Článek v Lidových novinách

Dnes v Lidových novinách vyšel článek, ve kterém se známý, zkušený a uznávaný novinář Josef Klíma zamýšlí nad dlouhodobou skandální situací v české části naší pravoslavné církve. Bylo to jen otázkou času, kdy se o nepřijatelném chování podvodníka a rozkolníka Dandára a jeho spolupracovníků dozví i široká česká veřejnost.

Kéž by bylo více českých novinářů, kteří by se tomuto tématu věnovali více a hlouběji.

Děkujeme pane Klímo a Bůh Vám žehnej!

lidovenoviny_klima_19122015

Další svévole arcibiskupa Michala

Ministerstvo kultury ČR potvrdilo, že před pár dny obdrželo žádost o změnu Základního dokumentu. Tato zpráva je velmi alarmující, protože jde pravděpodobně o reakci na snahu stávajícího Posvátného synodu o sjednocení naší církve. A reakcí je snaha legalizovat rozkol a vytvořit novou církev, jejímž „majitelům“ nikdo nebude moci do ničeho hovořit. A to se týká samozřejmě i všech těch miliard, o které jde především.

Co to je Základní dokument a čím je důležitý?

Jde o dokument, který vyžaduje zákon Zákon o církvích a náboženských společnostech (zákon č. 3/2002 Sb.) a je povinnou součástí registrace každé církve. Stát na základě tohoto zákona zajímá v první řadě tento základní dokument a vše ostatní, jako např. Ústava je pro ně druhotné.

Pokus o změnu Základního dokumentu je nepochybně snahou rozdělit církev a vlastně vytvořit novou. A jde o vědomou snahu. Změny ústavy nelze standardně dosáhnout jinak, než schválením sněmem a je téměř jisté, že by se tyto změny neprosadily. Tak je zvolena cesta skrytá a podvodná. Ale ačkoli jde o cestu skrytou a podvodnou, nikdo z nás není bez viny.

V dosud platném základním dokumentu se nachází velmi silná pojistka, aby k neoprávněným změnám nemohlo dojít. Je tam napsáno: „Změny tohoto základního dokumentu předkládají kolektivně (tj. stvrzují svými podpisy) arcibiskup pražský a českých zemí, eparchiální biskupové, kancléř úřadu metropolitní rady a ředitelé úřadů eparchiálních rad po schválení eparchiálními radami a Metropolitní radou. Tyto návrhy jsou opatřeny zápisem příslušného bodu usnesení eparchiálních rad a metropolitní rady, podepsaným eparchiálními biskupy pražské a olomoucko-brněnské eparchie. O změnách Ústavy rozhoduje podle čl. 12/5 Sněm Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. O změnách Pravidel pro duchovní osoby rozhoduje Posvátný synod.“

Pokud mlčíme a tolerujeme likvidace eparchiálních rad, neústavní odvolávání ředitelů, přímo se podílíme na situaci, která nastává. Jako ředitelé se podepisují falešní ředitelé a že jednání rad neproběhla a jejich usnesení jsou buď zfalšována nebo prostě ignorována, je již jen detail. Stejně jako je detail, že předkládané změny budou neústavní.

Můžeme tedy klidně spát… a brzy se probudíme v jiné církvi. Co se musí stát, abychom začali bránit svou církev?

„Arcibiskup“ Ondřej …

Dostaly se k nám obrázky, nad kterými člověk neví, zda má plakat nebo se už jen smát… Obrázky, které můžete vidět na konci tohoto textu totiž ukazují, do jakého chaosu a rozkladu přivedl arcibiskup Michal a jeho spolupracovníci z pražského ústředí naši církev. Konkrétně se nyní jedná o jeho tajemníka Ondřeje Chrásta.

Toto je vskutku další originální výsledek práce nového „vedení“, za který nese arcibiskup Michal plnou zodpovědnost! Nuže, arcibiskupe Michale, podívej se, koho v zahraničí považují za arcibiskupa pražského a českých zemí…

Jen Bůh totiž ví, co a jak píše ve svých dopisech všem možným adresátům jeho nový tajemník Ondřej Chrást. Ale z obrázků obálky dopisu se dá usoudit, že jej někteří již začali považovat za arcibiskupa pražského…

Tohle by člověk opravdu nemohl sám vymyslet. Díky Bohu za vše!

Bůh Vám žehnej!

IMG_1374IMG_1373IMG_1375

 

Jednooký mezi slepými králem

Sláva Ježíši Kristu navěky!

Milí čtenáři našeho blogu, určitě jste si všimli, že na našem blogu už nepíšeme tak často jako dřív. To však není proto, že bychom neměli o čem psát, právě naopak. Je to spíš proto, že to co víme, či o čem se dozvídáme a o čem bychom mohli psát, je tak strašné, že neustále přemýšlíme, co vám sdělit a jak, protože některé skutečnosti jsou tak závažné, že mohou otřást naprostými základy vaší víry.

My všichni, kteří jsme se nějak dostali do „kontaktu“ s rozkolnickou skupinou, jsme po určité době, někdo dřív a někdo později, uvažovali o tom, že v naší církvi přestaneme jakkoliv aktivně působit a pracovat, než abychom byli neustále terčem urážek, výhrůžek, napadání, šikany či jen prosté lidské omezenosti a hlouposti. Všichni jsme si už položili otázku, zda to vůbec stojí za to. Zda je za co a za koho bojovat. Zda máme přestat nebo ještě chvíli vydržet. Všichni jsme si odpověděli, že ano, že to stále stojí za to.

