Pravoslavná normalizace

„A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Matouš 10:28

Bohužel, situace v naší církvi se nijak nelepší, ale naopak se stále více a více „normalizuje“. To slovo „normalizace“ si prosím pamatujte, protože to je přesně to, co se nyní děje v pravoslavné církvi v českých zemích a je to vskutku stejné jako ta známá komunistická normalizace, která uvrhla český a slovenský národ do největší morální bídy a neštěstí.

Tato komunistická normalizace se projevovala několika jevy. Za prvé, z práce a společenského života byli vyhazováni lidé schopní a slušní a na jejich místo přicházeli lidé bezpáteřní, nemorální, zbabělí a všehoschopní. Za druhé, lidé, kteří před pár lety něco říkali, najednou říkají něco zcela opačného a vůbec se nad tím nikdo ani nepozastavuje. Za třetí, tito „noví“ lidé společně s okupanty a uchvatiteli moci utužovali ten správný a spravedlivý režim. Za čtvrté, občané byli obelháváni a korumpováni „sociálními“ jistotami a tento promyšlený, morálku korumpující systém by se dal pospat jednoduše – pokud jsi poslušný občan a ani nemusíš být u nás komunistů, necháme tebe i tvou rodinu být a můžeš si dál jezdit na tu svou chalupu, lepit si letadýlka nebo hrát si s vláčky a dělat si, co se ti líbí. Ale nevystrkuj svou hlavu, nebo přes ni dostaneš. A za páté, nová lidé u moci se před svými občany schovali, odmítali s nimi komunikovat, diskutovat, polemizovat, pouze vydávali rozkazy a  příkazy, co má občan dělat a hlavně neustále všem připomínali, že se musí poslouchat, protože oni nejlépe ví, jak se to má dělat…

Nepřipomíná Vám to něco?

Smutným faktem je, že se nám tady plíživě ujal nový církevní systém, který by se dal nazvat pravoslavnou normalizací. A je zbytečné připomínat, že zastánci tohoto nového systému mají dostatek zkušeností z dob oné komunistické normalizace, ve které často morálně zcela neobstáli a s tímto systémem naopak spolupracovali…

Tento systém jednou zaklepe na dveře úplně každého, každého duchovního, ale i každého věřícího a každý bude mít možnost volby. A někteří již zvolili (a trpí) a jiní také zvolili (a získali pozice a mají se v novém systému dobře). Komunistickou normalizaci historie nakonec odsoudila jako něco naprosto odporného a destruktivního, s čím se celá naše společnost neustále potýká a bude se potýkat ještě minimálně dalších dvacet let.

Nemusíme se vůbec ptát, jak dopadne nová pravoslavná normalizace. Dopadne stejně jako ta komunistická! Není otázkou, zda ano, ale pouze kdy. A proto se vy všichni nebojte – začněte se ptát už dnes! Začněte se zajímat! Přestaňte být zalezlí na svých pomyslných chalupách a v kumbálech, ve kterých jste se schovali před tím nesnesitelným systémem tam venku, s kterým nechcete nic mít. Když budete dál zalezlí a lhostejní, nebudete se ptát a požadovat odpovědi, nebudete bránit ty, kteří se místo vás ptají a bojují, jednou přijdou zaklepat i k vám, a již nebude nikdo, kdo se vás zastane.

Být křesťanem znamená být svobodným. Skutečně svobodným, protože se člověk již více nebojí smrti a nebojí se ničeho a nikoho, který chce uchvátit jeho tělo. Vzpomeňte si přitom na své bratry a sestry na Blízkém východě, a vy, ustrašení nebo lhostejní duchovní, si vzpomeňte na své bratry ve službě, kterým tam uřezávají hlavy a zabíjejí je těmi nejodpornějšími způsoby. Oni nezradili ani Krista, ani své věřící. Přišli o vše, nejen o svůj „plat“, ale i o svůj život. My věříme, že tím získali život věčný. Co ale získáte jednou vy? Pochválí vás Bůh Otec za to, že jste splatili svou hypotéku? Zamyslete se nad sebou a začněte se chovat tak, abyste se stali obrazem Ježíše Krista. Abychom si vás mohli vážit. Abyste pro nás byli vzorem. Proto si vás povolal. Ne proto, abyste se trápili tím, zda vám na účet přijdou od vašeho biskupa peníze… A ano, chápeme, že to není lehký úděl.

