Rozkol v církvi

V autokefální Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku je rozkol.

To je holá skutečnost. Někteří lidé to vědí, někteří to tuší, někteří se toho bojí – ale všichni před tím zavírají oči a snaží se tvářit, že žádný rozkol ještě není.

Ale už dávno je. Jak jinak lze nazvat stav, kdy jedna část církve uznává jako svoji hlavu metropolitu prešovského arcibiskupa Rostislava a druhá „metropolitního správce“ olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona? Lze se setkat s přístupem, že na tom, kdo koho považuje za hlavu církve zas až tak nesejde. Ale takoví lidé zjevně nechápou, co je Církev.

Od osoby metropolity jako hlavy naší místní církve se odvíjí celá řada kanonických i liturgických věcí. Na prvním místě je vzpomínání metropolity při liturgii, zejména na velkém vchodu. Tak se vlastně při vysluhování eucharistie shromažďuje kolem Krista celá místní církev, obec věřících prožívá mystickou jednotu nejen se svým knězem, ale i se svým biskupem a metropolitou. Vzpomíná-li nějaký kněz jiného eparchiálního biskupa či metropolitu, pak náleží k jiné místní církvi. Svátostná jednota církve je narušena.

Stejně závažné jsou kanonické důsledky: metropolita svolává sněm, svolává Posvátný synod, v obou případech jim předsedá. Metropolita intronizuje biskupy. A to zůstáváme jen na půdě církevní Ústavy, kánony svěřují metropolitovi ještě větší pravomoci, umožňující mu zasahovat i do záležitostí podřízených eparchií. A teď: má toto právo v naší církvi vladyka Rostislav nebo vladyka Simeon?

To, co bylo uvedeno, prostě nejde přehlížet, to jsou základní otázky církevního života. Už teď je zcela vyloučeno, aby spolu sloužili liturgii dva kněží, z nichž jeden uznává metropolitu Rostislava a druhý „metropolitního správce“ Simeona. Nemůžou spolu sloužit, protože nemůžou vzpomínat stejné biskupy.

A toho si je, jak se zdá, vědom spíše arcibiskup Simeon. Ten před několika týdny odmítl sloužit v Mariánských Lázních s představeným chrámu o. Hauzarem s poukazem na to, že nemá s tímto knězem, věrným metr. Rostislavovi, svátostné obecenství. To znamená, že nemá svátostné obecenství s naším Posvátným synodem a se všemi biskupy, kněžími a věřícími, kteří jsou mu věrni. Svátostné společenství neexistuje, rozkol je dokonán. Amen.

Na Moravě je rozkol dokonalý. Vladyka Simeon se prohlašuje za „metropolitního správce“, za hlavu místní církve. Bez souhlasu Posvátného synodu se pokusil vysvětit zběhlého kněze pražské eparchie, o. Izaiáše Slaninku. Ačkoli jeho svěcení synod neuznal, o. Izaiáš jezdí po Moravě, chová se jako biskup a vyžaduje biskupské pocty. Budování paralelní biskupské struktury není rozkol?

V Čechách je rozkol skrytý. Ano, pražský arcibiskup Michal vzpomíná metropolitu Rostislava, Ano, jezdí i na (většinu) zasedání Posvátného synodu. A tím jeho přináležitost k Posvátnému synodu končí. Ve svém ostatním jednání buď synod ignoruje, nebo se přímo přiklání k rozkolníkům.

Uznává biskupství otce Izaiáše, přestože synod je výslovně neuznává. To není rozkol?

Protiví se rozhodnutím synodu a metropolity a nechá klidně napospas rozkolníkům kněží na Moravě, věrné metr. Rostislavovi. To není rozkol?

Na jeho přímý zásah jsou v Hlasu pravoslaví uveřejňovány články oslavující vl. Simeona a o. Slaninku. To není rozkol?

Po odpadlých kněžích, které přijímá zpět do pražské eparchie, nevyžaduje přiznání věrnosti metropolitovi Rostislavovi, ačkoli ti ho předtím výslovně jako metropolitu odmítali. To není rozkol?

Vzpomínání metropolity Rostislava jakkoli nevymáhá a nekontroluje. To není rozkol?

Jsou dvě možnosti: Buď je vladyka Michal domluven s rozkolníky, nebo si neuvědomuje, že svým jednáním rozkolu pomáhá. Těžko říci, co je horší.

