí.

Proces krádeže církve postupuje poměrně svižně. Tím spíše, že reálný odpor vůči němu projevilo jen omezené množství duchovních a věřících z české a z moravské eparchie. Také biskupové v Posvátném synodu působí dlouhodobě, mírně řečeno, zdrženlivě a po počátečních razantnějších krocích vůči chorobně egocentrickému arcibiskupu Simeonovi a jeho rozkolným tendencím budí dojem, že si nespočítali zavčas své vojáky. Nehledě k tomu, že sám arcibiskup je pod „aktivním dohledem“ a je otázkou, co vše se rodí v jeho pomstychtivé mysli a co v jiné nemocné hlavě.

Jeho hodně překvapivé a ve skutečnosti bezpodmínečné zpětvzetí na milost ostatními biskupy potom už vyloženě svědčí o tom, že za celou dobu buď nepoznali, s kým mají co do činění nebo byli obluzeni naivní představou, že takto na něj vyzrají. Přetahovaná s „reformisty“ o tragickou osobnost nového pražského arcibiskupa skončila tak, jak musela, neboť vrána sedá k vráně a nikoliv k sokolovi.

Bylo naivní předpokládat, že arcibiskup Michal se snad bude chovat jako člen Rychlých šípů. Nereálná je, bohužel, také představa slovenských biskupů o tom, že dosavadním faktickým obětováním několika věrných kněží a církevních obcí Olomoucko-brněnské eparchie a opatrnicky alibistickým vystupováním vůči arcibiskupu Simeonovi a jeho „vikáři“ Izajášovi s dalšími a dalšími ústupky se jim podaří získat jejich uznání výsledku volby hlavy Církve na mimořádném prešovském sněmu.

Dnes již Posvátný synod existuje pouze na papíře. Bylo by pošetilé doufat, že odtud přijde záchrana. Realistické je přijmout předpoklad, že nepřijde nic. Že bude i nadále bezmocné ticho. Ve skutečnosti se archijerejové dávno rozdělili na dva tábory. Že arcibiskup Michal veřejně nevyhlásil, že je loutkou „reformistů“, určitě neznamená, že jí není. A tak se kvapem blíží den, kdy „reformisté“ vyhlásí svůj vlastní synod a velkoryse nabídnou účast slovenským biskupům.

Aby to vše bylo ještě komplikovanější, má celý proces krádeže naší místní církve „reformisty“ svůj mezinárodní rozměr. Jedná se o dost vysokou církevní politiku. Důležitou roli v otázce pevnosti pozice metropolity Rastislava jako hlavy naší místní církve hraje postoj ostatních autokefálních církví. Ty se nachází v delikátní situaci, protože ve hře jsou vztahy s Cařihradským patriarchátem. V příštím roce by se totiž měl uskutečnit všepravoslavný sněm, který má na programu několik velmi citlivých a pro další jednotu pravoslavných církví podstatných bodů.

V této souvislosti by nebylo bez užitku, kdybychom se podívali na průběh a závěry říjnové biskupské synody římských katolíků ve Vatikánu. I tam šlo, zjednodušeně řečeno, o další střet mezi konzervativci a liberály. Pro hlavu Cařihradského patriarchátu je důležité zajistit jednak účast představitelů všech autokefálních církví, jednak jejich svolnost k akceptaci předložených návrhů změn ve všeobecné Církvi. Fraška na scéně naší místní církve, která právě vstupuje do dalšího dějství, proto není vítána. O „oficiálním“ rozpadu naší církve (nikoliv faktickém, ten již probíhá, jen zatím nemá „razítko“), jakkoli ho někteří předvídají v nedaleké budoucnosti, v této fázi tedy nemůže být ani řeč. A hlava naší církve, která se bude účastnit nadcházejícího sněmu, tam nemůže podle představ Cařihradu vystupovat v opozici. Každý si tedy může sám spočítat výsledek této rovnice.

Kdo dočetl až sem, řekne si možná, že dosud uvedené nemá nic společného s vírou a duchovním životem. Jenže ono má. To vše, co se nyní v naší místní církvi děje, je viditelným a hmatatelným důsledkem velkého duchovního „pádu pyšných“. Ten pochopitelně nezačal teprve před dvěma lety. Je to výsledek postupného dlouhodobého procesu rozkladu, kterým byli zasaženi jak prostí věřící, tak církevní hierarchie. Zejména u posledně zmíněných má onen pád fatální důsledky. Když totiž slepý vede slepé, kde všichni skončí?

Ale přesto všechno, co jsme dosud popsali, není důvod ke klesání na duchu. Současná výchozí situace je sice skutečně alarmující, nikoliv však neřešitelná. S Boží pomocí lze zachránit Gorazdovo dílo a „reformistům“ (kteří se v rámci své arogance samozřejmě budou vydávat za Gorazdovu církev) pak zůstane to, po čem touží – jen ta ukradená miliarda.

Avšak bez opravdovosti a odhodlání k oběti to nepůjde. Ano, je možné připustit variantu, že Bůh učiní znenadání veliký zázrak a vše se tu rázem uzdraví a změní, stádo pochopí, o jaký podvod se tu jedná a z „reformistů“ se stanou generálové bez vojska. Pravděpodobnější však je, že nám Bůh tímto vším ukazuje, že takto se do nebeského království nedá dojít. Že máme opustit naše dosavadní pohodlné a zesvětštělé představy o své domnělé víře a začít poslouchat, co nám o ní říká On, co o ní říká Církev a ne zdejší účelové sdružení „reformistů“.

Zkoušky, které nadcházejí, budou stádo prosévat hustým sítem. V některých z minulých příspěvků byly popisovány dvě budoucí větve naší církve – jedna ve vybavených a vyzdobených chrámech, kde se o nedělích míhají mitry a zlaté kříže, kde na účtech duchovenstva pravidelně nabíhají měsíční gáže, kde se z bezpečné vzdálenosti srdce od vlastní oběti hlasitě mluví o lásce, víře a Kristu a druhá v katakombách, kde se z víry shromážděných v Kristu v tichosti srdce rodí spasitelná Láska.

