Odpověď arcibiskupa na vážná obvinění

Bratři a sestry,

ti z Vás, kteří stále pochybují o tom, že píšeme pravdu a snad si i o nás myslí, že jen pomlouváme jinak zcela čistého a moudrého arcibiskupa, který pouze a jen dílem náhody občas provede nějakou hloupost, mají nyní další příležitost přehodnotit svůj názor.

Sdílíme oficiální, vlastní rukou podepsanou odpověď pravoslavného ARCIBISKUPA Dandara na dopis, ve kterém zazněly vážná obvinění z rasismu.

Náš komentář je krátký –  že tento dopis musel napsat někdo jiný než samotný arcibiskup je každému znalému situace a prostředí v naší církvi jasné, protože arcibiskup Dandar není schopen napsat česky ani jednu jednoduchou větu, natož takové „veledílo“. Styl dopisu velmi připomíná neblaze známý blog „Krize v církvi“, který rádoby anonymně psal všem už dobře známý Ivan Karpov, tj. dnešní právní a „kanonický“ poradce arcibiskupa Dandara. Je naprosto tragické a skandální, jakým způsobem jeho jménem nyní tento budižkničemu komunikuje s duchovními a věřícími. To už i ten Ondřej Chrást dokáže zachovat jistou elementární slušnost a styl. A protože víme, že Ondřej Chrást také čte náš blog, rovnou se ho zeptáme – To ti, bratře Ondřeji, opravdu stálo za to? Ty tři roky trápení? Aby nakonec za církev komunikoval takový hlupák, který z pravoslavného arcibiskupa dělá naprostého burana? Co by na to asi tak řekl tvůj dědeček? Pochválil by tě nebo by o tebe přerazil tu svou hůl?

A nyní si celou odpověď můžete přečíst tady.

Bůh Vám žehnej!

Další projevy arogance moci

Bratři a sestry,

jistě Vás zajímá, co se nového událo v Pražské pravoslavné eparchii. Nejprve je nutno připomenout, že na tuto sobotu 27.2.2016 naplánoval arcibiskup Dandár Eparchiální shromáždění. O tom, jak bylo toto ES svoláno a co je na něm plánováno jsme už psali dříve.

V minulém týdnu se ale staly další dvě velice závažné události. Obě dvě jsou šokující na mnoha rovinách a znovu potvrzují naše přesvědčení, že volba Michala Dandara arcibiskupem pražským byla osudovou chybou, jejíž následky nemají v naší církvi obdoby.

První velmi závažnou událostí je dopis o. Dudáše adresovaný arcibiskupovi Dandarovi. V tomto dopise popisuje situace, ve kterých byl rasisticky urážen či pomlouván nejbližšími spolupracovníky arcibiskupa Dandara. Nejvíce šokující je ale to, že arcibiskup Dandar byl o tomto buranském chování svých spolupracovníků informován, ale místo toho, aby se zachoval minimálně jako slušný člověk a zjednal okamžitou nápravu, otce Dudáše raději odvolal z funkce ředitele Úřadu eparchiální rady (a toto navíc učinil proti vůli samotné Eparchiální rady, která si jej sama za ředitele ÚER zvolila) a své rasistické oblíbence dál ponechal ve svých funkcích.

Takže arcibiskup Dandar nemá za své poradce jen nedostudované právnické diletanty a všehoschopné hulváty, ale dokonce i rasisty.

dopis_oDudas_001 dopis_oDudas_002 zápis ER 1.9.2015

 

Druhou událostí,  je tzv. shromáždění církevní obce na Olšanech, které vstoupí do dějin naší církve jako názorná ukázka zpupnosti a arogance dosazeného duchovního správce, který v úplné nahotě ukázal, jak to bude pod vedením arcibiskupa Dandara „fungovat“.

To, co se na této schůzi událo je velmi těžké slušně komentovat. Proto si prosím sami přečtěte, jak tato „schůze“ probíhala. Následující text je kopií dopisu, který odeslala starostka sestra Maria arcibiskupovi Dandarovi:

________________________________

Jeho Vysokopřeosvícenost Michal, arcibiskup pražský a českých zemí

Šárecká 36/1065

160 00 Praha 6

 

V Praze, dne 18.2.2015

Věc: nelegálně svolané a nelegitimně konané shromáždění pravoslavné církevní obce v Praze 3/Žižkov při chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanském hřbitově  dne 18.2.2015

Vážený pane arcibiskupe, Vaše Vysokopřesovícenosti  vladyko Michale!

Dovolte mi, abych Vás informovala, že

Ústava Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku byla dnes hrubým způsobem pošlapána a to, co se konalo  dne 18.2.2016 od 11,30 v chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice rozhodně nelze nazvat shromážděním pravoslavné církevní obce dle platné  Ústavy.  

1/ Svolání shromáždění PCO  a jeho program nebyl připravován s radou PCO, rada PCO nebyla o dnu, místě a čase konání vůbec informována. Radu PCO ani po písemných výzvách od 17.8.2015 duchovní správce  nesvolal ani jednou, a to  ani o. I.Efremushkin ani o. Roman Hajdamačenko. Čas a místo konání shromáždění nebylo řádně oznamováno předem.

Podle Vašich vlastních slov i slov o. Nováka  byl arcibiskup informován pouhý 1 den před konáním výše uvedeného shromáždění.  Jistě uznáte, že oznámení 24h předem nelze považovat za včasné – a také jistě uznáte, že o konání  shromáždění  PCO mají  právo být informováni předem všichni členové církevní obce.

Nebyla informována stávající rada PCO, ani revizní komise,  ačkoliv se většina z nich účastní pravidelně i bohoslužeb v tomto chrámu.  Konání farního shromáždění nebylo vyvěšeno na nástěnce, což jsem ověřovala  osobně,  ani oznamováno  při bohoslužbách, dokonce ani v neděli 14.2., ani v pondělí 15.2., ani v úterý 16.2. tohoto týdne. Farní shromáždění bylo oznámeno 17.2. na oslavách narozenin o. Seržana v budově FUJI skupině, která se této oslavy účastnila. Dokonce ani zaměstnankyně chrámu a učitelka nedělní školy, Maria Kalinichenko, nebyla o farním shromáždění ještě v pondělí informována!  Ani v úterý 16.2. nebyla službu konající u svíček schopna odpovědět  věřícím, kdy a kde se bude shromáždění konat. Martin Dohnal se dotazoval tedy přímo o. Seržana, který měl službu v chrámu, ale ten taktéž nebyl schopen potvrdit ani místo ani čas konání.  Na mé opakované dotazy mi o. Seržan  potvrdil teprve 17.2., že se shromáždění bude konat následujího dne v 11 hodin dopoledne. Zjistila jsem také, že nebyl kontaktován nikdo z rady PCO a všechny jsem tedy ve středu večer sama informovala.  Z jednoho dne na druhý nelze si zabezpečit volno v zaměstnání, proto na shromáždění přišli jen 3 členové rady PCO.

Jistě uznáte, že řádné  shromáždění PCO by se mělo konat v sobotu nebo v neděli, aby se mohlo zúčastnit co nejvíce členů obce. Rozhodně ne v pracovní den v 11 hodin dopoledne.