Z toho, co jsme řekli, by se mohlo zdát, že je tu rozkol mezi česko-moravskou a slovenskou částí církve. Není to ale pravda. Rozkol neběží podél řeky Moravy. Protože Čechy, Morava i Slezsko jsou ve své drtivé většině věrny metropolitovi Rostislavovi a Posvátnému synodu. Hranice rozkolu je jinde. Probíhá mezi Božím lidem a většinou duchovenstva na jedné straně a dvěma biskupy obklopenými úzkou skupinou nejrůznějších lidí na straně druhé. Těm lidem jde pouze o jedno: dostat se k restituční miliardě a pomocí naprosté kontroly finančních prostředků ovládnout celou církev v Čechách a na Moravě. A přitom ještě získat mitry, zlaté, druhé a třeba i třetí kříže a jsou-li celibátníci, snad i tu Panagii. Někteří z nich si hojí i své osobní nenávisti a údajné křivdy. A všichni tito lidé, včetně obou biskupů, klidně pro peníze a pro své osobní sobecké zájmy rozervou naši církev na kusy.

Rozkol je vždycky strašná věc, je to obrovský hřích proti Bohu, ale někdy může přinést z Boží milosti také požehnání. Donutí nás jednou provždy oddělit zrno od plev. A nenacházíme se právě teď v této situaci? Rozkol už tu je, je potřeba jej jen přiznat a jasně odmítnout lidi, kteří odešli ze svátostné jednoty a jejichž činy dávají tušit, že už dávno opustili Církev Kristovu. Ale sami to nezvládneme. Proto se musíme obracet na své pozemské i nebeské ochránce.

Na ty první osobně, dopisy, e-mailem:

Vaše Blaženosti, metropolito Rostislave, důstojní vladykové Posvátného synodu, neopouštějte své věrné v Čechách a na Moravě!

A na ty druhé v modlitbách:

Svatý Gorazde a všichni svatí zemí českých, proste Boha za svou církev!

Pozvánka na modlitební setkání na Moravě

Drazí bratři a sestry,

byla nám zaslána pozvánka na modlitební setkání na Moravě s prosbou, abychom ji zveřejnili, což s radostí činíme. Toto setkání vzniklo z iniciativy věřících – laiků, nikoliv duchovních nebo funkcionářů církve. O to cennější taková aktivita je. Je to mnohem ryzejší a upřímnější snaha o setkání a jistě na toto setkání přijde více lidí než na letošní, novými a nechtěnými moravskými funkcionáři organizovanou pouť do Hrubé Vrbky, na kterou prakticky nikdo nepřišel.

Moravští věřící by se velmi rádi potkali také s věřícím z pražské eparchie, pomodlili se a popovídali si spolu v křesťanské lásce a pokoji.

 

Pozvanka_modlitebni_setkani-19.9.2015

 

Pravoslavná normalizace

„A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Matouš 10:28

Bohužel, situace v naší církvi se nijak nelepší, ale naopak se stále více a více „normalizuje“. To slovo „normalizace“ si prosím pamatujte, protože to je přesně to, co se nyní děje v pravoslavné církvi v českých zemích a je to vskutku stejné jako ta známá komunistická normalizace, která uvrhla český a slovenský národ do největší morální bídy a neštěstí.

Tato komunistická normalizace se projevovala několika jevy. Za prvé, z práce a společenského života byli vyhazováni lidé schopní a slušní a na jejich místo přicházeli lidé bezpáteřní, nemorální, zbabělí a všehoschopní. Za druhé, lidé, kteří před pár lety něco říkali, najednou říkají něco zcela opačného a vůbec se nad tím nikdo ani nepozastavuje. Za třetí, tito „noví“ lidé společně s okupanty a uchvatiteli moci utužovali ten správný a spravedlivý režim. Za čtvrté, občané byli obelháváni a korumpováni „sociálními“ jistotami a tento promyšlený, morálku korumpující systém by se dal pospat jednoduše – pokud jsi poslušný občan a ani nemusíš být u nás komunistů, necháme tebe i tvou rodinu být a můžeš si dál jezdit na tu svou chalupu, lepit si letadýlka nebo hrát si s vláčky a dělat si, co se ti líbí. Ale nevystrkuj svou hlavu, nebo přes ni dostaneš. A za páté, nová lidé u moci se před svými občany schovali, odmítali s nimi komunikovat, diskutovat, polemizovat, pouze vydávali rozkazy a  příkazy, co má občan dělat a hlavně neustále všem připomínali, že se musí poslouchat, protože oni nejlépe ví, jak se to má dělat…

Nepřipomíná Vám to něco?