Jak už se tu před nějakou dobou psalo – nadešel čas rozhodnutí. Je teď věcí každého osobně, pro kterou církev se rozhodne. Máme v tom svobodu a nikdo by neměl nikoho soudit za jeho rozhodnutí nebo se nad něj povyšovat. Jen jeden je spravedlivý Soudce. My všichni jsme hříšníci a za vše, tedy i za tuto možnost výběru, nevděčíme sobě, ale Jemu.

Ovšem nalézt v sobě odhodlání k nějakému rozhodování v tomto smyslu nemusí být snadné. Právě kvůli našim hříchům, duchovní slabosti a plytkosti naší víry. A taková plytká víra – nevíra rodí příliš mnoho pochybností. A člověk s nohama v teple, pokoušený pochybnostmi, si možná ani nepřipustí, že by se měl o něčem rozhodovat a raději se přikryje závojem falešné pokory a neupřímné poslušnosti.

Jenže ta vnitřní nevolnost některých se bude stupňovat s pokračující „reformou“ církve. Se vznikem nových církevních vzdoroobcí v místech, kde se věřící odmítli podrobit brutálnímu a zcela necírkevnímu nátlaku „reformistů“, s postupující personální „optimalizací“ církevní struktury. S rostoucím hladem po Boží milosti a pokoji v srdci. Stále palčivější žízní po poznávání tajemství Církve. S postupující otravou tupým a pokryteckým totalitním duchem církevního bolševizmu.

Pro ty, kteří v sobě mají naději, povzbuzení na závěr: budou-li naše pohnutky pravdivé a čisté, nebude rozhodování příliš složité.

Kristova Církev je ve skutečnosti pouze jedna.

Požehnaný předvánoční půst a radost ze společenství s Kristem Vám všem!

Najdeme odvahu mít své svědomí čisté?

Končí podzim a nastává zima. A místo hřejivého tepla lásky Kristovy pociťujeme stále více chladu i v životě naší místní církve. Bezpráví, podlost, lež, nactiutrhání, tohoto a mnohého dalšího jsme dennodenně svědky na české i moravské straně církve. Blíží se prosinec, tedy měsíc, kdy uplynou dva roky od vyhlášení církevního rozkolu arcibiskupem Simeonem.

Tehdy vyhlásil sebe sama za „jediného kanonického biskupa naší místní církve“. Stalo se tak poté, co jej členové Posvátného synodu zbavili dočasného metropolitního správcovství naší místní církve, jímž byl pověřen po abdikaci bývalého metropolity Kryštofa jimi samotnými. Již tehdy započala jeho dobrovolná izolovanost od společného vedení církve. Jeho nechuť setkávat se nejen se spolubratry v biskupské službě, ale také jeho bojkot svolání eparchiálního shromáždění, eparchiálních rad, zasedání Posvátného synodu atd.

Poté, co nově ustanovený metropolitní správce vladyka Rastislav svolal zasedání dlouho očekávaného mimořádného sněmu, na kterém byl konečně zvolen řádně nominovanými zástupci všech čtyř eparchií nový metropolita, postavil se arcibiskup Simeon proti hlasu církve. Nikoliv proti jednání tří mladých biskupů, jak účelově mediálně prezentoval, ale proti sněmu, nejvyššímu orgánu místní církve složenému jak z duchovenstva, tak z řádně zvolených laiků. V té chvíli začíná v naší církvi bujet zlo, které plodí semeno rozkolu, a nutně vede k destrukci všeho posvátného, čím by Církev ve své podstatě pro člověka měla být – tj. jediným prostředím spásy. Prostředím, ve kterém máme být očišťováni, posvěcováni, proměňováni zpět ke ztracenému Božímu obrazu v nás. Postupně se toto semeno rozkolu rozšířilo i do pražské eparchie. Klíčí a roste, a někde již vydává i své plody.

Co se to však děje, že to vypadá, jako by nám nevadilo, že na české straně naší církve poroučí zlo, a ve vedení českých eparchií bují křivopřísežnictví, podvody. Nemyslím, že by to lidem nevadilo. Vadí a většina prožívá i niternou bolest, ale v duchu Evangelia následuje v tichosti Spasitele při Jeho cestě na Golgotu, naslouchaje Jeho slovům: „Otče, odpust jim, oni nevědí, co činí“. Nicméně z čistě lidského pohledu je možné oponovat, že nositelé onoho zla, o kterém hovoříme, moc dobře vědí, co činí.

Svědčí o tom týmová spolupráce, vyhrožování, zastrašování, cílená mediální propaganda zajišťující naprostou dehonestaci všech myslitelných nepohodlných oponentů, neomylná snaha o ovládnutí všech finančních zdrojů církve, s cílem manipulace a nátlaku na duchovenstvo prostřednictvím peněz na mzdy, atd. Jak tedy můžeme říci upřímně spolu se Spasitelem, aby jim bylo odpuštěno, protože nevědí, co činí?

Můžeme – když pochopíme, že v Církvi jsou kromě věřících i lidé nevěřící. Tedy oni mají svou „víru“. Víru v sílu peněz, v moc, v postavení ve společnosti, v seberealizaci. Jistě, není to víra v Krista. Nemá nic společného s Jeho učením o sborovém životě Církve, kde jeden druhému má naslouchat a spolupracovat, a už vůbec nic společného s obětí pro dobro celku. Podle posvátné tradice je i princip vedení v Církvi postaven na zásadě rovnocenného společenství biskupů, kteří mají společně Církev vést, a to v duchu slov Spasitele: „kde dva a více sejde se ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich“. Hlasováním se menšina musí podřídit většině.

Tuto jednotu narušil nejprve arcibiskup Simeon pro svou zjevnou touhu stát v čele společenství biskupů, tedy Posvátného synodu, ať to stojí, co to stojí. Poté, a po zdlouhavé snaze Posvátného synodu nekonečnými ústupky vůči arcibiskupu Simeonovi zabránit rozbití církve, on tuto snahu opět negoval naprosto necírkevním jednáním, když „vysvětil“ v pražské eparchii suspendovaného kněze Izaiáše Slaninku na biskupa. Ne veřejně. Nikoli s předchozím oznámením této události celé církvi, aby se mohl dostavit všechen Boží lid, jak je tomu v naší svaté tradici zvykem, ale tajně, skrytě, bez oznámení, a pouze s jedním biskupem, který již ani není členem Posvátného synodu a naší církví nepokrytě pohrdá.