Ale bojíme se o vás – co odpovíte vy, když se dozvíte fakta, která rozbourají všechny iluze, všechny lži a pozlátka a zůstane jen něco naprosto nepochopitelného a neuvěřitelného? Zůstanete nebo odejdete? Budete chtít situaci napravit, nebo si „zvyknete“? Budete bojovat jako bojovali naši pravoslavní bratři a sestry za druhé světové války nebo utečete či se schováte a budete čekat, že to nějak prostě dopadne?

Píše se, že jediné, co skutečně osvobozuje člověka, je pravda. Ale pravda dokáže být také obrovsky bolestivá a nesnesitelná. Člověk ve své přirozenosti se chce vyhýbat všemu, co je nepříjemné, co vyvolává nepříjemné pocity či dokonce bolest. První lidskou reakcí na nepříjemný podnět je útěk. Kam ale lidé utíkají, pokud je pravda nepříjemná či bolestivá? Není jiné možnosti, než že utíkají ke lžím a iluzím, menším či větším, protože je to tak pohodlnější, bezbolestné a bezstarostné… Ale neexistuje jiná možnost – buď život v pravdě anebo život ve lži.

V přílivu toho všeho shora popsaného se může nejeden člověk doslova utopit, je to jako bažina, která postupně stáhne každého, dřív nebo později, a začne z něj vysávat duchovní sílu a začne se to promítat i do každodenního života takového člověka. Každého nakonec vysílí a pohltí. Některé pohltí úplně. Ale pouze pokud jsou sami. Ale my, díky Bohu, nejsme jen jeden osamělý člověk. Nejen že je nás víc a dodáváme si vzájemně sil a podpory. Máme také trojjediného Boha a Evangelium. Jsme jako bratři. Když jeden upadne, pomůže mu druhý vstát, když jeden zakolísá, pomůže mu jiný narovnat se. Když jeden už nemá sil, pomůže mu další znovu ji načerpat.

Ptáme se ale samozvaných referentů a pomocníků arcibiskupa Michala i arcibiskupa Michala samotného – co vás vlastně spojuje? Je to svaté Evangelium? Je to Kristus? Je to modlitba? Je to naše gorazdovská tradice, kterou my chceme dále rozvíjet, zatímco vy chcete do naší církve přivést to nejhorší, s čím se může člověk potkat na východ od slovenských hranic? Chcete církev budovat se slušnými, zbožnými a vzdělanými lidmi anebo s lidmi omezenými, hloupými, ale všehoschopnými? Chcete vést naší církev láskou, moudrostí a pokojem, nebo strachem a hrozbami?

A pro vás milí čtenáři – chcete vědět, kdo stojí proti nám? Kdo nás hledá jak vysílačku v protektorátu a vyhrožuje všem, o kterých si myslí, že jsou za tento blog zodpovědní? Je to například „duchovní otec“ Jan Polanský z Plzně… Člověk, který v Plzni coby duchovní správce PCO Plzeň zcizil naší církvi rovnou celý dům, v podstatě faru, kterého vyšetřovala Policie ČR a který jen díky promlčení trestného činu nestanul za svůj zločin před soudem. Je tak stále před českým právem nevinný. Co ale vypátrala Policie ČR?

Vše si můžete podrobně přečíst zde.

Toto je tedy jeden z nových rádců arcibiskupa Michala… Člověk, který podle závěrů vyšetřování Policie ČR v nedávné minulosti způsobil naší církvi škodu v řádech milionů a když přišla chvíle, aby toto vše vysvětlil, raději z eparchie pateticky odešel i s celou plzeňskou obcí…A nyní kontroluje nikoliv milióny, ale desítky milionů a brzy stovky miliónů, pokud se nic zásadního nestane.

Tento „duchovní otec“ nemá nikdy problém komukoliv vyhrožovat, tento „duchovní otec“ nemá nikdy problém kohokoliv pomluvit, pošpinit, poplivat… Ikdyž není sám schopen česky správně napsat ani jednoduchou větu, přesto je schopen v Božím chrámu křičet, hádat se s jinými jak trhovec, požďuchovat se, teatrálně až hystericky máchat rukama a chovat se nikoliv jako v chrámu Božím, ale jako někde v hospodě… Máme svědectví lidí, které říká, že v době po abdikaci emeritního arcibiskupa Kryštofa vyvíjel extrémní nátlak na členy Posvátného synodu. Dokonce zašel tak daleko, že se snažil na východním Slovensku, k obrovskému pohoršení tamních věřících, získat jakékoliv kompromitující informace na našeho nynějšího metropolitu Rastislava, kterému poté bylo telefonicky vyhrožováno, že pokud nezmění svůj postoj ve věci abdikace arcibiskupa Kryštofa, objeví se svědectví, podle kterého metropolita Rastislav sexuálně zneužíval chovance dětského domova, ve kterém výchovně a duchovně působil!!!

Ti, kteří „duchovního otce“ Polanského znají už z doby volby emeritního arcibiskupa Kryštofa, asi nejsou překvapeni. Ti ostatní, asi ano. No, to je ta pravda, která osvobozuje. Člověk by si někdy řekl, zda tento „duchovní otec“ kdysi nebyl nějakým přisprostlým vekslákem z periferie nebo rovnou donašečem StB…

Neříká se snad, že vrána k vráně sedá?