2/ Rada PCO je správním orgánem obce a byla řádně zvolena v roce 2014. Dle Ústavy pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku čl.22 bod 4 funkční období volených správních orgánů trvá    6 let. Vámi ustanovení duchovní správci již 6 měsíců brání radě PCO ve výkonu její funkce. Od září není vedeno účetnictví, rada nedostává žádné informace o příjmech a výdajích a všechny výdaje uskutečněné v tomto období považujeme za nelegální, protože nebyly schváleny výkonným orgánem – radou PCO.  K 31.12.2015 nebyla provedena inventarizace peněžních prostředků a nebyla provedena ani inventura skladových zásob. 

Žádné informace o hospodaření PCO nezazněli ani ve zprávě o  PCO, která byla přednesena na  výše popsaném shromáždění dne 18.2.2016.

Současně jsou v této PCO porušovány hrubým způsobem další  zákony ČR.  Nejsou placeny daně, povinné odvody sociální a zdravotní, kromě toho je porušována celá řada dalších právních norem, na což jsme průběžně písemně upozorňovali oba Vámi ustanovené duchovní správce, úřad eparchiální rady i Vás.  Rada PCO nemůže žádným způsobem již odvrátit vysoké finanční pokuty, za které ponesou zodpovědnost  jednak Vámi ustanovení duchovní správci I. Efremushkin a nyní R. Hajdamačenko – ale také Vy, jako statutář naší církve a arcibiskup, neboť jste je do funkce ustanovil  v rozporu s  Ústavou Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, bez souhlasu ER, bez souhlasu rady PCO a věřících obce, navzdory   písemným upozorněním.

3/ Obracejí se na mne opravdu velmi rozhořčení členové naší farní obce při chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Jak jistě víte, na Paschu přichází k nám do chrámu několik tisíc věřících,  naše pravoslavná obec má několik set členů, z nichž  více než 300 jsou oprávnění  voliči dle ústavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku:  „jsou to buď občané ČR, nebo zde mají trvalý pobyt a plní řádně svoje povinnosti v církvi“.

Na údajném shromáždění naší pravoslavné obce se zúčastnilo 39 lidí – neexistuje žádná prezenční listina, protože její vyhotovení nepovažoval duchovní správce za podstatné. Taktéž nebylo ověřeno, kdo skutečně je občanem ČR nebo má trvalý pobyt v místě naší PCO. Naopak  právo účasti na tomto shromáždění bylo upíráno bratřím  a sestrám, kteří jsou občané ČR a mají trvalý pobyt v místě PCO. Byli nedůstojným způsobem kádrováni a ponižováni.

Účast na posledním shromáždění: 301 oprávněných voličů. Na tomto: 39, z toho 8 trvalých zaměstnanců tj.  duchovních, diákonů,  žalmistů, sbormistra,  dále odhadem  14  jejich rodinných příslušníků nebo kmotrů +  3 členové rady PCO, kteří se dozvěděli o schůzi  v předvečer před jejím konáním +  Ivo Pinkas zaměstanec  eparchie.

3/ Program shormáždění :  bez jakéhokoliv  odvolání stávající rady,  revizní komise (zvolené řádně v r. 2014 a již zvolené delegátky (zvolena v  r.2015) byla programem  volba  nových správních orgánů a nového delegáta na ES. Na dotaz, proč má být nově volena rada PCO a proč není dosdržena Ústava církve, když se rada nedopustila žádného pochybení, bylo řečeno, že důležité je jen to, že to tak chce vladyka Michal. D.o. Igor Efremushkin na dotaz člena rady, bratra Vasila Hefyuka, proč nesvolával radu, výslovně odpověděl, že to měl od arcibiskupa zakázáno!

4/ Nelze také říci, kdo z přítomných byli oprávnění voliči, protože nebyl proveden žádný soupis přítomných, lidé přicházeli a odcházeli. Farní shromáždění se konalo v chrámu, kde všichni museli stát ještě několik hodin po liturgii, někteří  o žízni, hladu... ačkoliv máme pronajat  pro tento účel trvale konferenční sál ve FUJI, kde  mohlo být shromáždění  veden důstojným způsobem.   Avšak ani v čase, kdy se konala shromáždění v chrámu se nestalo, aby nebyly připraveny lavice k sezení a stůl pro zapisovatele  a prezenční listina.  Nebylo zjištěno, zda hlasující mají trvalý pobyt v místě obce. Více než čtvrtinu přítomných jsem dříve v našem chrámu nikdy nevídala. Podmínka pro volitelnost navržených kandidátů, tj.občanství ČR,  místo trvalého pobytu v místě PCO nebylo zjišťováno ani u navržených kandidátů, přičemž  někteří ze zvolených nebyli přítomni vůbec, s odůvodněním „že pracují a v pracovní době nemohli přijít“. Nevíme, zda navržení a zvolení s volbou vůbec souhlasili.  Jsem si však naprosto jista, že nejméně 4 zvolení  nemají v současné době trvalý pobyt v místě naší PCO.

5/ Na začátku shromáždění d.o. Roman Hajdamačenko nechal odhlasovat, že mluvit budeme pouze rusky. Upozornila jsem ho, že jsme v České republice , úředním jazykem je čeština, přítomní  jsou i Češi a nelze jim upírat právo, aby porozuměli, o čem budou hlasovat. A také jsem mu sdělila, že  toto shromáždění nebylo svoláno legálním způsobem.  D.o. Romana Hajdamačenko vysvětlil, že tady jsme v církevní obci ruské  – a rozhoduje pouze on, duchovní správce, jakým jazykem se bude jednat.  Poté začal o. Roman Hajdamačenko nedůstojným  způsobem  ponižovat  přítomné Čechy, což lze doložit zvukovým záznamem.  Sestra Vladimíra, respektovaná novinářka, která byla pokřtěna v našem chrámu a trvale bydlí cca 1 km od chrámu,  byla „kádrována“ způsobem zcela nechutným. Shodli jsme se i s dalšími účastníky, že na nás dýchl dávno zapomenutý duch bolševismu a komunistických schůzí.  Protože jeho dotazům nerozuměla,  odpověděla jsem (jako její duchovní matka), že ji pokřtil o. Zoran v našem chrámu, je zapsána v naší farní knize. Pokud sloužil v našem chrámu, vždy k němu přicházela.  Následně byla vyslýchána, kdy naposledy přistoupila k svatému Přijímání a kde. Podobné otázky považuji za zcela nepatřičné. Poté jí bylo sděleno, že pokud se nezpovídá u o. Hajdamačenka nebo u o. Efremushkina, není více členkou církevní obce. Sestra z toho utrpěla psychický šok.  Tím jí bylo upřeno základní právo pravoslavného křesťana na volbu svého duchovního otce. Současně chtěl d.o. Hajdamačenko okamžitě přistoupit k hlasování, abych byla vyloučena ze shromáždění, protože jsem si dovolila odpovědět  místo ní,  aniž by mi dal slovo  – a tedy shromáždění narušuji.  Teprve když část přítomných otce důrazně upozornila, že nic nenarušuji, pouze vysvětluji, ustoupil od svého agresivního chování vůči mé osobě.  K tomu mohu dodat, že poté vedl o. Roman Hajdamačenko shromáždění tak, že ignoroval ty, kteří se hlásili – včetně mne.

Tento incident se odehrál ještě před příchodem Vámi pověřeného  prozatímního ředitele eparchie d.o. Nováka. Ten přítomné oslovil slovensky s tím, že případně by mohl hovořit i rusínsky.