Aby mohl proběhnout tak závažný akt, jako je svěcení nového biskupa místní církve, je v každé místní církvi zapotřebí souhlas všech biskupů Posvátného synodu. Ten uděluje kandidátovi tzv. kanonickou způsobilost. Nic takového však neproběhlo. Posvátný synod nejenže nebyl seznámen s tím, že probíhá svěcení, ale ani nezasedl, aby danou otázku projednal, protože jej arcibiskup Simeon prostě opět obešel.

Po tomto brněnském obřadu, který považuje o. Izaiáš a jeho podporovatelé z nekanonického vedení Olomoucko-brněnské eparchie za jeho „biskupské svěcení“, se Posvátný synod usnesl, že toto svěcení není uznáno a o. Izaiášovi náleží jen kněžské důstojenství.

Toto prohlášení podepsal i tehdy nový arcibiskup pražský Michal. Ten, který při svém svěcení četl před celým chrámem slib věrnosti Posvátnému synodu v čele s metropolitou Rastislavem. Ten, který přísahal před Božím lidem, že nebude činit ničeho bez vědomí všech spolubratrů z Posvátného synodu. Ten, který se nyní obrací a vším svým jednáním šlape po všech svých přísahách, které zjevně pronesl jen proto, aby proběhlo jeho vysvěcení na pražský biskupský stolec. Ten, který členům nelegitimně odstavené pražské eparchiální rady na dotaz, jak může pracovat proti ústavě, na kterou přísahal, s úsměvem odpovídá: „Ano, přísahal jsem, protože jinak byste si mě nezvolili“, a směje se jim přitom do očí, přesvědčen o tom, jak všechny doběhl a s vědomím, že na něj nikdo nemůže, protože je přeci arcibiskup pražský.

Ano, ten, který rázem po získání biskupské hodnosti začíná spolupracovat s týmem, který dopomohl arcibiskupovi Simeonovi zpět na olomoucko-brněnský stolec, a to díky spolupráci se světskou státní mocí, a za podpory členů římskokatolického hnutí Fokoláre, jehož je arcibiskup Simeon dlouholetým členem.

Arcibiskup pražský Michal se rázem obklopuje lidmi ze „simeonovského týmu“. A začíná se opakovat scénář, který si tito spolupracovníci již vyzkoušeli v Olomoucko-brněnské eparchii – ignorování eparchiální rady, doslova její izolace, odstavení řádně zvoleného ředitele úřadu eparchiální rady, otce Davida Dudáše, zrušení eparchiální Kontrolní revizní komise, a samozřejmě ovládnutí restitučních peněz pod správou soukromé firmy manželů Vaněčkových, dlouholetých přátel a vytrvalých pomocníků arcibiskupa Simeona. Ano, je to ten stejný pan Vaněček, který byl přítomen při násilném záboru Úřadu Eparchiální rady v Olomouci. V sídle arcibiskupa Michala je najednou jako doma i moravský „vikář“ Izaiáš Slaninka, a zaměstnáváni jsou tam postupně pouze lidé, kteří po celou dobu rozkolu podporují rozvratné jednání arcibiskupa Simeona, a sami aktivně rozkol prohlubují.

Není třeba dále psát. Další scénář, který bude následovat, již musí být, jak myslím, každému čtenáři jasný. Ano, je zde snaha „zcizit“ nám všem naši církev. Ale co nám vlastně mohou tito noví církevní činitelé a jejich spolupracovníci zcizit? Jen majetek, peníze, hmotu. Nemohou nám vzít naše duše.

Co tedy dělat? Jak bylo zmíněno v jednom z minulých příspěvků, nastal čas volby. Do budoucna zde budou na české straně Církve zřejmě přítomny dvě větve, jedna s pozlacenými chrámy disponující restitučními penězi, a tedy navenek působící okázalým dojmem v barokním duchu, a druhá tichá, nenápadná, bez peněz, ale zvěstující Krista. Je na věřících a duchovenstvu, na kterou stranu se postaví.

Bude-li pro duchovní tím nejpodstatnějším teologie výplatní pásky a hmotného zajištění, bude se, pravda, tento výběr stále zužovat na menší a menší procento farností. Tady je ale nutné se vší vážností připomenout všem duchovním naší pravoslavné církve, že pokud tento současný stav jimi bude nadále tolerován či dokonce akceptován, v dobré se nikdy neobrátí, a duchovenstvo naší pravoslavné církve v českých zemích se jednoho dne probudí a bude součástí zcela jiné církve, kterou jim před jejich zraky a bez jejich souhlasu změnili za jinou.

Věřím ale, že se v naší církvi stále ještě najde dostatek morální a duchovní síly, i touhy po kanonické jednotě s bratry na slovenské straně církve, se kterými si i nadále uchováme jednu pravou Pravoslavnou Církev v českých zemích a na Slovensku, v čele s řádně zvoleným metropolitou Rastislavem.

K tomu nám dopomáhej Bůh.

Přichází čas volby

Když uvažuji o současné situaci v české části naší místní pravoslavné církve, marně přemýšlím, kdy došlo k tomu zásadnímu obratu, při kterém se naše církev dostala na „tobogán“, jímž až do současnosti sklouzává stále níž a níž, až na samé dno myslitelného rozkladu morálních a etických církevních hodnot. Jak je možné, aby se v církvi, kterou všichni ve svém srdci považujeme za pevný bod našich životů, děly věci, které bychom si ještě před dvěma léty neuměli ani představit, natož abychom byli ochotni je akceptovat? A co se vlastně přihodilo, že dnes jsme schopni akceptovat již takřka cokoli? Přeháním? Myslím, že ne.