Copak můžeme stát na stejné straně jako tento člověk? Jednoduše nemůžeme. Může slušný a zbožný člověk jakkoliv spolupracovat s takovým člověkem? Dle našeho názoru prostě nemůže. Proč jej tedy arcibiskup Michal svévolně jmenoval do metropolitní a eparchiální rady, aby tím svévolně a zcela popřel své předchozí rozhodnutí?

arcibiskup_michal_polansky

Proč ignoruje rozhodnutí Eparchiální rady, která je kategoricky proti? Proč jej vůbec znovu přijal do pražské eparchie, z které pateticky vystoupil, a dal mu na přivítanou funkci okružního protopresbytera? Jakým pokáním „duchovní otec“ Polanský prošel, že se stal pravou rukou pravoslavného arcibiskupa? A myslíte si, že při bohoslužbách vzpomíná našeho metropolitu Rostislava? No tak se zajeďte sami do Plzně podívat a rovnou se ho zeptejte. Možná budete mít štěstí a v tom pravoslavném chrámu potkáte i emeritního římskokatolického kardinála Vlka, který vám tam rovnou vysvětlí, kdo je a kdo není v naší církvi „Locum Tenens“.

Tento „duchovní otec“ v naší církvi působí už mnoho a mnoho let. A dnes má prý napravovat chyby a „reorganizovat“ církev a její orgány… Je to jen výsměch slušným lidem v naší církvi nebo je to jen drzost, která je tak vlastní lidem, kteří se pohybují za hranicí zákona?

Je nesmírně tragické do jaké situace a pozice se naše církev pod vedením arcibiskupa Michala během pár měsíců dostala. On měl být tím, kdo měl naší církve sjednotit, kdo měl problémy vyřešit, kdo měl ve spolupráci s Posvátným Synodem, jenž mu udělil kanonickou způsobilost a jehož biskupové na něj ruce položili, napravit neřád, který v této církvi roste jako plevel od doby „vlády“ emeritního arcibiskupa Kryštofa. Nic z toho se ale nestalo. Právě naopak. Jakmile se arcibiskup Michal stal „statutářem“, vše se okamžitě změnilo… Arcibiskup Michal se nejprve skrytě a poté zcela veřejně přidal k těm, kteří naší církev dlouhé měsíce rozbíjejí. Přidal se k těm, kteří ji prokazatelně zneužívali pro vlastní zájmy a zisk. Přidal se k těm, kteří vládnou výhrůžkami, hrozbami, místo aby vládli moudrostí, zbožností a láskou.

V Evangeliu podle Matouše, v kapitole 7 se píše:

Střežte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci.

Bohužel nemůžeme napsat nic jiného než že současná pravoslavná církev v Čechách a na Moravě je plně v rukou bývalých estébáků a současných mafiánů. To je holá a velmi bolestivá pravda.

Co s tím uděláme?

Jak je napsáno v úvodu tohoto příspěvku – buď se před tím budeme snažit schovat anebo proti tomu začneme společně bojovat.

Bůh vám žehnej a modlete se za naší církev!

Rozkol nad hrobem světice

V pondělí 28. září 2015 se konalo tradiční modlitební shromáždění nad hrobem sv. Ludmily v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. A tato velká světice učinila zázrak. Zázrak otevření očí slepých. Tedy alespoň duchovního zraku těch, kdo dosud neviděli nebo vidět nechtěli …

Nad jejím hrobem byl ten den veřejně demonstrován rozkol či spíše odpadnutí některých archijerejů od naší místní církve. Co se přesně stalo?

Arcibiskup pražský Michal sloužil tuto bohoslužbu nejen s emeritním metropolitou Kryštofem (který má mimochodem povoleno sloužit coby archijerej pouze v monastýru v Těšově), ale i se zběhlým knězem pražské eparchie, igumenem Izaiášem (Slaninkou), který se navíc nachází v zákazu výkonu bohoslužeb. Igumen Izaiáš měl navíc tu drzost, že si na tuto bohoslužbu oblékl biskupská roucha s odvoláním na to, že ho nekanonicky svolané eparchiální shromáždění na Moravě nekanonickým způsobem „zvolilo“ vikárním biskupem a následně jej zcela nekanonicky a bez souhlasu Posvátného synodu (který uděluje kandidátům na biskupské svěcení kanonickou způsobilost) „vysvětili“ dva (!) biskupové, kteří byli oba navíc mimo službu. Posvátný synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku jeho volbu, svěcení a intronizaci okamžitě označil za zcela neplatnou a igumen Izaiáš je tedy pro naši místní církev jen zběhlým mnichem v zákazu sloužení. Je ostatně dobré připomenout, že jej jako biskupa neuznávají ani obě slovenské eparchie, ani další místní církve, dokonce ani Konstantinopolský patriarchát, který se stal nekritickým podporovatelem a ochráncem arcibiskupa Simeona.

rozkolnici_svludmila

Arcibiskup Michal tak svým sloužením s igumenem Izaiášem v biskupském rouchu dal nad hrobem sv. Ludmily najevo pohrdání nejen naším Posvátným synodem, ale všemi kánony církve, které byly jeho „svěcením“ porušeny. A to je nesmírně závažná věc. Nejde o nějakou podružnou otázku. Arcibiskup Michal se staví proti Posvátnému synodu v tak zásadní věci, jako je určení toho, kdo je a kdo není biskup.

V kterékoli jiné místní církvi by za takovou smělost, chtělo by se spíš napsat drzost, okamžitě musel přinést tvrdé a veřejné pokání nebo by na své katedře skončil.