Smutným faktem je, že se nám tady plíživě ujal nový církevní systém, který by se dal nazvat pravoslavnou normalizací. A je zbytečné připomínat, že zastánci tohoto nového systému mají dostatek zkušeností z dob oné komunistické normalizace, ve které často morálně zcela neobstáli a s tímto systémem naopak spolupracovali…

Tento systém jednou zaklepe na dveře úplně každého, každého duchovního, ale i každého věřícího a každý bude mít možnost volby. A někteří již zvolili (a trpí) a jiní také zvolili (a získali pozice a mají se v novém systému dobře). Komunistickou normalizaci historie nakonec odsoudila jako něco naprosto odporného a destruktivního, s čím se celá naše společnost neustále potýká a bude se potýkat ještě minimálně dalších dvacet let.

Nemusíme se vůbec ptát, jak dopadne nová pravoslavná normalizace. Dopadne stejně jako ta komunistická! Není otázkou, zda ano, ale pouze kdy. A proto se vy všichni nebojte – začněte se ptát už dnes! Začněte se zajímat! Přestaňte být zalezlí na svých pomyslných chalupách a v kumbálech, ve kterých jste se schovali před tím nesnesitelným systémem tam venku, s kterým nechcete nic mít. Když budete dál zalezlí a lhostejní, nebudete se ptát a požadovat odpovědi, nebudete bránit ty, kteří se místo vás ptají a bojují, jednou přijdou zaklepat i k vám, a již nebude nikdo, kdo se vás zastane.

Být křesťanem znamená být svobodným. Skutečně svobodným, protože se člověk již více nebojí smrti a nebojí se ničeho a nikoho, který chce uchvátit jeho tělo. Vzpomeňte si přitom na své bratry a sestry na Blízkém východě, a vy, ustrašení nebo lhostejní duchovní, si vzpomeňte na své bratry ve službě, kterým tam uřezávají hlavy a zabíjejí je těmi nejodpornějšími způsoby. Oni nezradili ani Krista, ani své věřící. Přišli o vše, nejen o svůj „plat“, ale i o svůj život. My věříme, že tím získali život věčný. Co ale získáte jednou vy? Pochválí vás Bůh Otec za to, že jste splatili svou hypotéku? Zamyslete se nad sebou a začněte se chovat tak, abyste se stali obrazem Ježíše Krista. Abychom si vás mohli vážit. Abyste pro nás byli vzorem. Proto si vás povolal. Ne proto, abyste se trápili tím, zda vám na účet přijdou od vašeho biskupa peníze… A ano, chápeme, že to není lehký úděl.

Každý nový den vám dává příležitost začít znovu, udělat něco jinak, lépe. Každý den vám dává příležitost snít nový sen, stanovit si nový cíl. Bůh je vskutku milosrdný a miluje každého člověka – dobrého i hříšného. Podívejte se do svého srdce a konejte tak, abyste se večer na sebe mohli s klidným svědomím podívat  do zrcadla. Je čistou pravdou, jak kdosi řekl, že největší bohatství člověka je jeho čisté svědomí.

Bůh Vám žehnej!

Nejen o moravských paradoxech krize místní církve

Když v roce 2013 odstartovala krize naší místní církve, zdálo se dlouho, že se to olomoucko-brněnské eparchie téměř netýká. Morava si žila dál svým životem a pohlížela do Čech tu s větším, tu s menším nepochopením, a popravdě řečeno i s nezájmem. A tak zatímco se pražská eparchie zmítala v problémech po odstoupení bývalého metropolity, neschopna zvolit nového arcibiskupa pražského a umožnit tím volbu nového metropolity, mohli si moravští duchovní a věřící užívat idylky „normálního“ církevního života. Vždyť problém nebyl na Moravě, ale v Čechách, ať si to tedy Češi vyřeší sami…