Vždyť my jsme církví, jejíž bývalý nejvyšší představitel byl spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti, který byl nucen odstoupit proto, že jako mnich a biskup nebyl schopen dodržovat celibát. Přesto jej dodnes někteří nepřestali adorovat a aktivně připravují jeho návrat do čela církve. Jsme církví s pravděpodobně nejvyšším počtem duchovních, kteří byli rovněž spolupracovníky Státní bezpečnosti, a kteří dodnes zjevně či skrytě tuto církev ovládají. Jsme církví, jejíž jeden téměř devadesátiletý biskup podřizuje naprosto vše, včetně samotné existence této církve, svým osobním ambicím a touze po dosažení titulu metropolity, jak mu snad kdysi kdosi „prorokoval“ z křišťálové koule. Jsme církví kde jiný novopečený biskup, byť rovněž věku značně pokročilého, je ženatým mužem. Jsme církví, kde ten samý biskup slibuje a přísahá, aby bez mrknutí oka své sliby odvolal a nedodržel, kdykoli se mu zachce. Jsme církví, kde tentýž biskup neumí říci jedinou rozvitou větu, které by jeho okolí rozumělo. Jsme církví, kde tento biskup vidí svou úlohu nikoli jako poslání pastýře, ale jako funkci „statutáře“, který – protože je registrován na ministerstvu kultury – může naprosto vše. Jsme církví, kde suspendovaný duchovní, jehož před několika měsíci nikdo neznal, a jehož největší zálibou jsou luxusní automobily a týrání lidí, se také může stát „biskupem“, a to bez vědomí a souhlasu církve, a rukopoložen pouhými dvěma biskupy, oběma mimo aktivní službu. Jsme církví, kde tento „biskup“ učí, že má právo fyzicky trestat mnišky, a když jej neposlechou, bez zaváhání je vyžene z jejich monastýru. Jsme církví, kde všichni tito biskupové jsou přesvědčeni, že mohou s kněžími a církevními obcemi dělat cokoli je napadne, aniž by byli nuceni své jednání jakkoli ospravedlňovat. Jsme církví, kde názory věřícího lidu nedochází sluchu pastýřů a na většinu zoufalých přání a spontánních výzev nedostává lid žádnou odpověď. Jsme církví, která ignoruje, že stát na klientelistickou objednávku zasahuje do jejích vnitřních záležitostí a rozhoduje, kdo je nebo není v této církvi biskupem. Jsme církví, kde pro velkou část duchovenstva není rozhodující pravda a spravedlnost, ale výplatní páska a jistota příjmu. Jsme církví, jejíž jednotlivé části spolu necítí bolest, kde zdravá ruka necítí potřebu pomoci nemocné noze, jeden úd je lhostejný ke druhému. Jsme církví… A jsme ještě vůbec církví?

Přemýšlím a nemohu přijít na to, kde jsme sešli z cesty. Kdy se přihodilo, že pro nás začaly být důležitější pojmy, jako registrace, ministerstvo, zákoník práce, ekonomické úspory, kánony, jurisdikce, autokefalita, tomos atd., nežli Kristus, spása, služba…? Nevím. Bůh dopustil, aby se tak stalo. A je na nás, abychom pochopili, co nám tím chce říci. Je na nás, abychom si vybrali. Nejsem prorok, ale je vcelku snadné říci, co nás čeká v nejbližší budoucnosti. Budou tu dvě církve – jedna v pozlacených katedrálách, druhá pod Křížem. Jedna „oficiální“, státem uznávaná a restitučními penězi dobře živená, druhá „neoficiální“, neuznávaná, vysmívaná a označovaná za sektu. Jedna stavějící svou identitu na „Matce Církvi“ v Konstantinopoli, druhá kráčející ve šlépějích svatého mučedníka Gorazda. Je jen na nás, kterou si vybereme.

Bůh vám k tomu žehnej!

Malé déjà vu

V červnu roku 2005 se v atmosféře rozjitřené tvrdým postupem arcibiskupa Simeona vůči dlouholetému řediteli ÚER Olomoucko-brněnské eparchie prot. Pavlu Alšovi a vůči členům ER OBE, kteří měli odvahu proti tomuto postupu protestovat, uskutečnilo na brněnské faře tajné setkání několika duchovních a laiků. Kromě situace v olomoucko-brněnské eparchii se tehdy hovořilo i o celkové situaci v naší místní církvi. Jeden nejmenovaný duchovní z Vysočiny, v současnosti jeden z nejagilnějších příznivců vladyky Simeona a tvrdý zastánce supremace Ekumenického patriarchátu nad místní autokefální církví (dobrá, napíšeme, kdo to je – je to otec Jan Baudiš z Jihlavy), tam tehdy seznámil přítomné se zajímavou vizí budoucnosti církve po odchodu tehdejšího metropolity Nikolaje. Pro větší autenticitu citujeme z tehdy pořízeného zápisu z jednání:

„Slováci nemají rádi vladyku Kryštofa. Až se bude volit metropolita, budou volit prešovského arcibiskupa, a stejně tak mnozí Češi … Vladyka Kryštof nemá moc šancí získat dvoutřetinovou většinu. Nestane se metropolitou. Těžko však snese, že by měl být podřízen Prešovu. To je důvod, proč bude chtít vladyka Kryštof opustit Slováky a vystoupit z autokefální církve, a dát na stůl konstantinopolské tomosy – Savvatiovský o autonomii z r. 1923, a o autokefalitě z r. 1998, který jsme oficiálně přijali, a se kterým je možné navázat naši církev na Savvatije a jeho autonomní církev v rámci konstantinopolského patriarchátu. Hlavou této církve je automaticky arcibiskup pražský, takže vladyka Kryštof nemá co řešit … A kdyby byl vladyka Kryštof náhodou přece jen zvolen metropolitou, tak dá prostě na stůl tomos z r. 1951 …“

No, možná to byla vize trochu divoká, a kdo ví, jaké byly skutečné záměry vladyky Kryštofa. Historie ale nakonec ukázala, že se vladyka Kryštof přece jen metropolitou stal, byť dvě třetiny hlasů nezískal a nakonec mu stačila pouze nadpoloviční většina hlasů (a část delegátů už po několika týdnech po volbě svého hlasu hořce litovala)… A konstantinopolský Tomos poté skončil hluboko na dně skříně, a deset let o něm nikdo nic neslyšel.

Proto se nemůžeme zbavit dojmu, že tato podivná hra s konstantinopolskými tomosy, kterou můžeme již delší dobu sledovat, a cílené zatažení Ekumenického patriarchátu do ryze vnitřních záležitostí naší církve, stejně jako ostentativní mlčení o gorazdovském základu naší církve, nejsou tak docela náhodné.