„Kádrování“  však pokračovalo dále, a d.o. Igor Efremushkin a d.o. Roman  Hajdamačenko se arogantně chovali  také k dalšímu váženému členovi naší církevní obce, významnému českému hudebnímu skladateli,  bratru Martinovi Dohnalovi, který se před rokem  přestěhoval z Brna do Prahy a má také trvalý pobyt v blízkosti našeho chrámu, a díky jehož  aktivní pomoci  se podařilo naší PCO mimo jiné dojednat pronájem prostor pro nedělní školu ve FUJI a mnohé jiné. Bylo mu sděleno, že neplatí Ústava pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, ale „kánony“, podle nichž ten kdo nepřistoupil 3 týdny k svatému přijímání v dané církevní obci již není jejím členem. Tento výklad je naprosto absurdní.  Znamená to tedy, že další vážený člen naší obce, hokejista Jaromír Jágr,  taktéž pokřtěný a a zapsaný v naší farní knize  – díky tomu, že hraje v průběhu roku v USA – přestal  být členem naší obce?

S nemístnou arogancí  a výsměchem bylo taktéž sděleno  jedné z ukrajinských  sester, že pokud dojíždí na zpověď a přijímání  za o.Dorotejem, kterého jste přeložil  do Berouna, má se přestěhovat do Berouna, ale již není členem obce.

Vážený vladyko, již dříve  jsem vás žádala, abyste zamezil diskriminaci  našich věřích podle národnosti, aby ustaly rasistické výroky na adresu romských členů naší církve, abyste nekomunikoval a nepodporoval  ruské nacionalistické webové portály  atd.  Nyní Vás proto upozorňuji, že i  Češi se cítí být v naší církvi ponižováni a diskriminováni. 

6/ Dle článku 16, bod 5 Shromáždění obce schvaluje zprávu duchovního správce o hospodaření církevní obce na základě zprávy revizorů, plán činnosti , směrnice a rozpočet na následující rok. Nic z toho nebylo ani schváleno, ani předloženo. Přítomní se nedozvěděli vůbec nic o hospodaření PCO. Přítomní členové rady upozornili jak d.o. Efremushkina, tak d.o. Hajdamačenka, že o svolání rady jsme opakovaně žádali, a to i písemně mailem i doporučenou listovní zásilkou. Ani jeden z nich radu  PCO nesvolal a ani jeden z nich nepodal informaci o hospodaření. S účetní nekomunikují, neúčtuje se od 9/2016 a účetní informovala daňového poradce, že nelze zpracovat účetní závěrku za rok 2015.

O problémech, týkajících se hospodaření PCO po nástupu o. Efremushkina na místo duchovního správce, jsem Vás, vladyko, také písemně a doporučeným dopisem informovala.

Opakovaně upozorňuji na to, že od nástupu d.o. Efremushkina není respektována legislativa ČR. Zákony a příslušné směrnice, jakož i vnitřní hospodářské směrnice naší PCO  jsou hrubým způsobem porušovány.  Duchovní správce je povinen se ve věcech majetkovo-právních řídit vždy rozhodnutím výkonného orgánu, kterým je rada PCO. Pokladní byla bezdůvodně zbavena funkce. Nevíme, kdo je nyní pokladníkem.  Rada PCO od 15.9. neměla a ani dnes neobdržela žádnou informaci o příjmech a výdajích PCO.   Ačkoliv jste k 1.1.2016 ustanovil (opět bez vědomí a souhlasu rady PCO, bez souhlasu členů církevní obce a bez schválení eparchiální radou) jako  nového duchovního správce a  statutáře naší PCO o. Romana Hajdamačenka,  ani on nereagoval  na mé písemné upozornění  a neučinil žádné kroky k nápravě. Způsob, jakým svolal farní shromáždění a vedl ho, pak naznačuje, že není schopen svolat a řídit zákonným způsobem shromáždění  větší PCO,  není schopen ho vést  v  úředním jazyce v naší republice uzákoněném,  neovládá ani ústavu naší církve. Nadřazenost, arogance, ironie a výsměšky se vůbec neslučují s posláním kněze. 

Vážený pane arcibiskupe, vy jste statutářem naší církve a máte bdít nad dodržováním naší ústavy, k čemuž jste se zavázal při své volbě přísahou.

Doufám, že na základě zjištěných skutečností pochopíte, že  zvolené členy rady PCO, revizory  i delegáta na ES nemůžete potvrdit.  Pokud byste tak učinil, projevujete tím svou podporu nezákonnosti a svévoli, která diskriminuje členy církevní obce, upírá jim možnost kontroly hospodaření s mnohamilionovými dary naší PCO,  hrubým způsobem pošlapává Ústavu pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.

Pokud byste tak učinil, dáváte tím jasně najevo, že podporujete duchovní, kteří se dopouštéjí porušování povinností při správé cizího majetku a ignorují legislativu ČR. 

Předpokládám, že  vyzvete d.o. R.  Hajdamačenka, aby svolal ne fiktivní a zmanipulované farní shromáždění, ale řádné shromáždění  a dle Ústavy.  

Protože řádné shromáždění nelze uspořádat  do 27.2. 2016, předpokládám, že potvrdíte mé právo řádně zvoleného delegáta na ES ze den 16.8.2015, což písemně potvrdilo na místě 301 oprávněných voličů, tj. voličů nikoliv s dlouhodbým pobytem nebo pracovními a studentskými vízy, ale skutečně s trvalým pobytem v místě PCO dle Ústavy naší církve. Dokud nebude změněn text Ústavy, trvám na jejím dodržování v platném znění.  

Také očekávám, že uvážíte, že o. Dorotej byl odvolán bezdůvodně  a naopak prokázal, že na rozdíl od Vámi zvolených správců, on velmi dobře  zvládal duchovní i organizační správu velké farnosti a ustanovíte ho proto opět do naší PCO.  Pokud by bylo řádně svoláno shromáždění , zcela nepochybně i nyní by byl požadován jeho návrat. Pokud k celé věci chcete přistoupit opravdu čestně, pak požadujte řádné svolání shormíáždění PCO, registraci členů a hlasování o tom, kterého z duchovních správců opravdu věřící lid chce.

Dále Vás žádám, abyste v zájmu věřících a celé Pravoslavné církve v českých zemích požehnal kněžím, kteří bydlí v Praze, aby mohli přicházet i do pražských chrámů, modlit se zde s věřícími, zpovídat je atd. Nikdy v minulosti se nestalo, aby arcibiskup nepožehnal duchovním a vědomě tak zamezoval věřícím  seniorům, nemocným z Prahy, kteří nemohou nikam dojíždět, aby se nemohli společně zúčastnit svaté liturgie spolu se svými duchovními otci, kteří je křtili  v Praze! Což opravdu máte tak zatvrzelé srdce, že necítí, jak tím ubližujete? 

Drahý vladyko, vy jste statutář naší církve – porušování legislativy ČR je již tak masivní, že se to zřejmě neobejde bez vysokých  pokut a bez následné medializace. 

Drahý vladyko, vy jste arcipastýřem – a Vy jednou budete muset nést zodpovědnost za to, jak jste pečoval o Vám Bohem svěřené stádo.  Měl byste vědět, že nasloucháte rádcům a obklopil jste se takovými lidmi, že výsledkem Vaší pastýřské  péče jsou zatím  slzy a pláč u stovek věřících, znechucení a bolest v srdci za způsobené  křivdy a nespravedlivost.

 A kde je Láska? Kde je Kristus?

 S prosbou o modlitby a arcipastýřské požehnání

 PhDr. Svatava Maria Kabošová, v.r.

___________________

 

Bůh Vám žehnej!