Tato idylka skončila v prosinci 2013, kdy arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon neunesl fakt, že jeho spolubratři biskupové v Posvátném synodu nesouhlasí s jeho způsobem dočasného řízení církve, a tak, jako jej dříve zvolili, nyní jej odvolali z funkce metropolitního správce. Tehdy vladyka Simeon učinil něco naprosto nevídaného a neuvěřitelného i v rámci celého pravoslavného světa – prohlásil sám sebe za jediného kanonického biskupa této církve (čímž nikoli explicitně, ale z logiky věci de facto suspendoval všechny ostatní biskupy místní pravoslavné církve) a přikázal svému duchovenstvu, že při bohoslužbách může být vzpomínán pouze on sám, jako metropolitní správce. Kdokoli z moravských duchovních by s takovým postupem nesouhlasil a odvážil se dokonce neuposlechnout, dopouštěl se tím kanonického přestupku neposlušnosti vůči svému biskupovi. Moravští duchovní tak byli postaveni před dilema, které nemělo řešení. Idylka skončila – olomoucko-brněnská eparchie byla svým biskupem zavlečena do rozkolu se zbytkem církve. Přesto tato situace kupodivu většinu moravského duchovenstva nechávala v klidu. Až na výjimky nikomu na Moravě nepřišlo divné, jak by jeden biskup mohl mít právo suspendovat všechny ostatní biskupy místní církve. Většina to přijala jako fakt, aniž by požadovala jakékoli vysvětlení. Ba, co víc – někteří kněží se i za cenu osobních názorových kotrmelců stali největšími apologety těchto církevních novot, přičemž je svými „zasvěcenými“ kanonickými traktáty prohlašovali za jediné možné a zaručeně pravoslavné. Oč absurdnější takové kanonické konstrukce byly, o to vášnivěji byly prezentovány, a o to nesmiřitelněji a agresivněji museli být dehonestováni všichni případní názoroví odpůrci.

V březnu 2014 byl Posvátný synod nucen po vytrvalém rozvratném konání vladyky Simeona odvolat jej z postu olom.-brněnského biskupa. Věc bezpochyby smutná, ale po předchozích událostech logická. Většina moravského duchovenstva ji opět přijala jako fakt. Mnozí se nyní byli dokonce schopni odvážně rozhovořit o tom, jak byly požadavky bývalého olom.-brněnského biskupa absurdní, a co všechno bylo za jeho působení v eparchii špatné. Bohužel se však zakrátko ukázalo, že ani olomoucko-brněnská eparchie není schopna si zvolit biskupa nového, samozřejmě nikoli bez horlivého přičinění vladyky Simeona a jeho nových velkých příznivců a obhájců. Ochota případných kandidátů na olom.-brněnského biskupa přijmout kandidaturu tváří v tvář opakovaným prohlášením bývalého arcibiskupa, že nikdy nepřestal být olom.-brněnským biskupem, se totiž limitně blížila nule.

A v této situaci, v říjnu roku 2014, přišel olomoucko-brněnskou eparchii jako deus ex machina „zachránit“ český stát. Ministr kultury inspirován svým bývalým chlebodárcem, takto jistým nejmenovaným římskokatolickým kardinálem, se v rozporu s usneseními všech kolektivních orgánů naší církve (Posvátného synodu, metropolitní rady a obou eparchiálních rad české části církve) rozhodl, že biskupem olomoucko-brněnské eparchie je vladyka Simeon. A opět, jakmile se správy eparchie znovu ujal církví sice nechtěný, ale ministrem podporovaný bývalý arcibiskup, většina moravského duchovenstva to přijala jako fakt. Že stát nemá církvi do jejích vnitřních věcí co mluvit? No a co? Vždyť s tím stejně nemůžeme nic dělat. A kdybychom se bouřili a protestovali, ještě by nám ministerstvo mohlo zadržet peníze na naše platy! Ukázalo se, že pravoslaví většiny moravských duchovních začíná i končí s jejich platovým výměrem.

Jistě, i na Moravě sice zůstalo několik duchovních a pár církevních obcí, kteří ani během těchto morálních veletočů neztratili zdravý rozum a odmítli onu novou „teologii“ výplatních pásek, která se s takovým úspěchem rozmáhá v české části naší církve. Málo platné, těch sedm farářů, sedm církevních obcí a jeden monastýr jsou na Moravě menšinou. Tito lidé jsou ve své vlastní eparchii na obtíž, marginalizovaní, dehonestovaní. Jsou menšinou tak zanedbatelnou, že nestojí nikomu zato, aby se o ně zajímal. A nakonec – proč by to kdo dělal? Vždyť to je přece problém Moraváků, tak ať si jej vyřeší sami …

A tím by vlastně bylo možné naše drobné zamyšlení zakončit, kdyby… kdyby současné události v pražské eparchii jasně neukazovaly, že ani tam se pod vedením nového arcibiskupa pražského idylka nekoná. Možná nás to konečně přivede k poznání, že proti zlu, ať se děje v kterékoli části naší církve, je nutné se postavit, i když se nás snad v této chvíli přímo netýká. Protože jinak nám to zlo dříve či později zboří i naše vlastní vzdušné zámky.