Možná budeme obviněni z paranoie a možná označeni za lháře – vždyť něco takového přece onen „starec“ z Vysočiny nemohl nikdy říci. Naštěstí existují svědci, a naštěstí existuje onen zápis, ze kterého citujeme.

A ničení gorazdovských základů naší církve pokračuje a nejen to, nabírá na dosti zběsilém tempu. Opravdu chceme, aby se nakonec naše církev stala jen autonomní církví pod plnou kontrolou Konstantinopole? Aby se jedna církev působící v českých zemích a na Slovensku rozdělila na dvě – jedna fanarská v českých zemích a druhá (Bůh ví jaká) na Slovensku? Myslíte si, že nám konstantinopolští ponechají právo volit si své biskupy na eparchiálních shromážděních jako doposud a Ekumenický patriarchát je bude pouze ustanovovat do úřadů? Opravdu by nás nechali zvolit takového biskupa, který by jim nebyl dost dobrý? Anebo je budou dosazovat pouze podle vlastních zájmů z dalekého Fanaru? Bude to ta stejná církev, která během první republiky dokázala přilákat československou elitu s jejíž pomocí dokázala postavit mnoho pravoslavných chrámů a to dokonce bez náhrad či podpory státu? Bude to ještě stále stejná církev bohabojných lidí, kteří položili za svou pravoslavnou víru a svou církev život během druhé světové války?  Bude to stále ta stejná církev, která od státu získala náhrady za restituce? Anebo to bude církev nová, fanarská, pod kontrolou několika přisluhovačů v Čechách a na Moravě, kteří přišli kdo ví odkud a pod vedením několika biskupů z daleké, cizí země? Koho taková nová církev bude oslovovat? A jak je bude oslovovat?

Neustále znovu a znovu připomínáme pouze jediné – naše autentická autokefální církev, postavená na tzv. gorazdovské tradici je v akutním ohrožení. Hrozí její naprosté zničení, je zde snaha odříznout ji jako jakýsi zanícený apendix a nahradit ji konstantinopolskou církevní tradicí. A co je nejhorší, že tato snaha není vyústěním volání hlasu většiny naší církve, ale pouze velice úzké skupinky všehoschopných lidí, kterou většina odmítá a pro které nejen naše Ústava, ale i samotné kánony jsou pouhým trhacím kalendářem, s kterým si dělají, co se jim právě hodí.

Ale možná je to všechno jen naše paranoia, jedno velké déjà vu …

Prosíme modlete se za naši autokefální církev. Ať nám všem Bůh odpustí naše přestoupení a chyby a dá nám šanci napravit vše podle Jeho zalíbení.

Bůh vám žehnej!

Máme v Praze biskupa?

Být biskupem s sebou nenese pouze práva, ale naopak především povinnosti a úkoly. Prvotním je být připraven na tuto službu, protože není-li kandidát připraven, potom Boží blahodať nepůsobí jako světlo, nýbrž jako oheň. Oprávněnou by se asi zdála námitka, že nelze být připraven nikdy. A mohli bychom samozřejmě říci, že „biskupská nemoc“ postihuje každého, ale nebyla by to pravda. Známe totiž nepřeberné množství případů, kdy se biskupem stal člověk, který byl připraven a potom jeho působení bylo od počátku požehnané a nemusíme se bát i říci svaté. Pokud se ovšem někdo přizná, že zamlčel důležité věci, aby se stal mnichem, byl zvolen, anebo dokonce lhal, nemůže to dopadnout jinak, než patologii, a to především duchovní, sociální a nejen tou. Místo biskupa zůstane jenom statutár, kterého přes gorily z ochranky lze jen stěží zahlédnout, a která brání komukoliv se s ním v soukromí setkat a promluvit si. Pravoslavný biskup je totiž duchovní otec eparchie, což se projevuje i jeho přítomností skrze antiminsy na každé liturgii konané v jeho eparchii. On vede jemu svěřené stádo ke spáse a posvěcuje je. Pokud tomu tak není, je asi něco v nepořádku. Pravděpodobně však asi vše.

Z množství věcí, které jsou napsány v kánonech o biskupovi vybereme jen malou ochutnávku:

9. pravidlo antiochijského sněmu

V každé oblasti mají biskupové uznávati biskupa stojícího v čele metropolie, který pečuje o celou oblast, neboť do metropolie přicházejí odevšad všichni, kdož mají záležitosti. Proto bylo usneseno, aby on i ctí byl předním a aby ostatní biskupové bez něho nepodnikali ničeho zvláště důležitého, podle dávno od otců našich přijatého pravidla mimo to, co se vztahuje na eparchii, náležející každému z nich a na sídliště, nacházející se v jejím obvodě. Neboť každý biskup má moc ve své eparchii a nechť spravuje ji s náležitou opatrností, pečuje o celé území, závislé na jeho městě, ať ustanovuje kněží a jáhny a vyřizuje všechny záležitosti s úvahou. Nadto však ať se neosmělí cokoliv činiti bez biskupa metropolie, a taktéž tento bez souhlasu ostatních biskupů.

Ano, biskup má poslouchat metropolitu a jednat uvážlivě!

19. Šestého všeobecného sněmu

Představitelé církví jsou povinni po všechny dny, nejvíce však ve dnech nedělních učiti všechny duchovní a věřící slovům zbožnosti, vybírajíce z božského Písma chápání a vysvětlování pravdy a nepřekračujíce už stanovené hranice a podání bohonosných otců. Bude-li vykládáno slovo Písem, nechť je jinak nevysvětlují, než jak je vyložili světla a učitelé církve ve svých spisech, a tím nechť se spokojí víc, než sestavováním vlastních slov, aby při nedokonalém umění tohoto nevzdálili se od toho, co náleží. Neboť prostřednictvím učení shora řečených otců lidé získávají poznání dobra, jež je hodno následování, a neužitečnosti, jíž se nutno varovati, a napravují svůj život k lepšímu a netrpí neduhem nevědomosti, nýbrž chápajíce učení, nabádají sebe k odklonu od zla obávajíce se hrozících trestů a přispívají ke svému spasení.