 

Nepokradeš…

Bratři a sestry,

před pár dny jsme se dozvěděli o dalším skandálním činu arcibiskupa Dandara, nad kterým už rozum slušného člověka jednoduše zůstává stát. Tento čin nespáchal coby statutář české části Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, ale pouze jako statutář pravoslavné obce (farnosti) v Praze Na Slupi. Že se do této funkce jmenoval sám, bez diskuze či dokonce souhlasu rady této obce, nyní ponecháme stranou.

Než napíšeme o co jde, dovolte malou odbočku. Věřící této pravoslavné obce jsou z drtivé většiny lidé, kteří přišli do naší země z Ukrajiny a přišli sem za námi také proto, že očekávají v naší zemi pořádek, bezpečí a elementární lidskou slušnost. Přišli sem za námi, aby buďto uživili své rodiny na Ukrajině, anebo aby svým vlastním rodinám zajistili důstojnou budoucnost a příležitost začít nový a lepší život. Jsou to lidé, kteří velice tvrdě pracují, mnohdy za takových podmínek, které by Češi nikdy neakceptovali.

Přesto vše tito lidé dokážou do pokladny své farnosti přinášet finanční dary, které jsou následně využity na rozvoj a podporu obce, ale i na podporu jednotlivců, kteří se dostanou do svízelných životních situací.

Ale pak přijde nový „farář“, kterého tam nikdo nechtěl a začne „úřadovat“.

Když se objeví, tak jen proto, aby si něco odnesl. Naposledy si odnesl rovnou 300 000,- Kč a to z účtu této pravoslavné obce a člověku, který má na starosti účetnictví, pouze předal doklad o výběru se slovy, že to má „dát na pokladnu“… A peníze jsou prostě fuč…

Je naprosto neuvěřitelné, že si „duchovní správce“ církevní obce dovolí něco takového. Vždyť to přeci nejsou JEHO peníze. Jsou to peníze, které patří církevní obci a které nastřádali samotní věřící. On je pouhým duchovním správcem, a nikoliv majitelem této církevní obce!!!

Arcibiskup Dandar se tak chová jako barbarský nájezdník, po kterém všude zůstává jen spoušť a slzy.

Bohužel ani poslední jednání v Konstantinopoli a Chambesy jej nezměnilo. Pořád je to ten starý Michal Dandar, který si myslí, že je nedotknutelným a neodvolatelným pánem, který má absolutní moc nad životem v naší církvi, nad všemi duchovními a dokonce i věřícími.

Nezbývá než dál bojovat a modlit se, aby toto heretické, prakticky bolševické pojetí vedení pravoslavné církve, co nejdříve skončilo.

Znovu proto všechny pravoslavné vyzýváme:

Přestaňte se bát, zajímejte se o dění v naší církvi a začněte bojovat za nápravu a očistu naší církve!

Bůh Vám žehnej!

 

IMG_0735  IMG_0734

Privatizace pražské pravoslavné eparchie?

Z programu eparchiálního shromáždění svolaného arcibiskupem Michalem Dandarem na sobotu 27.2.2016 je patrné, že se chystá volba úplně všech správních orgánů a funkcí, které mohou být takto voleny. Tedy eparchiální rady, delegátů na církevní sněm, kontrolní a revizní komise a eparchiálního duchovního soudu.

Lidé z okolí arcibiskupa Michala, kteří připravují podklady pro toto eparchiální shromáždění však opět zcela ignorují ústavu naší církve i její gorazdovskou tradici. V první řadě tím, že eparchiální shromáždění má podle ústavy připravovat eparchiální biskup ve spolupráci s eparchiální radou a že program shromáždění vypracovává a schvaluje eparchiální rada. Nic takového se ale nestalo. Poprvé v dějinách naší místní církve, nepřipravuje eparchiální shromáždění eparchiální rada, ale samozvaní poradci biskupa, v našem případě nikým nezvolené duo Karpov-Chrást. Arcibiskup Michal v rozporu s ústavou eparchiální radu ani nesvolává a ignoruje její existenci. Dosavadním členům eparchiální rady je tak znemožněna činnost, podobně jako je znemožněna i řádně zvolenému řediteli jejího úřadu.

Tento bezprecedentní stav přichází v době, kdy by církev měla vynaložit maximální úsilí a zpřísnit dohled nad dodržováním svých interních předpisů a zákonů ČR, neboť již v tuto chvíli hospodaří s desítkami miliony korun z finančních náhrad od státu. Ovšem v našem případě jsou všechny zvolené orgány odstaveny od jakékoli správní činnosti a kontroly nad finančními toky pražské eparchie. Ten kdo by měl za normálních okolností bdít a dohlížet nad pořádkem v eparchii, je naopak její největší zkázou. Tento arcibiskup a jeho poradci chtějí mít k dispozici jinou eparchiální radu, která bude poslušně souhlasit se všemi jejich dalšími kroky, a která zpětně zlegalizuje všechny neústavní kroky dosavadních uzurpátorů moci.

Totéž se dá říci o jejich potřebě zvolit novou kontrolní a revizní komisi, rozumějme komisi, která nic kontrolovat nebude, protože ta dosavadní má ke krokům arcibiskupa Michala vážné výhrady. Tyto výhrady se staly součástí kanonické stížnosti eparchiální rady na arcibiskupa Michala a měly také jak praví ústava zaznít jako zpráva kontrolní a revizní komise na eparchiálním shromáždění. Z jeho programu je ale patrné, že tam zaznít nesmějí. O potřebě poslušného duchovního soudu snad ani není třeba se rozepisovat, stejně jako o sněmovních delegátech ochotných hlasovat podle instrukcí. Pokud by se arcibiskupovi Michalovi a jeho poradcům podařilo dosáhnou zvolení svých poslušných oveček do těchto orgánů a funkcí, mohli by se chovat jako nový management, kterému se zcela podařilo ovládnout resp. legálně ukrást firmu. A to natolik, že by se k ní a k jejím finančním tokům mohli chovat tak, jako by byli vlastníky firmy a ne pouhými správci. Dalo by se to přirovnat k privatizaci pražské pravoslavné eparchie skupinou vyvolených a zainteresovaných.

Ústavnost tohoto kroku má však své vážné trhliny. Od zvolení současné eparchiální rady, kontrolní revizní komise a delegátů na sněm, ještě neuplynulo šest let. Jsou zhruba v polovině funkčního období. „Kanonický“ tým arcibiskupa Michala má jistě již vypracovanou velmi „fundovanou“ zprávu o tom, že šestileté období není třeba dodržet. Poslední verze naší ústavy totiž hovoří o šestiletém období všech správních orgánů, ale šikovní vykladači mohou namítat, že například eparchiální rada je orgánem výkonným a proto se na ni lhůta šesti let nevztahuje. Ovšem ústava v souvislosti s eparchiální radou samozřejmě nezmiňuje ani období tříleté, ani období od shromáždění do shromáždění, ani jiné. Podlé logiky odborníků kolem pana arcibiskupa, bychom se na eparchiálním shromáždění mohli taktéž setkat s vysvětlením, že věřící z řad laiků už nebudou nadále do eparchiálni rady voleni, neboť v ústavě se sice píše, že laičtí věřící jsou zastoupení ve všech správních orgánech církve, ale eparchiální rada je přeci orgánem výkonným.