Jenže ono je to ještě horší. Igumen Izaiáš je nejen uzurpátor biskupské hodnosti, ale i rozkolník. Neuznává, společně s arcibiskupem Simeonem, Posvátný synod naší autokefální církve, ani našeho metropolitu Rostislava. S takovým člověkem jednoduše nelze sloužit bohoslužbu, neboť není členem církve. Kdo s takovým člověkem slouží, sám se z církve vyděluje. Právě tak jako arcibiskup Michal.

Rozkol byl 28. září dovršen tím, že při bohoslužbě nebyl zcela záměrně vzpomínán metropolita Rostislav jako hlava naší místní církve. Podle hodnověrných svědectví se tak stalo na výslovný příkaz arcibiskupa Michala.

Rozkol je tedy dokonán. A nesmíme zapomenout, že do rozkolu odešel společně s arcibiskupem Michalem i emeritní metropolita Kryštof, ačkoli není pochyb, že ten se z celé věci, bude-li to nutné, zase dokáže svou pověstnou výřečností a obratností nějak vykroutit a všichni mu, už asi po stopadesáté, zase uvěří a někteří budou dokonce v naději očekávat, že to vše dá nakonec do pořádku.

Teď musí jednat Posvátný synod. S láskou, moudrostí, ale s rozhodností.

Ptejme se Boha i svého svědomí: je možné po tom všem ještě vzpomínat při liturgii společně s metropolitou i „arcibiskupa našeho Michala“?

Svatá Ludmilo, která otevíráš oči slepým, obrň naše srdce statečností a pros u Krista za svoji církev!

Bůh Vám žehnej!

Kdo jsou pomocníci arcibiskupa Michala?

Na serveru www.pravoslavnyspravodaj.eu se objevil další třaskavý článek, který nemilosrdně odhaluje pravdu o několika pravoslavných duchovních, kteří se vyrojili kolem arcibiskupa Michala a „pomáhají“ mu s tzv. reorganizací naší autokefální církve. Nejsou to žádní nováčci, ale jsou to staré a osvědčené „kádry“, které mají mnoho nevyřízených účtů a obrovskou motivaci se mstít.

My je známe až moc dobře. A přišel čas, aby je poznali i naši čtenáři. Vskutku, to jsou ti, kteří nyní „zachraňují“ naší církev. To je ta nová vládnoucí skupina, kterou vytvořil a zaštituje samotný arcibiskup pražský a českých zemí Michal Dandár.

V přiložených dokumentech se ukazuje i atmosféra, která provázela volbu v Teplicích. Starší si to možná pamatují a mladší se konečně mohou dozvědět pravdu nikoliv „z doslechu“, ale přímo ze zápisu jednání Posvátného synodu.

Chceme také těmto samozvaným pomocníkům arcibiskupa oznámit, že naše stránky nemají nic společného se starostkou olšanského chrámu sestrou Kabošovou ani s nikým jiným z tohoto chrámu. Přesťaňte jim vyhrožovat a pronásledovat je!

Je všeobecně známo, že paranoia a stihoman je projev duševní choroby, případně se prolíná s dalšími psychózami, a arcibiskup Michal by si měl okamžitě ověřit zdravotní stav svých spolupracovníků. Je totiž velice pravděpodobné, že je obklopen psychicky nemocnými lidmi a ti jej svým jednáním a chováním nakonec přivedou do velikého neštěstí. 

 

Více už zde – http://pravoslavnyspravodaj.eu/?page=news&newsid=5

Bůh vám žehnej!

 

Výzva věřících Synodu naší církve

Dne 19.9.2015 proběhla na Moravě pouť na horu sv. Klimenta.

Od organizátorů této poutě jsme dostali následující text a jejich výzvu Posvátnému synodu:

 

„Účelem tohoto setkání byla společná modlitba, v níž jsme se k archandělu Michaeli obraceli s prosbou o pomoc naší těžce zkoušené církvi. Dalším důvodem byla společná diskuze nad uplynulým, aktuálním i budoucím vývojem dění u nás.

Myšlenka tohoto setkání vznikla z iniciativy nás, věřících laiků, kteří už nemůžeme jen tiše mlčet. Proto se spolu s věřícími z několika farností – ostravské, zlínské, hodonínské, znojemské, střílecké, několika věřícími ze Slovenska i Pražské eparchie (kteří s námi souhlasí a podporují nás) – obracíme prostřednictvím výzvy přímo na Posvátný Synod.

Na této výzvě se shodli a podepsali ji všichni věřící přítomní na Hoře sv. Klimenta, přidali se k ní a stále se přidávají další lidé, kteří se nemohli setkání zúčastnit. Podpisy proto budeme shromažďovat do nejbližšího zasedání Posvátného Synodu a předáme je osobně metropolitovi.

Potěšila nás skutečnost, že ačkoliv setkání vzešlo z iniciativy věřících, přidali se k nám i naši duchovní pastýři, otcové perzekuovaných farností (ať už svojí účastí či vyjádřeným souhlasem, pokud se nemohli osobně dostavit) a duchovně jej zaštítili. Pro nás toto setkání bylo velkou duchovní posilou a povzbuzením. „Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich. (Mt 18, 20)“.“

Text samotné výzvy:

Vaše Blaženosti, vaše Vysokopřeosvícenosti,

my věřící Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku se na vás, naše nejvyšší pravoslavné pastýře, obracíme s naléhavou výzvou.

Již dlouhou dobu se v Olomoucko-brněnské eparchii Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku děje bezpráví ze strany jejích vrcholných představitelů vůči kněžím i věřícím laikům této eparchie. V posledních měsících jsou některé církevní obce bezdůvodně administrativně odebírány ze správy kněží loajálních Posvátnému synodu. Tito kněží jsou propouštěni pro údajnou nadbytečnost (přičemž jsou v eparchii svěceni noví duchovní), jsou jim odebírány antiminsy, došlo již na suspendaci či zákaz vykonávat bohoslužby.