Plní si místní biskup své povinnosti? Kdo má oči k vidění, viz!

 6. apoštolské pravidlo

Biskup nebo kněz nebo jáhen nesmí na sebe přebírat světský úřad, jinak budiž zbaven duchovenské hodnosti.

Je slovo „statutár“ církevního původu? Pokud biskup vše koná z titulu svého statutárství, ať jde tam, odkud je toto slovo a tato funkce.

7. apoštolské pravidlo

Bude-li biskup nebo kněz nebo jáhen oslavovati svatý den Paschy před jarní rovnodenností t.j. současně se Židy, budiž zbaven duchovenské hodnosti.

 Abychom nezapomněli ani na vedlejšího biskupa, kteréhož eparchie je „posvěcována“ modlitbami jeho druhů a družek z římskokatolického Focolare viz. http://www.focolare.cz/novemesto/2010NM01.pdf

 38. apoštolské pravidlo

Biskup musí pečovati o všechny církevní záležitosti a tyto spravovati pamětliv toho, že Bůh dozírá na něho. Není však přípustno, aby něco náležejícího Bohu sobě přivlastňoval nebo daroval svým příbuzným. Jsou-li tito chudí, postará se o ně jako o chudé, avšak pod touto záminkou nesmí zanikati majetek církve.

Přestože má biskup nejvyšší plat v celé eparchii, má se mu z církevních peněz kupovat televize? 

4. pravidlo Sedmého všeobecného sněmu

Hlasatel pravdy božský veliký apoštol Pavel, jako nějaké pravidlo stanoví, efezským presbyterům nebo lépe celému duchovenskému stavu s odvahou takto pravil: „Stříbra nebo zlata neb roucha nežádal jsem od žádného. Vše ukázal jsem vám že tak pracujíce, musíme snášeti mdlé a pamatovati na slova Pána Ježíše, neboť on řekl: Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti.“ (Skut. 20,33; 20,35) Pročež i my naučeni od něho, nařizujeme: Biskup ať nikterak nezamýšlí z nízkého prospěchářství z příčiny domnělých hříchů vyžadovati zlata nebo stříbra nebo čehokoliv jiného od sobě podřízených biskupů, duchovenstva nebo mnichů. Neboť apoštol praví: „Nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou“. (1.Kor. 6,9) A ještě: „Nemajíť zajisté synové rodičům pokladů shromažďovati, ale rodičové synům.“ (2.Kor. 12,14) Pročež bude-li zpozorováno, že někdo pro vymáhání zlata nebo něčeho jiného nebo pro nějakou svou vášeň zakazuje sloužení a zbavuje úřadu kohokoliv ze svých duchovních nebo zatvírá svatý chrám, aby v něm nebylo Boží služby, takový obraceje na mrtvé předměty svůj nerozum vpravdě necitelný, má býti podroben tomu, čemu podroboval druhé, a obrátí se usilování jeho na hlavu jeho, (Žalm 7,17) jako na porušitele přikázání Božího a apoštolských ustanovení. Neboť přikazuje i Petr, přední apoštol: „Paste stádo Boží, kteréž při vás jest, opatrujíce je ne bezděky, ale dobrovolně, ani ne pro mrzký zisk, ale ochotně, ani jako panujíce nad dědictvím Páně, ale příkladem jsouce stádu. A když se ukáže kníže pastýřů, vezmete tu neuvadlou korunu slávy.“ (1.Petr. 5,2-4).

Pro koliké své vášně oba zmínění zakazují sloužit, překládají, zavírají chrámy? Jděte podle katalogu vášní vypracovaných důstojnými otci a najdete je všechny.

Kánony a kanóny

Pravoslavná církev zná několik druhů kánonů:

1. Biblický kánon, tj. soubor (kánon) knih Starého a soubor (kánon) knih Nového Zákona
2. Kánony – pravidla všeobecných sněmů, nebo všeobecně uznávaných místních sněmů, či církevních Otců Tyto kánony nemůže měnit ani místní sněm ani biskup, pouze sněm všeobecný.
3. Eucharistický kánon, eucharistická část liturgie
4. Kánon jako hymnický útvar jitřní, večerní, nebo půlnočnice sestávající z devíti písní, irmosů a troparů
5. Kánon jako epitimie uložená během sv. Tajiny pokání
6. Kánon jako modlitební pravidlo

Biblický kánon si (prozatím) nikdo nedovolí zpochybňovat, Ježíš Kristus byl podle něho židovskou radou shledán vinným a poslán na kříž, protože porušoval sobotu – svátečního den, neposlouchal a vysmíval se farizejům, atd. Tedy vzepřel se kánonům a obyčejům své doby. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost. (Mt 23, 27-28)

Zapomněli jsme na „ikonomii“ jistý druh shovívavosti, která se uplatňuje ve vztahu k člověku, ale je nepřípustná ve vztahu k biblickému kánonu a dogmatům. Židé žádnou ikonomii neznali a neuplatňovali, po spáchání zločinu tak obvykle ihned následoval trest. Brzy po Spasiteli přišli další a další, miriády mučedníků prolily krev za víru v jediného Boha, za pravdu Vzkříšeného Syna, za naději obdržení života věčného. Jen se museli vzepřít vžitému kánonu své doby…

Ostatně Mistr Jan Hus, jehož výročí si letos připomínáme, se mimo jiné také provinil proti kánonům své doby. Kritizoval církev, biskupy, měl jiný názor a žádal nápravu. Skončil na hranici jako z církve vyloučený kacíř! Jeroným Pražský skončil podobně o necelý rok později 30. května 1416, kdy byl v Kostnici upálen stejně jako jeho druh M.J. Hus.

Naše pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku se dostala do nezáviděníhodné situace. Ačkoli se lidé kolem arcibiskupa pražského a českých zemí Michala tváří, jakoby jednali v souladu s kánony, které chtějí tvrdě uplatňovat napravo nalevo, chovají se stejně nelidsky a nekřesťansky jako výše uvedení obhájci kánonů, posílající na smrt nevinné. Spíše by si měli pořídit kanóny, které nabijí svými slogany a sladkými slovy o zákonnosti a kanoničnosti, aby mohli kolem sebe střílet, až jim dojdou argumenty. Dnes už jim společnost naštěstí nedovolí stavět kříže a hranice. Komu z nich ale jde skutečně o naši církev? Jejich cílem, zdá se, není a nikdy nebyla jednota naší církve v českých zemích a na Slovensku. Vždyť vše je připraveno k dovršení faktického rozkolu i „de jure“.