Všechny předchozí ústavy od roku 1930 hovořili o šestiletém mandátu eparchiální rady a i za doby platnosti poslední verze ústavy se dodržoval. V případě zpochybňování lhůty se můžeme této skutečnosti přidržet a dá se důvodně předpokládat, že výklad ústavy učiněný odborníky z prešovské fakulty dojde ke stejnému závěru. Jasný výklad nám v této záležitosti poskytuje předchozí verze ústavy, jenž § 26 jednoznačně ukazuje, že všechny volené orgány jsou orgány správními. Je-li eparchiální rada orgánem výkonným, pak ve vztahu příslušnosti k eparchiálnímu shromáždění, její role je tím naopak posilněna, neboť je výkonným orgánem ES pro správu eparchie. Je-li ES nejvyšším správním orgánem eparchie, pak logicky je eparchiální rada vyšším správním orgánem eparchie. Vždyť takto to bylo chápáno vždy i v ostatních eparchiích, i těch na Slovensku, kde se dodržuje lhůta šestiletého období. V takovém případě, pokud by se nějakým způsobem podařilo prosadit volbu nové eparchiální rady a kontrolní revizní komise platí, že jakékoli jejich rozhodnutí může být kdykoli zpětně zpochybněno.

Ještě je dobré připomenout, že snaha arcibiskupa Michala Dandara a jeho poradců zbavit se eparchiální rady souvisí s nesouhlasem rady obsadit do důležitých funkcí duchovní s nevyjasněnými majetkovými závazky, nebo osobu, která opustila jurisdikci metropolity Rastislava a tím automaticky ztratila všechna své volené pozice. Rada se také ohradila proti odvolávání některých duchovních z bohatých farností a jejich nahrazování osobami, o jejichž důvěryhodnosti byly vážné pochyby. Taktéž byla přerušena intenzivní práce na Hospodářském řádu, jenž počítal s pravidelnými rozpočty hospodaření. Po celou dobu krize eparchiální rada podporovala Posvátný synod na čele s metropolitou Rastislavem, což taktéž nemohlo vydýchat osazenstvo kolem arcibiskupa Dandara, jež se z Moravy přesunulo jak morová nákaza do Prahy. Kontrolní a revizní komise se stala nepohodlnou ve chvíli, kdy připravila svou kontrolní zprávu o stavu úřadu eparchiální rady, přednesenou na posledním řádně svolaném zasedání.

Stane-li se, že arcibiskup Michal, ale hlavně osoby kolem něj, získají za pomoci nově a neústavně zvolených orgánů absolutní kontrolu nad chodem eparchie, získají také možnost bez vnější kontroly nakládat s nemalými finančními prostředky z finančních náhrad, ale také i nad personální politikou eparchie, tedy zaměstnaneckými poměry duchovních. To vše odporuje tradici místní pravoslavné církve, jak ji pro české církevní prostředí založil mučedník biskup Gorazd, který jistě dobře věděl, proč zvolil právě takový, pro některé snad příliš „demokratický“ model církevní správy. Tohoto Gorazdova modelu, jenž je v naší církvi jen novelizován, ale ve své podstatě zůstává shodný s Ústavou české pravoslavné eparchie z r.1930 ( viz.taktéž šestiletý mandát ER ), se štítí ti lidé, kteří mají sklony k nečistým praktikám a lhaní.

Delegáti eparchiálního shromáždění by tedy měli zvážit všechny tyto okolnosti a podle toho využít svého hlasovacího práva. Je-li zodpovědnost eparchiální rady v současné době přehlížena, stále ještě je možné plně si uvědomit a uplatnit zodpovědnost eparchiálního shromáždění.

Bůh vám žehnej!

Poselství metropolity Rastislava

Sláva Kristu!

Zveřejňujeme poselství našeho metropolity Rastislava, které je určeno všem duchovním a věřícím Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.

Originální dokument – Poselství metropolity 2015

Toto poselství samozřejmě okamžitě vyvolalo hysterickou reakci v řadách současného rozkolnického vedení české části naší církve, kterou, pro její primitivnost a demagogii, není třeba ani komentovat.

Několikrát jsme zde ohlašovali dobu, kdy přijde čas volby. Nyní tedy konečně tato chvíle nastala.

Vy všichni, duchovní i věřící, si nyní svobodně vyberte, v které církvi vlastně chcete být.

Bůh Vám všem žehnej!

Postoj Podvorje Ruské pravoslavné církve

Otec Nikolaj Liščenjuk zaslal oficiální dopis Jeho Blaženosti Rostislavovi, metropolitovi Českých zemí a Slovenska (jak jej i sám v oficiálním oslovení tituluje). Obsah dopisu je jasný: otec Nikolaj ubezpečuje metropolitu Rostislava, že jej nadále bude v karlovarském chrámu jako metropolitu při sv. liturgii vzpomínat.

Tento dopis přichází ve chvíli, kdy na jakési podivné schůzce, svolané rozkolným olomoucko-brněnským arcibiskupem Simeonem do Prahy (!) 17. 12. 2015 se arcibiskup Simeon, arcibiskup Michal a jeromonach Izaiáš (který sám sebe nazývá biskupem), usnesli, že se budou vydávat za posvátný synod naší církve a že nařídí nevzpomínat v chrámech naší místní církve metropolitu Rostislava. Všichni ale vědí, že to je jen mezistupeň: není daleko doba, kdy nám tito pánové nařídí vzpomínat „metropolitního správce Simeona“. A buďme si jisti, že statutár Pražské pravoslavné eparchie, pan Michal Dandár, zakročí tvrdě proti všem, kdo se budou těmto rozhodnutím protivit. Je to jasná vzpoura proti metropolitovi, jemuž arcibiskup Michal sliboval věrnost, z jehož rukou přijal svoji katedru i své biskupské svěcení. A krátce: je to rozkol. .

Máme tu ale dopis o. Nikolaje Liščenjuka. Jenže on to není jen dopis správce karlovarské církevní obce. Otec Nikolaj je také představeným „Podvorie“, tedy vlastně velvyslanectví moskevského patriarchátu u naší místní církve. Právě jako představitel moskevského patriarchátu svůj list odeslal a tak jej i podepsal. Tento list je tedy jeho prostřednictvím oficiálním vyjádřením samotného moskevského patriarchátu. Pro ruskou pravoslavnou církev, největší církev současného pravoslavného světa, je nadále jediným kanonickým metropolitou Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku metropolita Rostislav.

Poselství je jednoznačné: pokud chtějí arcibiskup Simeon a arcibiskup Michal zanést rozkol do naší místní církve, dostanou se do rozkolu i s ruskou pravoslavnou církví. To je velmi důležitý signál pro naše věřící, kteří pocházejí ze zemí bývalého Sovětského svazu a kteří, popravdě, tvoří velkou část naší církve. Tyto lidi žene nesvatá trojice Michal, Simeon a Izaiáš nejen do rozkolu uvnitř vlastní církve, ale i do rozkolu s církví v jejich původní vlasti, k níž většina z nich dodnes cítí silné pouto a kde má i své rodiny. V posledku jejich zpupný a neuvážený čin může vést k rozkolu v celém pravoslavném světě nebo k rozkolu naší církve s celým pravoslavným světem. Těžko říct, co je horší.

Pohleďte, kam dohnala hrstku lidí jejich pýcha. Pro peníze, pocty a bílý klobouk metropolity klidně rozervou celou církev. Nejen tu naši, ale celou svatou, obecnou a apoštolskou církev.

Dopustíme to?

Bůh Vám žehnej!