Není pochyb o tom, že motivem k takovému jednání je snaha odstranit nepohodlné z cesty k uskutečnění záměru uloupit naši církev a provést s ní grandiózní metamorfózu, která má své podstatné mezinárodní aspekty.

Na naše opakované písemné protesty ze strany vedení Olomoucko-brněnské eparchie nikdo nereaguje. V některých církevních obcích se v důsledku výše popsané situace slouží jen molebeny a pobožnosti místo sv. Liturgie. My a ani naše děti nemůžme přistupovat ke svaté tajině Eucharistie. Nám věřícím, kteří se snažíme žít v duchu pravoslavných tradic, je tak de facto znemožňován liturgický život a hrozí tak nebezpečí postupného duchovního odumírání.

Takové jednání není možno chápat jinak, než jako snahu o vážné poškození duchovního života věřících v postižených církevních obcích, což pokládáme za vrcholný projev nelásky a působení nečistých sil v naší církvi.

Jsme proto hluboce znepokojeni současnou situací. Obáváme se důvodně, že se v konečném důsledku jedná o úplnou likvidaci svatotajinského života věřících a likvidaci církevních obcí, které přes veškerý nátlak zůstaly dosud věrné Posvátnému synodu. Podotýkáme, že jsme se ani my, ani perzekuovaní kněží ničím neprovinili. Naopak, vždy jsme až do poslední chvíle byli věrni Posvátnému synodu a respektovali všechna jeho usnesení. Přitom nemalá část duchovenstva naší eparchie se pod nátlakem až příliš snadno podrobila vnuceným podmínkám faktického rozkolu. Jsme přesvědčeni, že není možno za dočasný klid ve slovenské části naší autokefální církve obětovat věrné duchovenstvo a věřící na Moravě a v Čechách.

Blaženější vladyko, stal jste se nejvyšším představitelem a tím i přijal před Bohem zodpovědnost za nás všechny. Již dlouho proto od Vás oprávněně očekáváme podporu. Řešení máte v rukou Vy, Vaše Blaženosti, i další biskupové – členové Posvátného synodu. Našimi možnostmi pak zůstávají úpěnlivé modlitby za vás. Vyzýváme Vás proto, vladyko metropolito a všechny členy Posvátného synodu, naše nejvyšší pastýře, k zodpovědnosti za celou naši církev. Vyzýváme vás se vší naléhavostí k neprodlenému a ráznému jednání vůči zjevné snaze ukrást naši církev a pošlapat dílo našeho mučedníka světitele Gorazda a s tím souvisejícím nepravostem v Olomoucko-brněnské eparchii a nyní již i pražské eparchii. Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce. Námezdník, který není pastýř a ovce nejsou jeho vlastní, opouští ovce a utíká, když vidí, že přichází vlk (J 10,11-12).

Blažený vladyko, je zcela zjevné, že vlk již trhá stádo! Chceme se mu bránit náležitým způsobem a proto žádáme s pokorou Vás a ostatní biskupy naší církve, abyste nás vzali pod ochranu a jako první krok neprodleně zjednali možnost sloužit svatou liturgii našim kněžím, kteří jí byli zbaveni, či jim to hrozí jen proto, že odmítli vstoupit do vzpoury proti Vám a Posvátnému synodu.

Zároveň v souvislosti s aktuálním dopisem od Ekumenického patriarchátu, v němž (pod vlivem lží a polopravd) odmítl uznat Vaši volbu metropolitou PCČZS a vyzývá nás k provedení nové volby nejvyššího představitele, cítíme potřebu vyjádřit Vám, Vaše Blaženosti naši plnou podporu. Respektujeme závěry 13. Mimořádného sněmu PCČZS, předně pak volbu Jeho Blaženosti Rastislava metropolitou naší církve. Současně odmítáme snahu Ekumenického patriarchátu stavět jeho zájmy a zájmy úzké skupiny rozkolníků uvnitř PCČZS nad zájmy naší autokefální církve, jakož i snahu EP podřídit naši autokefální církev své jurisdikci ve smyslu jeho novodobých neopapistických doktrín.

Vaše Blaženosti, věříme pevně, že poslušný slov Kristových neodhodíte svůj kříž, vytrváte a jako dobrý pastýř neopustíte své stádo, když je vlk uchvacuje.

Vaše Blaženosti, vladyko Rastislave, vysokopřeosvícení vladykové, vyprošujeme pro vás od Hospodina odvahu k pravdě a sílu ke konání. Prosíme o vaše arcipastýřské požehnání.

V Kristu

věřící OBE, Pravoslavné církve českých zemí a na Slovensku

 

A my se k výzvě našich bratrů a sester přidáváme, moc jim děkujeme za jejich zájem o dění v naší církvi a posíláme jim srdečné pozdravy.

Víme, čím procházíte, a chceme vám jasně napsat, že jsme s vámi!

Bůh vám žehnej!

Základní problém arcibiskupa Michala

Po zveřejnění našeho článku o neplatnosti církevního rozvodu arcibiskupa Michala jsme se stali terčem urážek, pomluv a vyhrůžek. Dokonce se někdo snažil tento blog tzv. „hacknout“. Nějaká jiná podivná individua zase osobně otravovala otce Doroteje (bývalého duchovního správce na Olšanech), že má tento blog okamžitě smazat, jinak bude suspendován.