Před svým biskupským svěcením prošel igumen Michal celým schvalovacím a volebním mechanismem tak, jak jej naše místní církev zná a uplatňuje:
„Kandidáty na eparchiálního biskupa navrhuje eparchiální rada. Jejich kanonickou způsobilost schvaluje Posvátný synod. Z kandidátů schválených Posvátným synodem volí eparchiální shromáždění svého biskupa. Za biskupa je zvolen kandidát, který dosáhl dvoutřetinovou většinu hlasů přítomných delegátů eparchiálního shromáždění. Volba je doživotní. Biskup začíná svou činnost dnem intronizace. Biskup má právo vzdát se své činnosti.“ (Prováděcí předpisy Ústavy PCČZS k čl. 5 Eparchiální biskup)

Vzápětí po volbě ovšem začal arcibiskup Michal tvrdit, že Ústava pravoslavné církve je jenom kus papíru, nemá žádnou právní validitu a on se řídí napříště už jenom a pouze posvátnými kánony a pravidly sv. Otců, protože on je tady biskupem.

Jenže právě tady dochází k těžkému střetu názorů, kde by se snad hodily i ty kanóny! Byl-li igumen Michal shledán kanonicky způsobilým pro volbu biskupa pražského Posvátným synodem v čelem s metropolitou Rostislavem (který se podobně jako celá slovenská část církve Ústavou PCČZS řídí), tak se musí řídit i všemi zákony a předpisy, které místní naše autokefální církev používá a dbát pokynů metropolity Rostislava.

Ovšem z pohledu „odborníků“ na kanonické právo, kteří přeběhli z tábora arcibiskupa Simeona do tábora arcibiskupa Michala krátce po jeho intronizaci, vyháněje přitom řádně zvolené orgány a úředníky, byl vl. Rostislav za metropolitu Českých zemí a Slovenska zvolen nekanonicky, tudíž nekanonický je i celý Posvátný synod. A pokud je nekanonický Posvátný synod, nemohl udělit igumenu Michalovi tzv. kanonickou způsobilost a igumen Michal tudíž nemůže být arcibiskupem, protože na jeho hlavu během chirotonie vložili své ruce nekanoničtí biskupové a nikoli jimi uznávaný „locum tenens“ arcibiskup Simeon, metropolitní správce a spol. Přitom vl. arcibiskup Michal při bohoslužbách metropolitu Rostislava vzpomíná.

Pokud bude svoláno Eparchiální shromáždění pražské eparchie, jak vl. Michal avizoval, neměli by jeho delegáti a především Posvátný synod vědět, pod jakou jurisdikcí se vlastně nacházejí? V každém případě je nutné, aby se tohoto mimořádného ES osobně účastnil vl. metropolita Rostislav. I když kdo ví? Třeba už ani žádná Ústava nebude platit a k čemu potom Eparchiální shromáždění?

Vážení, je to poněkud zamotané. Jisté je jedno. Poslední kroky vladyky Michala se jeví jako snaha zbavit nižší klerus a bohabojný lid jakékoliv kontroly nad hospodařením pražské eparchie. Nic víc nic míň. Věřícímu lidu podle uchvatitelů moci v naší eparchii tak napříště zbývá už jenom a pouze držet ústa a krok a platit a platit. Nižší klerus je na tom ještě hůře. Musí sloužit svěřenému lidu ale zároveň pochlebovat biskupovi. Protože jde o holou existenci, často duchovních s několika dětmi. Ovšem i sv. Písmo které stojí nad „kánony“ praví: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Jednoho bude nenávidět a druhého mít v lásce, nebo jednomu dávat přednost a druhého zanedbávat. Nelze sloužit zároveň Bohu a majetku.“ (Mt 6,24) 

Nižšímu kleru, chce-li sloužit Bohu nezbývá nic jiného, než aby s pomocí svého věřícího lidu odmítl sloužit mamonu arcibiskupa Michala a jeho pomocníků. Pro zajímavost několik pravidel (kánonů) jejichž uplatňování je v dnešní době více než sporné:

Pravidlo 54. (apoštolské): Bude-li někdo z kleru přistižen, že se stravuje v krčmě: budiž zbaven úřadu, vyjímaje případ cestování, kdy je nucen pobývati v hostinci.

Pravidlo 82. (apoštolské): Nedovolujeme přijímati otroky do kleru bez souhlasu jejich hospodářů, aby nedocházelo k roztrpčení těchto, ježto z toho povstávají zmatky v domech. Bude-li otrok hoden přijetí do kleru, jakým byl i náš Onesim, a hospodáři k tomu svolí propustivše jej z domu, budiž přijat.

A jedno pravidlo velice aktuální. Vladyka Michal není se svojí ženou Tatjánou církevně rozloučen a jeho žena nevstoupila do monastýru. A přesto, že to všichni delegáti ES PPE věděli, použili ve vztahu k o. igumenovi Michalovi bezbřehou míru „ikonomie“ a zvolili jej biskupem pražským.

Pravidlo 48. (VI. všeobecného sněmu): Žena toho, komu je udělována hodnost biskupská, napřed podle dohody se rozlučuje od svého muže a po jeho rukopoložení na biskupa nechť vstoupí do monastýru, daleko od sídla tohoto biskupa vybudovaného, a nechť ji biskup vydržuje. Ukáže-li se hodnou, budiž ustanovena v hodnost diakonisy.

Přesto všechno stále existuje cesta – cesta smíření, jediná cesta vedoucí k Pánu Bohu. „Není na světě člověka, jenž by živ byl a nehřešil“. A hlavně nezapomínejme slov Kristových: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ Ano, správně, stalo se to tehdy, kdy židé vedli ženu hříšnici k ukamenování. Všichni se zastyděli, pustili kameny z rukou a rozešli se domů. Oni se v míru rozešli, protože měli ještě svědomí. Mají však svědomí ti co lační po restitučních náhradách, funkcích, mitrách, apod.?