Každý nový den vám dává příležitost začít znovu, udělat něco jinak, lépe. Každý den vám dává příležitost snít nový sen, stanovit si nový cíl. Bůh je vskutku milosrdný a miluje každého člověka – dobrého i hříšného. Podívejte se do svého srdce a konejte tak, abyste se večer na sebe mohli s klidným svědomím podívat  do zrcadla. Je čistou pravdou, jak kdosi řekl, že největší bohatství člověka je jeho čisté svědomí.

Bůh Vám žehnej!

Vážná situace v ústředí PPE

Na včerejším jednání Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie (v Praze, dne 1.9.2015) arcibiskup Michal odmítl anulovat své neústavní kroky, kterými svévolně dosadil a sesadil několik duchovních správců (např. sesadil o. Doroteje z Olšan), ačkoli Ústava církve i její Základní dokument, registrovaný na Ministerstvu kultury ČR, svěřují toto právo do kompetence Božího lidu, představovaného buď samotnou církevní obcí nebo eparchiální radou. A právě tak neústavně se biskup pokusil sesadit ředitel Úřadu eparchiální rady prot. Davida Dudáše. Vydal zmatečné rozhodnutí o jeho odvolání, ačkoli volbu a odvolání ředitele ÚER svěřuje Ústava do pravomoci Eparchiální rady (viz. článek 15 naší Ústavy). Arcibiskup se opakovaně vyjadřoval ve smyslu, že on je arcibiskup a statutář církve a může všechno.

Nemůže. Je tu totiž stále platná ústava, základní dokument, kánony a Evangelium. Jeho prohlášení, které se odkazuje na tzv. prováděcí předpisy, je jedním slovem šokující, protože zcela ignoruje existenci jednotlivých ustanovení Ústavy, kterou až poté tyto prováděcí předpisy napomáhají realizovat. Tyto neústavní a nezákonné kroky jsou proto od počátku neplatné a žádný člen církve se jimi nemusí, či spíše nesmí řídit!

To vše je tak jen další z útoků na církevní Ústavu i na základní tradice naší církve. Cílem není nic jiného než ovládnutí peněžních toků a odříznutí věřících od jakéhokoli vlivu na hospodaření s finančními prostředky církve a kontroly nad jejich užíváním.

Protože si arcibiskup Michal počíná zcela neústavně, nekanonicky a dokonce nekřesťansky, rozhodla se navíc eparchiální rada jako nejvyšší výkonný orgán Pražské pravoslavné eparchie vznést v souladu s Ústavou na arcibiskupa pražského Michala stížnost k Posvátnému synodu, jehož předsedou je metropolita Rostislav.

Je na čase, aby se všichni, komu není lhostejný osud naší církve, postavili proti pokračující snaze rozchvátit nejen církevní majetek, ale i samo dědictví sv. Gorazda a celou naši autentickou církevní tradici.

Jednotlivé naskenované dokumenty:

Originální prohlášení arcibiskupa Michala

Vyjádření nedůvěry Eparchiální radě

Stížnost Eparchiální rady k Posvátnému synodu

Nejen o moravských paradoxech krize místní církve

Když v roce 2013 odstartovala krize naší místní církve, zdálo se dlouho, že se to olomoucko-brněnské eparchie téměř netýká. Morava si žila dál svým životem a pohlížela do Čech tu s větším, tu s menším nepochopením, a popravdě řečeno i s nezájmem. A tak zatímco se pražská eparchie zmítala v problémech po odstoupení bývalého metropolity, neschopna zvolit nového arcibiskupa pražského a umožnit tím volbu nového metropolity, mohli si moravští duchovní a věřící užívat idylky „normálního“ církevního života. Vždyť problém nebyl na Moravě, ale v Čechách, ať si to tedy Češi vyřeší sami…