Ano, tak to je, toto je skutečná reakce na náš první článek v této kauze. Místo jasného důkazu o tom, že je arcibiskup Michal právoplatně církevně rozveden, se on a jeho „pomocníci“ opět snížili k zastrašování a perzekuci.  To nás  samotné nepřekvapuje, proto se také náš blog nazývá Katakomby. Víme totiž moc dobře, co je tato diktátorská skupinka zač a čeho všeho byla, je a bude schopná při prosazování svých sobeckých zájmů…

Nuže pravda je ale taková, že otec archimandrita Dorotej nemá s tímto blogem vůbec nic společného. Můžete jej přestat špinit, pomlouvat a nemusíte mu už dále vyhrožovat.

A zatímco budou tito zoufalí jedinci zuřivě pátrat po autorech našich příspěvků (a vskutku pátrají jakoby šlo o ukryté parašutisty či ilegální vysílačku v protektorátu), tak se my vrátíme zpátky ke skandálu, před kterým arcibiskup Michal marně strká hlavu do písku. Máme totiž k dispozici další dokumenty, nejen ty s kterými se nyní arcibiskup brání, že je rozveden. Máme celý obrázek, všechny střípky v mozaice. Máme to, co nemá ani arcibiskup Michal a jeho „referenti“…

A mezitím, co on a jeho tajemník, jeho „referenti“ či jeho nový amatérský „kanonista“ budou vymýšlet, jak to všechno „zaonačit“, pokládáme všem naším čtenářům i arcibiskupovi Michalovi jednu zcela zásadní otázku, na kterou musí dřív nebo později odpovědět:

Kdo rozbil zmiňované manželství? Kdo požádal o rozvod jako první? Byl to nynější arcibiskup Michal nebo jeho mátuška?

Ze všech dokumentů totiž jasně vyplývá, kdo žádal o rozvod a kdo byl kategoricky proti. Arcibiskup Michal a jeho pomocníci, kteří se tak rádi ohánějí pravoslavnými kánony a kteří tak rádi ignorují Ústavu a orgány naší pravoslavné autokefální církve, by měli znát minimálně tzv. apoštolská pravidla. V jednom z pravidel se píše následující:

„Biskup nebo kněz nebo jáhen nesmí odvrhnouti od sebe svoji manželku pod záminkou zbožnosti. Zavrhne-li ji však, budiž zbaven úřadu (suspendován) a bude-li nepovolným, budiž zbaven duchovenské hodnosti.“ (5. apoštolské pravidlo)

Z dokladů a svědectví jasně vyplývá, kdo byl iniciátorem rozvodu, kdo se chtěl rozvést, aby se mohl stát kandidátem na vikárního biskupa v Prešově. Není žádná pochybnost o tom, kdo rozbil toto manželství! Byl to nynější arcibiskup pražský Michal!

Navíc  je z dopisu z Ekumenického patriarchátu patrné, že o této zcela zásadní kanonické překážce vědí dokonce i v Konstantinopoli.

A opět se tak dokazuje, že arcibiskup Michal na své cestě za biskupským úřadem lhal, podváděl a mlžil. Proto není ničím překvapivým ani to, jak se chová v úřadě nyní a jakými lidmi (podle přísloví vrána k vráně sedá) se obklopil.

A jak je vidět, nejsme jediní, kdo si pamatuje, jakého kostlivce ve skříni arcibiskup Michal celou dobu skrývá… Na stejný problém upozorňují i autoři stránek http://pravoslavnyspravodaj.eu/ a očividně ví, o čem píší.

Bůh vám žehnej a modlete se za naší církev!

Ženatý mnich

V posledních týdnech jsme prověřovali zásadní informaci, která zněla, že arcibiskup Michal Dandár nebyl nikdy právoplatně a kanonicky rozveden se svou mátuškou a zatajením této skutečnosti uvedl v omyl nejen členy Eparchiální rady, ale i Posvátný synod a celé Eparchiální shromáždění. Uvědomili jsme si, že pokud je tato informace pravdivá, hrozí zcela bezprecedentní a skandální stav, který nemá v dějinách naší autokefální církve obdoby – na stolec pražského arcibiskupa je ustanoven ženatý „mnich“!

Proto jsme se pokusili získat doklady, svědectví a jiné důkazy, které tuto informaci potvrzují nebo naopak zcela vyvrací. A to co jsme zjistili, jen těžko uvěřitelné a šokující!

Dostali jsme doklady z roku 2003-2004 a pokusili jsme se je dát do kontextu jiných církevních událostí a osob té doby.

Dnešní arcibiskup Michal totiž kdysi dávno chtěl kandidovat na vikáře v Prešově, a proto se rozhodl pro postřih na mnicha v Rusku, kde v té době zastupoval naší církev. Učinil tak, jak je patrné z přiložených dokladů, bez vědomí a požehnání svého eparchiálního biskupa (tehdejšího arcibiskupa Kryštofa) a navíc v té době, jak je patrné z přiložených dokumentů, nebyl církevně ani občansky rozveden. To, že se ten postřih udál bez vědomí vladyky Kryštofa v Rusku také není jen náhodná shoda okolností. Ale o tom až někdy jindy.

V Rusku arcibiskup Michal ukázal pravděpodobně tento doklad:

pozehnani_rozvod

Všimněte si, kdo je pod tímto „rozvodem“ podepsán – metropolita Nikolaj, arcibiskup prešovský.