Lháři a podvodníci

Poté, co v Lidových novinách vyšlo krátké zamyšlení novináře Josefa Klímy, byly duchovním i věřícím pražské eparchie opětovně předloženy tzv. důkazy, které mají potvrzovat, že je Michal Dandár církevně rozveden a vše jsou jen nechutné pomluvy.

Ale opět jsou to jen donebevolající lži.

Kdy si nové vedení konečně uvědomí, že si pravoslavní věřící místo výmyslů a lží zaslouží znát pravdu a fakta?

Nuže, na našich stránkách je faktů již dostatek a do této chvíle je nikdo nezpochybnil. Pokud si někdo stále myslí, že jsme to my, kdo nemluví pravdu, nabízíme další oficiální dokument.

Jedná se o rozhodnutí duchovního soudu ve věci žaloby o rozvod manželství. Z něj je zcela jasné, že manželství Michala Dandára stále trvá. Všimněte si také podpisu, který toto rozhodnutí ověřil – JVP vlad. Kryštof. Ano, v té době bylo všem, naprosto všem, jasné, jaký je skutečný stav věcí. Dokonce i em. vl. Kryštofovi, který nyní může vydávat svých prohlášení třeba deset, ale historická fakta se mu jeho mlžením změnit prostě nepodaří.

dandar_duchovnisoud

Aby bylo jasné naprosto všem – na základě tohoto rozhodnutí následně jednal i Posvátný Synod (pod vedením metropolity Nikolaje). Jeho rozhodnutí je také zcela jasné – rozvod bude řešit metropolita Nikolaj jako jeho budoucí místní biskup.

PS-zari2004

K tomu ale nikdy nedošlo, protože do celé kauzy nevstoupil nikdo jiný než samotný Ekumenický patriarchát. Kdo to vše Ekumenickému patriarchátu „vyzvonil“, aby tak navždy zhatil plány Michala Dandára státi se biskupem, je snad už našim čtenářům jasné. V této souvislosti je pak pochopitelný postoj Konstantinopole vůči Michalovi Dandárovi, kterého titulují pouze jako „jeromonacha“ a dodnes jej neuznávají za pražského arcibiskupa.

Dovolíme si ještě jednu malou poznámku na závěr – prosím přesťante čerpat své informace pouze z nesolidních internetových blogů, jako je například tzv. Krize v církvi, kterou sepisuje jistý mladík a nedostudovaný právník jménem Ivan Karpov, toho času jeden z mnoha diletantských právních „poradců“ Michala Dandára. Tento člověk evidentně a konečně našel smysl své existence. Pravdou ale je, že naší gorazdovskou tradici z celé své duše nenávidí a škodí ji, kde může. Je naší povinností vás před tímto člověkem a jeho vylhanými nesmysly a pomluvami varovat.

Bůh Vám žehnej!

Článek v Lidových novinách

Dnes v Lidových novinách vyšel článek, ve kterém se známý, zkušený a uznávaný novinář Josef Klíma zamýšlí nad dlouhodobou skandální situací v české části naší pravoslavné církve. Bylo to jen otázkou času, kdy se o nepřijatelném chování podvodníka a rozkolníka Dandára a jeho spolupracovníků dozví i široká česká veřejnost.

Kéž by bylo více českých novinářů, kteří by se tomuto tématu věnovali více a hlouběji.

Děkujeme pane Klímo a Bůh Vám žehnej!

lidovenoviny_klima_19122015

Ukradená církev

„Už aby tu miliardu konečně ukradli,“ povzdechl si nedávno jeden dobrý bratr. A hned připojil vysvětlení – „začnou se rvát a sežerou se sami navzájem a bude klid…“

Jistě, tvrzení o klidu nastalém po rvačce dnešních církevních „reformistů“ o státní zlaťáky je přehnaně optimistické. Tam, kde si lidé za učitele vyberou zloducha místo Ducha, nemůže být nikdy klid (pokud pod tím pojmem rozumíme mír a pokoj). Ze současného „reformního hnutí“ v naší církvi, je silně cítit smrad chamtivosti, mocichtivosti a slavomamu a to je zřetelná stopa, kterou za sebou zloduch zanechává. Nezřízená touha po penězích už rozvrátila mnohé pospolitosti, svazky a přátelství, zmařila bezpočet skvělých plánů, zničila mnohá původně dobrá díla a také mnohé životy.

Samy o sobě nejsou peníze ani špatné ani dobré. Jsou prostředkem k dosahování cílů, realizaci záměrů, naplňování tužeb a přání. Jako každý jiný prostředek získávají svoji polaritu od toho, kdo s nimi zachází. V Církvi by neměl být s penězi problém. Přece ti, kdo říkají pravdu, když se navzájem zdraví pozdravem „Kristus uprostřed nás“, by si měli být vědomi, že peníze v církevní pokladně patří Jemu a oni jsou pouze jejich správci. A že ze svého správcovství budou brzy vydávat před Ním počet. Když ale peníze v církvi – máme tu aktuálně na mysli naše eparchie v Čechách a na Moravě – plodí zlo, a že tomu tak je, to je jasné nejen tomu dobrému bratru, ale každému, kdo ještě zcela neztratil zdravý postřeh a úsudek, pak někteří při zmíněném pozdravu buď nevědí, co říkají nebo prostě lžou.

Kristus přece nepobývá v srdcích otrávených chorobnou chtivostí peněz, stejně jako kteroukoli jinou vášní. Situace je o to nebezpečnější, když jsou takto intoxikováni vrchní správci nejen nad penězi, ale nad celým Kristovým stádem. Srdce vždy určuje cíl, k němuž člověk směřuje. Pokud je zdravé, směřuje ke svému Stvořiteli, touží se sjednotit s Bohem. Je-li však otráveno vášní, chová se jako zmatený kompas, určuje chybné cíle. Zkrátka – touží se sjednotit s předmětem své vášně.

A běda stádu, které vedou pastýři a „reformisté“ s pokaženými kompasy! Přesto, že takto ušlo již značný kus po falešné cestě, zdá se, jako by si naše stádo stále ještě neuvědomovalo kam je vedeno. Tedy alespoň jeho značná část, někteří se již začali probouzet. Otázkou je, jestli při současném tempu procitání nebude příliš brzy příliš pozdě. Že nejde jen o plané mudrování je zřejmé z toho, že všechny kroky „reformistů“ vytváří při jistém nadhledu jasnou strategii.

A k čemu ta strategie vede? K ukradení miliardy, která po dohodě církví a státu v rámci nápravy starých křivd připadá naší pravoslavné církvi – tedy její české části. Daleko horší ovšem je, že se tak má stát skrze ukradení místní církve. Že se církev nedá ukrást? Ale ano! A tím snadněji, čím víc je stádo ospalé, nepozorné a naivní, čím méně se zajímá o to kam, jak a kým je vedeno.