Tato idylka skončila v prosinci 2013, kdy arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon neunesl fakt, že jeho spolubratři biskupové v Posvátném synodu nesouhlasí s jeho způsobem dočasného řízení církve, a tak, jako jej dříve zvolili, nyní jej odvolali z funkce metropolitního správce. Tehdy vladyka Simeon učinil něco naprosto nevídaného a neuvěřitelného i v rámci celého pravoslavného světa – prohlásil sám sebe za jediného kanonického biskupa této církve (čímž nikoli explicitně, ale z logiky věci de facto suspendoval všechny ostatní biskupy místní pravoslavné církve) a přikázal svému duchovenstvu, že při bohoslužbách může být vzpomínán pouze on sám, jako metropolitní správce. Kdokoli z moravských duchovních by s takovým postupem nesouhlasil a odvážil se dokonce neuposlechnout, dopouštěl se tím kanonického přestupku neposlušnosti vůči svému biskupovi. Moravští duchovní tak byli postaveni před dilema, které nemělo řešení. Idylka skončila – olomoucko-brněnská eparchie byla svým biskupem zavlečena do rozkolu se zbytkem církve. Přesto tato situace kupodivu většinu moravského duchovenstva nechávala v klidu. Až na výjimky nikomu na Moravě nepřišlo divné, jak by jeden biskup mohl mít právo suspendovat všechny ostatní biskupy místní církve. Většina to přijala jako fakt, aniž by požadovala jakékoli vysvětlení. Ba, co víc – někteří kněží se i za cenu osobních názorových kotrmelců stali největšími apologety těchto církevních novot, přičemž je svými „zasvěcenými“ kanonickými traktáty prohlašovali za jediné možné a zaručeně pravoslavné. Oč absurdnější takové kanonické konstrukce byly, o to vášnivěji byly prezentovány, a o to nesmiřitelněji a agresivněji museli být dehonestováni všichni případní názoroví odpůrci.

V březnu 2014 byl Posvátný synod nucen po vytrvalém rozvratném konání vladyky Simeona odvolat jej z postu olom.-brněnského biskupa. Věc bezpochyby smutná, ale po předchozích událostech logická. Většina moravského duchovenstva ji opět přijala jako fakt. Mnozí se nyní byli dokonce schopni odvážně rozhovořit o tom, jak byly požadavky bývalého olom.-brněnského biskupa absurdní, a co všechno bylo za jeho působení v eparchii špatné. Bohužel se však zakrátko ukázalo, že ani olomoucko-brněnská eparchie není schopna si zvolit biskupa nového, samozřejmě nikoli bez horlivého přičinění vladyky Simeona a jeho nových velkých příznivců a obhájců. Ochota případných kandidátů na olom.-brněnského biskupa přijmout kandidaturu tváří v tvář opakovaným prohlášením bývalého arcibiskupa, že nikdy nepřestal být olom.-brněnským biskupem, se totiž limitně blížila nule.

A v této situaci, v říjnu roku 2014, přišel olomoucko-brněnskou eparchii jako deus ex machina „zachránit“ český stát. Ministr kultury inspirován svým bývalým chlebodárcem, takto jistým nejmenovaným římskokatolickým kardinálem, se v rozporu s usneseními všech kolektivních orgánů naší církve (Posvátného synodu, metropolitní rady a obou eparchiálních rad české části církve) rozhodl, že biskupem olomoucko-brněnské eparchie je vladyka Simeon. A opět, jakmile se správy eparchie znovu ujal církví sice nechtěný, ale ministrem podporovaný bývalý arcibiskup, většina moravského duchovenstva to přijala jako fakt. Že stát nemá církvi do jejích vnitřních věcí co mluvit? No a co? Vždyť s tím stejně nemůžeme nic dělat. A kdybychom se bouřili a protestovali, ještě by nám ministerstvo mohlo zadržet peníze na naše platy! Ukázalo se, že pravoslaví většiny moravských duchovních začíná i končí s jejich platovým výměrem.

Jistě, i na Moravě sice zůstalo několik duchovních a pár církevních obcí, kteří ani během těchto morálních veletočů neztratili zdravý rozum a odmítli onu novou „teologii“ výplatních pásek, která se s takovým úspěchem rozmáhá v české části naší církve. Málo platné, těch sedm farářů, sedm církevních obcí a jeden monastýr jsou na Moravě menšinou. Tito lidé jsou ve své vlastní eparchii na obtíž, marginalizovaní, dehonestovaní. Jsou menšinou tak zanedbatelnou, že nestojí nikomu zato, aby se o ně zajímal. A nakonec – proč by to kdo dělal? Vždyť to je přece problém Moraváků, tak ať si jej vyřeší sami …

A tím by vlastně bylo možné naše drobné zamyšlení zakončit, kdyby… kdyby současné události v pražské eparchii jasně neukazovaly, že ani tam se pod vedením nového arcibiskupa pražského idylka nekoná. Možná nás to konečně přivede k poznání, že proti zlu, ať se děje v kterékoli části naší církve, je nutné se postavit, i když se nás snad v této chvíli přímo netýká. Protože jinak nám to zlo dříve či později zboří i naše vlastní vzdušné zámky.