O postřihu se nakonec dozvěděl tehdejší arcibiskup pražský a českých zemí vladyka Kryštof a začal jednat. Vladyka Kryštof pochopitelně nemohl tuto situaci akceptovat. Byl bez jeho požehnání a souhlasu postřihnut v Rusku a navíc nerozveden.

Otec Dandár vladyku Kryštofa obešel a jednal o svém rozvodu přímo s metropolitou Nikolajem (arcibiskupem prešovským) a ten ho bez mrknutí oka rozvedl s účinností od 19.12.2003. Ale takový rozvod byl neplatný a nekanonický… Byl za a) rozveden bez duchovního soudu a za b) vladyka Nikolaj nebyl jeho eparchiálním biskupem. A toto neplatné rozhodnutí vladyka Kryštof neakceptoval a okamžitě si o. Michala předvolal.

dopis28.7.2004

dopis4.8.2004

Následovalo tedy skutečné šetření věci církevního rozvodu. Na něj se ale nynější arcibiskup Michal nedostavil a jeho mátuška zcela kategoricky odmítla rozvod, jak je uvedeno v zápise, který si můžete přečíst níže.

zapis m.Dandarova24.8.2004

Na základě výsledku tohoto šetření odeslal arcibiskup Kryštof na Posvátný synod, do Moskevského patriarchátu a řediteli ÚER a členům eparchiálního duchovního soudu následující dopis.

dopis_vlNikolaj24.8.2004

Rozvod nebyl možný, neboť mu nepředcházel občanský rozvod a duchovní soud ho nemohl rozvést. Protože svou situaci otec Michal nevyřešil, zakázal mu vl. Kryštof v pražské eparchii sloužit. Po složitých jednáních byl potom propuštěn na Slovensko. Otec Michal v pražské eparchii (dokud tu byl arcibiskupem vladyka Kryštof)  už nikdy nesměl sloužit a žádných voleb na biskupa se nemohl na Slovensku kvůli kanonické nezpůsobilosti účastnit. V prešovské eparchii se tak stal mezitím vikářem vladyka Tichon a michalovským biskupem vladyka Juraj. A tak dnešní arcibiskup pražský Michal až do svého důchodu sloužil ve vyhnanství na západě Slovenska. A pak, po odchodu do důchodu, odešel „na dožití“ do Německa, kde se staral o zcela bezvýznamnou farnost ruské církve.

A pak, po abdikaci vladyky Kryštofa, se po mnoha letech najednou vrátil do „hry“. Jakou měl asi po tom všem motivaci, ví jen Pán Bůh. Možná čekal že v Synodu už nebude nikdo, kdo by si jeho problém pamatoval a bude moci předložit falešný a neplatný „rozvod“.

Každopádně během své cesty na arcibiskupský stolec uvedl v omyl členy Eparchiální rady, Posvátný synod a nakonec i pražské Eparchiální shromáždění. Byl mnohokrát dotazován, zda jeho kandidatuře a případnému zvolení nestojí žádná kanonická či jiná překážka (lidé se obávali o stav jeho zdraví, jiní se dotazovali na jeho anabázi s StB a jiní se ptali i na toto). Ve všech případech byli dotazovatelé vždy ujištěni, že je vše v pořádku a nemají se ničeho bát. Dnes to ale vypadá tak, že se bát musíme… Ve světle těchto starých i nových událostí pak nejsou ničím překvapivým ani jeho plané sliby a současné nekanonické a protiústavní kroky.

Co se s tím dá dělat? Rozhodně nemůže trvat stav, kdy nejvyšší představitel pravoslavné církve v českých zemích čelí takovému obvinění – z pohledu kanonického a církevního práva je to něco naprosto neuvěřitelného. Ten samý člověk, který pravoslavnými kánony a pravoslavnou tradicí mává jako šavlí a na nic jiného nehledí.

Očekáváme, že se k tomuto vážnému obvinění arcibiskup Michal vyjádří a předloží nezvratné důkazy o tom, že je církevně rozveden se svou mátuškou a že neexistují žádné kanonické překážky, které brání jakémukoliv člověku státi se mnichem, resp. biskupem pravoslavné církve.

Pokud tak neučiní, vyzýváme Posvátný synod a našeho metropolitu Rastislava, aby bez prodlení svolal církevní sněm, který tuto situaci musí jednou provždy vyřešit. Protože není v žádném případě možné, aby seděl na arcibiskupském stolci člověk, který nesplňuje ani elementární kanonické předpoklady býti biskupem pravoslavné církve. O to víc dává smysl poslední cařihradský dopis (který zveřejníme s komentářem v následujících dnech), ve kterém Ekumenicky patriarchát neuznává (a nikdy ani neuzná) chirotonii arcibiskupa Michala, kterého tituluje pouze jako jeromonacha.

Modlete se za naší církev, aby nám Bůh neustále pomáhal.

Bůh vám žehnej!

Rozkol v církvi

V autokefální Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku je rozkol.

To je holá skutečnost. Někteří lidé to vědí, někteří to tuší, někteří se toho bojí – ale všichni před tím zavírají oči a snaží se tvářit, že žádný rozkol ještě není.

Ale už dávno je. Jak jinak lze nazvat stav, kdy jedna část církve uznává jako svoji hlavu metropolitu prešovského arcibiskupa Rostislava a druhá „metropolitního správce“ olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona? Lze se setkat s přístupem, že na tom, kdo koho považuje za hlavu církve zas až tak nesejde. Ale takoví lidé zjevně nechápou, co je Církev.