A jak že se taková církev dá ukrást? Pěkně po bolševicku přece. Vždyť hlavní architekti současné církevní „reformy“ ty postupy okoukali už před desetiletími a své nabyté dovednosti rozhodně nezapomněli. A jelikož po tzv. „sametové revoluci“ (která ovšem byla něčím zcela jiným, než za co se dodneška oficiálně vydává), nedošlo v naší církvi k žádné skutečné sebereflexi, natož pak katarzi, není divu, že církevní „mazáci“, kteří to tehdy „s režimem uměli koulet“, téměř nerušeně své léty praxe zdokonalené umění předvádí i nyní. Stačí jen odstranit z cesty několik nechápavých a nepřizpůsobivých narušitelů postupu ke světlému církevnímu zítřku (rozuměj – světlému pro hlavní „reformisty“ a podle jejich představ) a je to. K tomu slouží ověřená realizační struktura. V pozadí, téměř neviditelně, stojí ve stínu hlavní strůjci a řídící důstojníci. Ostatní protagonisté pak jsou viditelní a zastávají různé pozice v systému. Tam, kde nějaké z těchto důležitých funkcí zastávají narušitelé, jsou prostě zaměněni uvědomělými a loajálními funkcionáři. Mezi těmi bychom našli různorodé typy – ambiciózní, naivní, psychicky narušené, cyniky, obelstěné atd. Někteří z nich ovšem, v podstatě slušní lidé, svou službu vykonávají bez velkého nadšení z poslušnosti, aby neměli problémy.

Změny se někdy dějí pod kamufláží postupů, které jsou zakotveny v ústavě církve nebo – když se to nedaří, či tlačí čas – obchvatem zleva či zprava, jak se to hodí. Posledním příkladem v řadě jiných je pokus „reformistů“ změnit základní dokument církve na Ministerstvu kultury ČR. Pokud stádo spí, nejsou takové změny velkým problémem. A pokud snad hrozí nebezpečí, že by si někdo mohl něčeho všimnout či dokonce protestovat, jsou uplatněny další nacvičené metody. Výhrůžky, falzifikace dokumentů, korupce, podvody, vydírání a také nezbytná trvalá propaganda.

Na špinavou práci jsou používáni ambiciózní bezskrupulózní jedinci. Někteří vysoce postavení představitelé „reformistů“ vyloženě budí dojem bílých koní. Mezi ideovými vůdci „reformistů“ je mocenská rovnováha udržována faktem, že každý na každého cosi z minulosti ví. Stádu jsou všechny „reformní“ kroky patřičně vysvětlovány a zdůvodňovány propracovanou propagandou a demagogií, na což mají „reformisté“ své specialisty. Mezi jejich úkoly patří neustálé špinění a dehonestace narušitelů, obviňování ze sektářství, mocichtivosti, nevzdělanosti a naopak permanentní laudatio hlavních představitelů „reformistů“.

Aby stádo bylo v klidu a ničeho si nevšímalo, je po eliminaci narušitelů třeba především ovládat zbylé – většinové duchovenstvo. To se podle jednotlivých charakterů sešikovalo do několika základních podmnožin, které jsou totalitní silou donuceny ke konfuzi.

První, patrně největší, jsou kněží, kteří nechtějí mít problémy a i když někteří z nich vědí a cítí, že je tu cosi hodně shnilého, nechtějí si pálit prsty a vyčkávají v relativně pohodlném zákrytu. Mezi nimi jsou i takoví, kteří přiznávají, že jim tam není dobře na duši, tíží je duch bolševického totalitarismu (bolševického ducha nelze samozřejmě omezovat jen na nějakou politickou stranu) a je jim jasné, že „reformisté“ nemají mnoho společného se skutečnou Církví a bohužel, ani se skutečnou pravoslavnou vírou. Ale odvahy se jim nedostává a návyk na dosavadní zajištěný pravidelný příjem je pro ně nepřekonatelný. Pokud si svůj stav alespoň přiznávají, mají naději na uzdravení. Ta se ale zmenšuje tím více, čím usilovněji se takový člověk snaží přesvědčit sám sebe nebo své okolí o tom, že zaujímá správný postoj.

Další je skupina naivních, kteří skutečně věří, že to, co se jim předkládá jako pravda, projevy lásky, spravedlnosti a dobro církve, je skutečně pravda, láska, spravedlnost a dobro. Tato podmnožina je nejméně početná.

A pak jsou zde ti, kteří se aktivně podílejí na probíhající „reformě“. Ti si od svého angažmá slibují nějaký profit – peníze, moc, funkce, zlaté kříže a mitry nebo jen klid na práci (rozuměj – tu svou). Vykonávají potřebnou práci částečně v  terénu a také v řídících strukturách, hlasují o odstranění nepohodlných narušitelů, schvalují usnesení směřující k likvidaci dosavadních poměrů v církvi a nastolení poměrů reformistických, které mají vyústit v ukradení církve i s tou nešťastnou miliardou. Bratrského ducha tu nehledejme. Někteří ve skutečnosti svými soudruhy pohrdají, ale hrají před nimi pokrytecké divadlo, někteří vnitřně silně trpí primitivním ponižováním, jenže poslouchat se musí.

Proces krádeže církve postupuje poměrně svižně. Tím spíše, že reálný odpor vůči němu projevilo jen omezené množství duchovních a věřících z české a z moravské eparchie. Také biskupové v Posvátném synodu působí dlouhodobě, mírně řečeno, zdrženlivě a po počátečních razantnějších krocích vůči chorobně egocentrickému arcibiskupu Simeonovi a jeho rozkolným tendencím budí dojem, že si nespočítali zavčas své vojáky. Nehledě k tomu, že sám arcibiskup je pod „aktivním dohledem“ a je otázkou, co vše se rodí v jeho pomstychtivé mysli a co v jiné nemocné hlavě.

Jeho hodně překvapivé a ve skutečnosti bezpodmínečné zpětvzetí na milost ostatními biskupy potom už vyloženě svědčí o tom, že za celou dobu buď nepoznali, s kým mají co do činění nebo byli obluzeni naivní představou, že takto na něj vyzrají. Přetahovaná s „reformisty“ o tragickou osobnost nového pražského arcibiskupa skončila tak, jak musela, neboť vrána sedá k vráně a nikoliv k sokolovi.

Bylo naivní předpokládat, že arcibiskup Michal se snad bude chovat jako člen Rychlých šípů. Nereálná je, bohužel, také představa slovenských biskupů o tom, že dosavadním faktickým obětováním několika věrných kněží a církevních obcí Olomoucko-brněnské eparchie a opatrnicky alibistickým vystupováním vůči arcibiskupu Simeonovi a jeho „vikáři“ Izajášovi s dalšími a dalšími ústupky se jim podaří získat jejich uznání výsledku volby hlavy Církve na mimořádném prešovském sněmu.

Dnes již Posvátný synod existuje pouze na papíře. Bylo by pošetilé doufat, že odtud přijde záchrana. Realistické je přijmout předpoklad, že nepřijde nic. Že bude i nadále bezmocné ticho. Ve skutečnosti se archijerejové dávno rozdělili na dva tábory. Že arcibiskup Michal veřejně nevyhlásil, že je loutkou „reformistů“, určitě neznamená, že jí není. A tak se kvapem blíží den, kdy „reformisté“ vyhlásí svůj vlastní synod a velkoryse nabídnou účast slovenským biskupům.

Aby to vše bylo ještě komplikovanější, má celý proces krádeže naší místní církve „reformisty“ svůj mezinárodní rozměr. Jedná se o dost vysokou církevní politiku. Důležitou roli v otázce pevnosti pozice metropolity Rastislava jako hlavy naší místní církve hraje postoj ostatních autokefálních církví. Ty se nachází v delikátní situaci, protože ve hře jsou vztahy s Cařihradským patriarchátem. V příštím roce by se totiž měl uskutečnit všepravoslavný sněm, který má na programu několik velmi citlivých a pro další jednotu pravoslavných církví podstatných bodů.