Nebo je jim to jedno a chtějí po sobě zanechat spálenou zemi, zničenou církev, jako je spálené a zničené jejich svědomí?

Nejen o moravských paradoxech krize místní církve

Když v roce 2013 odstartovala krize naší místní církve, zdálo se dlouho, že se to olomoucko-brněnské eparchie téměř netýká. Morava si žila dál svým životem a pohlížela do Čech tu s větším, tu s menším nepochopením, a popravdě řečeno i s nezájmem. A tak zatímco se pražská eparchie zmítala v problémech po odstoupení bývalého metropolity, neschopna zvolit nového arcibiskupa pražského a umožnit tím volbu nového metropolity, mohli si moravští duchovní a věřící užívat idylky „normálního“ církevního života. Vždyť problém nebyl na Moravě, ale v Čechách, ať si to tedy Češi vyřeší sami…

Tato idylka skončila v prosinci 2013, kdy arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon neunesl fakt, že jeho spolubratři biskupové v Posvátném synodu nesouhlasí s jeho způsobem dočasného řízení církve, a tak, jako jej dříve zvolili, nyní jej odvolali z funkce metropolitního správce. Tehdy vladyka Simeon učinil něco naprosto nevídaného a neuvěřitelného i v rámci celého pravoslavného světa – prohlásil sám sebe za jediného kanonického biskupa této církve (čímž nikoli explicitně, ale z logiky věci de facto suspendoval všechny ostatní biskupy místní pravoslavné církve) a přikázal svému duchovenstvu, že při bohoslužbách může být vzpomínán pouze on sám, jako metropolitní správce. Kdokoli z moravských duchovních by s takovým postupem nesouhlasil a odvážil se dokonce neuposlechnout, dopouštěl se tím kanonického přestupku neposlušnosti vůči svému biskupovi. Moravští duchovní tak byli postaveni před dilema, které nemělo řešení. Idylka skončila – olomoucko-brněnská eparchie byla svým biskupem zavlečena do rozkolu se zbytkem církve. Přesto tato situace kupodivu většinu moravského duchovenstva nechávala v klidu. Až na výjimky nikomu na Moravě nepřišlo divné, jak by jeden biskup mohl mít právo suspendovat všechny ostatní biskupy místní církve. Většina to přijala jako fakt, aniž by požadovala jakékoli vysvětlení. Ba, co víc – někteří kněží se i za cenu osobních názorových kotrmelců stali největšími apologety těchto církevních novot, přičemž je svými „zasvěcenými“ kanonickými traktáty prohlašovali za jediné možné a zaručeně pravoslavné. Oč absurdnější takové kanonické konstrukce byly, o to vášnivěji byly prezentovány, a o to nesmiřitelněji a agresivněji museli být dehonestováni všichni případní názoroví odpůrci.

V březnu 2014 byl Posvátný synod nucen po vytrvalém rozvratném konání vladyky Simeona odvolat jej z postu olom.-brněnského biskupa. Věc bezpochyby smutná, ale po předchozích událostech logická. Většina moravského duchovenstva ji opět přijala jako fakt. Mnozí se nyní byli dokonce schopni odvážně rozhovořit o tom, jak byly požadavky bývalého olom.-brněnského biskupa absurdní, a co všechno bylo za jeho působení v eparchii špatné. Bohužel se však zakrátko ukázalo, že ani olomoucko-brněnská eparchie není schopna si zvolit biskupa nového, samozřejmě nikoli bez horlivého přičinění vladyky Simeona a jeho nových velkých příznivců a obhájců. Ochota případných kandidátů na olom.-brněnského biskupa přijmout kandidaturu tváří v tvář opakovaným prohlášením bývalého arcibiskupa, že nikdy nepřestal být olom.-brněnským biskupem, se totiž limitně blížila nule.

A v této situaci, v říjnu roku 2014, přišel olomoucko-brněnskou eparchii jako deus ex machina „zachránit“ český stát. Ministr kultury inspirován svým bývalým chlebodárcem, takto jistým nejmenovaným římskokatolickým kardinálem, se v rozporu s usneseními všech kolektivních orgánů naší církve (Posvátného synodu, metropolitní rady a obou eparchiálních rad české části církve) rozhodl, že biskupem olomoucko-brněnské eparchie je vladyka Simeon. A opět, jakmile se správy eparchie znovu ujal církví sice nechtěný, ale ministrem podporovaný bývalý arcibiskup, většina moravského duchovenstva to přijala jako fakt. Že stát nemá církvi do jejích vnitřních věcí co mluvit? No a co? Vždyť s tím stejně nemůžeme nic dělat. A kdybychom se bouřili a protestovali, ještě by nám ministerstvo mohlo zadržet peníze na naše platy! Ukázalo se, že pravoslaví většiny moravských duchovních začíná i končí s jejich platovým výměrem.

Jistě, i na Moravě sice zůstalo několik duchovních a pár církevních obcí, kteří ani během těchto morálních veletočů neztratili zdravý rozum a odmítli onu novou „teologii“ výplatních pásek, která se s takovým úspěchem rozmáhá v české části naší církve. Málo platné, těch sedm farářů, sedm církevních obcí a jeden monastýr jsou na Moravě menšinou. Tito lidé jsou ve své vlastní eparchii na obtíž, marginalizovaní, dehonestovaní. Jsou menšinou tak zanedbatelnou, že nestojí nikomu zato, aby se o ně zajímal. A nakonec – proč by to kdo dělal? Vždyť to je přece problém Moraváků, tak ať si jej vyřeší sami …

A tím by vlastně bylo možné naše drobné zamyšlení zakončit, kdyby… kdyby současné události v pražské eparchii jasně neukazovaly, že ani tam se pod vedením nového arcibiskupa pražského idylka nekoná. Možná nás to konečně přivede k poznání, že proti zlu, ať se děje v kterékoli části naší církve, je nutné se postavit, i když se nás snad v této chvíli přímo netýká. Protože jinak nám to zlo dříve či později zboří i naše vlastní vzdušné zámky.