Od osoby metropolity jako hlavy naší místní církve se odvíjí celá řada kanonických i liturgických věcí. Na prvním místě je vzpomínání metropolity při liturgii, zejména na velkém vchodu. Tak se vlastně při vysluhování eucharistie shromažďuje kolem Krista celá místní církev, obec věřících prožívá mystickou jednotu nejen se svým knězem, ale i se svým biskupem a metropolitou. Vzpomíná-li nějaký kněz jiného eparchiálního biskupa či metropolitu, pak náleží k jiné místní církvi. Svátostná jednota církve je narušena.

Stejně závažné jsou kanonické důsledky: metropolita svolává sněm, svolává Posvátný synod, v obou případech jim předsedá. Metropolita intronizuje biskupy. A to zůstáváme jen na půdě církevní Ústavy, kánony svěřují metropolitovi ještě větší pravomoci, umožňující mu zasahovat i do záležitostí podřízených eparchií. A teď: má toto právo v naší církvi vladyka Rostislav nebo vladyka Simeon?

To, co bylo uvedeno, prostě nejde přehlížet, to jsou základní otázky církevního života. Už teď je zcela vyloučeno, aby spolu sloužili liturgii dva kněží, z nichž jeden uznává metropolitu Rostislava a druhý „metropolitního správce“ Simeona. Nemůžou spolu sloužit, protože nemůžou vzpomínat stejné biskupy.

A toho si je, jak se zdá, vědom spíše arcibiskup Simeon. Ten před několika týdny odmítl sloužit v Mariánských Lázních s představeným chrámu o. Hauzarem s poukazem na to, že nemá s tímto knězem, věrným metr. Rostislavovi, svátostné obecenství. To znamená, že nemá svátostné obecenství s naším Posvátným synodem a se všemi biskupy, kněžími a věřícími, kteří jsou mu věrni. Svátostné společenství neexistuje, rozkol je dokonán. Amen.

Na Moravě je rozkol dokonalý. Vladyka Simeon se prohlašuje za „metropolitního správce“, za hlavu místní církve. Bez souhlasu Posvátného synodu se pokusil vysvětit zběhlého kněze pražské eparchie, o. Izaiáše Slaninku. Ačkoli jeho svěcení synod neuznal, o. Izaiáš jezdí po Moravě, chová se jako biskup a vyžaduje biskupské pocty. Budování paralelní biskupské struktury není rozkol?

V Čechách je rozkol skrytý. Ano, pražský arcibiskup Michal vzpomíná metropolitu Rostislava, Ano, jezdí i na (většinu) zasedání Posvátného synodu. A tím jeho přináležitost k Posvátnému synodu končí. Ve svém ostatním jednání buď synod ignoruje, nebo se přímo přiklání k rozkolníkům.

Uznává biskupství otce Izaiáše, přestože synod je výslovně neuznává. To není rozkol?

Protiví se rozhodnutím synodu a metropolity a nechá klidně napospas rozkolníkům kněží na Moravě, věrné metr. Rostislavovi. To není rozkol?

Na jeho přímý zásah jsou v Hlasu pravoslaví uveřejňovány články oslavující vl. Simeona a o. Slaninku. To není rozkol?

Po odpadlých kněžích, které přijímá zpět do pražské eparchie, nevyžaduje přiznání věrnosti metropolitovi Rostislavovi, ačkoli ti ho předtím výslovně jako metropolitu odmítali. To není rozkol?

Vzpomínání metropolity Rostislava jakkoli nevymáhá a nekontroluje. To není rozkol?

Jsou dvě možnosti: Buď je vladyka Michal domluven s rozkolníky, nebo si neuvědomuje, že svým jednáním rozkolu pomáhá. Těžko říci, co je horší.

Z toho, co jsme řekli, by se mohlo zdát, že je tu rozkol mezi česko-moravskou a slovenskou částí církve. Není to ale pravda. Rozkol neběží podél řeky Moravy. Protože Čechy, Morava i Slezsko jsou ve své drtivé většině věrny metropolitovi Rostislavovi a Posvátnému synodu. Hranice rozkolu je jinde. Probíhá mezi Božím lidem a většinou duchovenstva na jedné straně a dvěma biskupy obklopenými úzkou skupinou nejrůznějších lidí na straně druhé. Těm lidem jde pouze o jedno: dostat se k restituční miliardě a pomocí naprosté kontroly finančních prostředků ovládnout celou církev v Čechách a na Moravě. A přitom ještě získat mitry, zlaté, druhé a třeba i třetí kříže a jsou-li celibátníci, snad i tu Panagii. Někteří z nich si hojí i své osobní nenávisti a údajné křivdy. A všichni tito lidé, včetně obou biskupů, klidně pro peníze a pro své osobní sobecké zájmy rozervou naši církev na kusy.

Rozkol je vždycky strašná věc, je to obrovský hřích proti Bohu, ale někdy může přinést z Boží milosti také požehnání. Donutí nás jednou provždy oddělit zrno od plev. A nenacházíme se právě teď v této situaci? Rozkol už tu je, je potřeba jej jen přiznat a jasně odmítnout lidi, kteří odešli ze svátostné jednoty a jejichž činy dávají tušit, že už dávno opustili Církev Kristovu. Ale sami to nezvládneme. Proto se musíme obracet na své pozemské i nebeské ochránce.

Na ty první osobně, dopisy, e-mailem:

Vaše Blaženosti, metropolito Rostislave, důstojní vladykové Posvátného synodu, neopouštějte své věrné v Čechách a na Moravě!

A na ty druhé v modlitbách:

Svatý Gorazde a všichni svatí zemí českých, proste Boha za svou církev!