V této souvislosti by nebylo bez užitku, kdybychom se podívali na průběh a závěry říjnové biskupské synody římských katolíků ve Vatikánu. I tam šlo, zjednodušeně řečeno, o další střet mezi konzervativci a liberály. Pro hlavu Cařihradského patriarchátu je důležité zajistit jednak účast představitelů všech autokefálních církví, jednak jejich svolnost k akceptaci předložených návrhů změn ve všeobecné Církvi. Fraška na scéně naší místní církve, která právě vstupuje do dalšího dějství, proto není vítána. O „oficiálním“ rozpadu naší církve (nikoliv faktickém, ten již probíhá, jen zatím nemá „razítko“), jakkoli ho někteří předvídají v nedaleké budoucnosti, v této fázi tedy nemůže být ani řeč. A hlava naší církve, která se bude účastnit nadcházejícího sněmu, tam nemůže podle představ Cařihradu vystupovat v opozici. Každý si tedy může sám spočítat výsledek této rovnice.

Kdo dočetl až sem, řekne si možná, že dosud uvedené nemá nic společného s vírou a duchovním životem. Jenže ono má. To vše, co se nyní v naší místní církvi děje, je viditelným a hmatatelným důsledkem velkého duchovního „pádu pyšných“. Ten pochopitelně nezačal teprve před dvěma lety. Je to výsledek postupného dlouhodobého procesu rozkladu, kterým byli zasaženi jak prostí věřící, tak církevní hierarchie. Zejména u posledně zmíněných má onen pád fatální důsledky. Když totiž slepý vede slepé, kde všichni skončí?

Ale přesto všechno, co jsme dosud popsali, není důvod ke klesání na duchu. Současná výchozí situace je sice skutečně alarmující, nikoliv však neřešitelná. S Boží pomocí lze zachránit Gorazdovo dílo a „reformistům“ (kteří se v rámci své arogance samozřejmě budou vydávat za Gorazdovu církev) pak zůstane to, po čem touží – jen ta ukradená miliarda.

Avšak bez opravdovosti a odhodlání k oběti to nepůjde. Ano, je možné připustit variantu, že Bůh učiní znenadání veliký zázrak a vše se tu rázem uzdraví a změní, stádo pochopí, o jaký podvod se tu jedná a z „reformistů“ se stanou generálové bez vojska. Pravděpodobnější však je, že nám Bůh tímto vším ukazuje, že takto se do nebeského království nedá dojít. Že máme opustit naše dosavadní pohodlné a zesvětštělé představy o své domnělé víře a začít poslouchat, co nám o ní říká On, co o ní říká Církev a ne zdejší účelové sdružení „reformistů“.

Zkoušky, které nadcházejí, budou stádo prosévat hustým sítem. V některých z minulých příspěvků byly popisovány dvě budoucí větve naší církve – jedna ve vybavených a vyzdobených chrámech, kde se o nedělích míhají mitry a zlaté kříže, kde na účtech duchovenstva pravidelně nabíhají měsíční gáže, kde se z bezpečné vzdálenosti srdce od vlastní oběti hlasitě mluví o lásce, víře a Kristu a druhá v katakombách, kde se z víry shromážděných v Kristu v tichosti srdce rodí spasitelná Láska.

Jak už se tu před nějakou dobou psalo – nadešel čas rozhodnutí. Je teď věcí každého osobně, pro kterou církev se rozhodne. Máme v tom svobodu a nikdo by neměl nikoho soudit za jeho rozhodnutí nebo se nad něj povyšovat. Jen jeden je spravedlivý Soudce. My všichni jsme hříšníci a za vše, tedy i za tuto možnost výběru, nevděčíme sobě, ale Jemu.

Ovšem nalézt v sobě odhodlání k nějakému rozhodování v tomto smyslu nemusí být snadné. Právě kvůli našim hříchům, duchovní slabosti a plytkosti naší víry. A taková plytká víra – nevíra rodí příliš mnoho pochybností. A člověk s nohama v teple, pokoušený pochybnostmi, si možná ani nepřipustí, že by se měl o něčem rozhodovat a raději se přikryje závojem falešné pokory a neupřímné poslušnosti.

Jenže ta vnitřní nevolnost některých se bude stupňovat s pokračující „reformou“ církve. Se vznikem nových církevních vzdoroobcí v místech, kde se věřící odmítli podrobit brutálnímu a zcela necírkevnímu nátlaku „reformistů“, s postupující personální „optimalizací“ církevní struktury. S rostoucím hladem po Boží milosti a pokoji v srdci. Stále palčivější žízní po poznávání tajemství Církve. S postupující otravou tupým a pokryteckým totalitním duchem církevního bolševizmu.

Pro ty, kteří v sobě mají naději, povzbuzení na závěr: budou-li naše pohnutky pravdivé a čisté, nebude rozhodování příliš složité.

Kristova Církev je ve skutečnosti pouze jedna.

Požehnaný předvánoční půst a radost ze společenství s Kristem Vám všem!

Další svévole arcibiskupa Michala

Ministerstvo kultury ČR potvrdilo, že před pár dny obdrželo žádost o změnu Základního dokumentu. Tato zpráva je velmi alarmující, protože jde pravděpodobně o reakci na snahu stávajícího Posvátného synodu o sjednocení naší církve. A reakcí je snaha legalizovat rozkol a vytvořit novou církev, jejímž „majitelům“ nikdo nebude moci do ničeho hovořit. A to se týká samozřejmě i všech těch miliard, o které jde především.

Co to je Základní dokument a čím je důležitý?

Jde o dokument, který vyžaduje zákon Zákon o církvích a náboženských společnostech (zákon č. 3/2002 Sb.) a je povinnou součástí registrace každé církve. Stát na základě tohoto zákona zajímá v první řadě tento základní dokument a vše ostatní, jako např. Ústava je pro ně druhotné.

Pokus o změnu Základního dokumentu je nepochybně snahou rozdělit církev a vlastně vytvořit novou. A jde o vědomou snahu. Změny ústavy nelze standardně dosáhnout jinak, než schválením sněmem a je téměř jisté, že by se tyto změny neprosadily. Tak je zvolena cesta skrytá a podvodná. Ale ačkoli jde o cestu skrytou a podvodnou, nikdo z nás není bez viny.

V dosud platném základním dokumentu se nachází velmi silná pojistka, aby k neoprávněným změnám nemohlo dojít. Je tam napsáno: „Změny tohoto základního dokumentu předkládají kolektivně (tj. stvrzují svými podpisy) arcibiskup pražský a českých zemí, eparchiální biskupové, kancléř úřadu metropolitní rady a ředitelé úřadů eparchiálních rad po schválení eparchiálními radami a Metropolitní radou. Tyto návrhy jsou opatřeny zápisem příslušného bodu usnesení eparchiálních rad a metropolitní rady, podepsaným eparchiálními biskupy pražské a olomoucko-brněnské eparchie. O změnách Ústavy rozhoduje podle čl. 12/5 Sněm Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. O změnách Pravidel pro duchovní osoby rozhoduje Posvátný synod.“

Pokud mlčíme a tolerujeme likvidace eparchiálních rad, neústavní odvolávání ředitelů, přímo se podílíme na situaci, která nastává. Jako ředitelé se podepisují falešní ředitelé a že jednání rad neproběhla a jejich usnesení jsou buď zfalšována nebo prostě ignorována, je již jen detail. Stejně jako je detail, že předkládané změny budou neústavní.

Můžeme tedy klidně spát… a brzy se probudíme v jiné církvi. Co se musí stát, abychom začali bránit svou církev?