Rozkol v církvi

V autokefální Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku je rozkol.

To je holá skutečnost. Někteří lidé to vědí, někteří to tuší, někteří se toho bojí – ale všichni před tím zavírají oči a snaží se tvářit, že žádný rozkol ještě není.

Ale už dávno je. Jak jinak lze nazvat stav, kdy jedna část církve uznává jako svoji hlavu metropolitu prešovského arcibiskupa Rostislava a druhá „metropolitního správce“ olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona? Lze se setkat s přístupem, že na tom, kdo koho považuje za hlavu církve zas až tak nesejde. Ale takoví lidé zjevně nechápou, co je Církev.

Od osoby metropolity jako hlavy naší místní církve se odvíjí celá řada kanonických i liturgických věcí. Na prvním místě je vzpomínání metropolity při liturgii, zejména na velkém vchodu. Tak se vlastně při vysluhování eucharistie shromažďuje kolem Krista celá místní církev, obec věřících prožívá mystickou jednotu nejen se svým knězem, ale i se svým biskupem a metropolitou. Vzpomíná-li nějaký kněz jiného eparchiálního biskupa či metropolitu, pak náleží k jiné místní církvi. Svátostná jednota církve je narušena.

Stejně závažné jsou kanonické důsledky: metropolita svolává sněm, svolává Posvátný synod, v obou případech jim předsedá. Metropolita intronizuje biskupy. A to zůstáváme jen na půdě církevní Ústavy, kánony svěřují metropolitovi ještě větší pravomoci, umožňující mu zasahovat i do záležitostí podřízených eparchií. A teď: má toto právo v naší církvi vladyka Rostislav nebo vladyka Simeon?

To, co bylo uvedeno, prostě nejde přehlížet, to jsou základní otázky církevního života. Už teď je zcela vyloučeno, aby spolu sloužili liturgii dva kněží, z nichž jeden uznává metropolitu Rostislava a druhý „metropolitního správce“ Simeona. Nemůžou spolu sloužit, protože nemůžou vzpomínat stejné biskupy.

A toho si je, jak se zdá, vědom spíše arcibiskup Simeon. Ten před několika týdny odmítl sloužit v Mariánských Lázních s představeným chrámu o. Hauzarem s poukazem na to, že nemá s tímto knězem, věrným metr. Rostislavovi, svátostné obecenství. To znamená, že nemá svátostné obecenství s naším Posvátným synodem a se všemi biskupy, kněžími a věřícími, kteří jsou mu věrni. Svátostné společenství neexistuje, rozkol je dokonán. Amen.

Na Moravě je rozkol dokonalý. Vladyka Simeon se prohlašuje za „metropolitního správce“, za hlavu místní církve. Bez souhlasu Posvátného synodu se pokusil vysvětit zběhlého kněze pražské eparchie, o. Izaiáše Slaninku. Ačkoli jeho svěcení synod neuznal, o. Izaiáš jezdí po Moravě, chová se jako biskup a vyžaduje biskupské pocty. Budování paralelní biskupské struktury není rozkol?

V Čechách je rozkol skrytý. Ano, pražský arcibiskup Michal vzpomíná metropolitu Rostislava, Ano, jezdí i na (většinu) zasedání Posvátného synodu. A tím jeho přináležitost k Posvátnému synodu končí. Ve svém ostatním jednání buď synod ignoruje, nebo se přímo přiklání k rozkolníkům.

Uznává biskupství otce Izaiáše, přestože synod je výslovně neuznává. To není rozkol?

Protiví se rozhodnutím synodu a metropolity a nechá klidně napospas rozkolníkům kněží na Moravě, věrné metr. Rostislavovi. To není rozkol?

Na jeho přímý zásah jsou v Hlasu pravoslaví uveřejňovány články oslavující vl. Simeona a o. Slaninku. To není rozkol?

Po odpadlých kněžích, které přijímá zpět do pražské eparchie, nevyžaduje přiznání věrnosti metropolitovi Rostislavovi, ačkoli ti ho předtím výslovně jako metropolitu odmítali. To není rozkol?

Vzpomínání metropolity Rostislava jakkoli nevymáhá a nekontroluje. To není rozkol?

Jsou dvě možnosti: Buď je vladyka Michal domluven s rozkolníky, nebo si neuvědomuje, že svým jednáním rozkolu pomáhá. Těžko říci, co je horší.

Z toho, co jsme řekli, by se mohlo zdát, že je tu rozkol mezi česko-moravskou a slovenskou částí církve. Není to ale pravda. Rozkol neběží podél řeky Moravy. Protože Čechy, Morava i Slezsko jsou ve své drtivé většině věrny metropolitovi Rostislavovi a Posvátnému synodu. Hranice rozkolu je jinde. Probíhá mezi Božím lidem a většinou duchovenstva na jedné straně a dvěma biskupy obklopenými úzkou skupinou nejrůznějších lidí na straně druhé. Těm lidem jde pouze o jedno: dostat se k restituční miliardě a pomocí naprosté kontroly finančních prostředků ovládnout celou církev v Čechách a na Moravě. A přitom ještě získat mitry, zlaté, druhé a třeba i třetí kříže a jsou-li celibátníci, snad i tu Panagii. Někteří z nich si hojí i své osobní nenávisti a údajné křivdy. A všichni tito lidé, včetně obou biskupů, klidně pro peníze a pro své osobní sobecké zájmy rozervou naši církev na kusy.

Rozkol je vždycky strašná věc, je to obrovský hřích proti Bohu, ale někdy může přinést z Boží milosti také požehnání. Donutí nás jednou provždy oddělit zrno od plev. A nenacházíme se právě teď v této situaci? Rozkol už tu je, je potřeba jej jen přiznat a jasně odmítnout lidi, kteří odešli ze svátostné jednoty a jejichž činy dávají tušit, že už dávno opustili Církev Kristovu. Ale sami to nezvládneme. Proto se musíme obracet na své pozemské i nebeské ochránce.

Na ty první osobně, dopisy, e-mailem:

Vaše Blaženosti, metropolito Rostislave, důstojní vladykové Posvátného synodu, neopouštějte své věrné v Čechách a na Moravě!

A na ty druhé v modlitbách:

Svatý Gorazde a všichni svatí zemí českých, proste Boha za svou církev!