Jsme zpátky a je nás víc než kdykoliv předtím…

Vážený čitateli,

budeš-li číst tento dopis, pak věz, že je výpovědí o tragickém vývoji uvnitř pravoslavné církve v českých zemích několika posledních let.

Nejprve se pokusím pojmenovat stav, který v místní církvi vládne od května 2015, tj. od intronizace  Michala Dandara, arcibiskupa pražského a českých zemí. V rozporu se všeobecným očekáváním – uklidněním rozhádané církve a obnovením ústavního a kanonického pořádku – se Michal Dandar společně se svými nejbližšími: Mykolou Lemkem, Ondřejem Chrástem, Milanem Horvátem, Mykolou Ončulenkem, Janem Polanským a Ivanem Karpovem rozhodli popřít zákonnost, vyplývající z registrace církve, tj. z Ústavy Pravoslavné církve v českých zemích a Slovenska, Prováděcích předpisů této Ústavy a Základního dokumentu, a současně zavrhli místní cyrilometodějskou tradici, na kterou v meziválečném období úspěšně navázal vladyka mučedník Gorazd (26.05.1879 – 4.9. 1942) http://www.ustrcr.cz/cs/matej-pavlik-biskup-gorazd-1879-1942  a jeho pováleční pokračovatelé.

Krátce, výše jmenovaní se rozhodli úplně ignorovat řádně zvolené orgány – eparchiální radu, revizní a kontrolní komisi. Začali prosazovat nepravoslavné dogma neomylnosti biskupa a tím pádem neměnnosti jeho rozhodnutí. Proto ta ignorance k voleným orgánům, které se tak staly vlastně (nepotřebnou) překážkou jejich rozvratné činnosti. Rozhodli se vybudovat v českých zemích novou církev v rozporu s tradicí a věroukou této církve a bez ohledu na hlas Božího lidu. Církev, která má hlásat lásku, přivádět věřící lid ke spáse a učit odpouštět, tato církev začala konat věci úplně opačné.

V první řadě – věrna svému velkému vzoru a učiteli Iosifu Vissarionoviči Stalinovi – začala archijerejskou rukou Michala Dandara systematicky likvidovat všechny ty, kteří volbu Dandara připravili a prosadili. Jednoduše nejprve začaly čistky ve vlatním táboře a poté se rozšířili i na ostatní. Duchovní Liščenjuk, Raptsun, Drenovac, Pipash, Hauzar, Bakoš, Dudáš, Šuvarský, Kout aj. by mohli vyprávět.

V druhé řadě – na úkor právního řádu se prosadil klientelismus. Jak by také ne, když Mykola Lemko vlastní stavební firmu Stamford Stav s.r.o., Koněvova 130/16, 130 00 Praha 3 – Žižkov, IČO: 24791989, a Jan Polanský dohazuje za provizi zakázky spřízněné firmě. K čemu pak výběrová řízení? O zakázkách (a provizích pro sebe) si výše jmenovaní přece rozhodnou sami!

Dále pak se v rozporu s dobrými mravy praktikuje, že duchovní, kteří své postavení v církvi zneužili k osobnímu obohacení, nebo nadělali dluhy svoji arogancí a neschopností, jsou za odměnu dnes nejbližšími spolupracovníky a rádci biskupa. Zářným příkladem jsou Jan Polanský v Plzni a Mykola Ončulenko v Praze. První podvodně získal do osobního vlastnictví činžovní dům v Plzni, Koterovská 22;  pravoslavné církevní obci městem Plzeň pronajatý chrám sv. Anny v Bezručově ulici v Plzni převedl na svůj zapsaný spolek (Pravoslavné centrum pro integraci cizinců z.s., IČO: 27030814, Koterovská 363/22, 326 00 Plzeň 2 – Slovany) a tím eliminoval právní status pravoslavné církve k chrámu sv. Anny v Plzni. Následně,  sám v rozporu s kánony odešel do jurisdikce jiného biskupa, místně nepříslušného vl. Simeona –  http://sul-zeme.cz/kazani/2-zdomova/57-polansky-jachymovi, aby byl následně Dandarem skrze pokání adoptován zpět do pražské eparchie, což je v pořádku, a vrácen zpět do funkce okružního protopresbytera a člena metropolitní rady, což zase pro změnu v pořádku není, neboť posledně jmenované dva posty jsou volenými funkcemi. To bychom potom mohli analogicky odvodit, že se může i emeritní metropolita Kryštof kdykoli vrátit na svůj původní post, poněvadž rezignoval sám a nyní se bez volby chce jako hlava církve vrátit zpět na svůj trůn!

Druhý svoji arogancí a neschopností zadlužil objekt, který město Česká Lípa pravoslavné církvi pronajalo s tím, že jej v budoucnosti bezplatně převede do vlastnictví místní pravoslavné církevní obce – neplacením vodného/stočného  a následně vyměřeného penále.

http://www.mucl.cz/customers/mucl/ftp/File/OKT/Sekretariat/zastupitelstvo/2013_11_20/075/Zapis_z_jednani_FV%2030%20%281.pdf

Říká se, že vrána k vráně sedá, no tak abychom nezapomněli, samotný arcibiskup Michal se vyznamenal tím, že k 1. lednu 2016 odvolal z funkce duchovního správce v Karlových  Varech o. Nikolaje Liščenjuka, jinak představitele Zastupitelství Ruské pravoslavné církve v ČR. Důvodem odvolání bylo prohlášení o. Liščenjuka, o vzpomínání při bohoslužbách vl. Rostislava, jako metropolitu českých zemí a Slovenska. A přitom o. Liščenjuk pouze rozšířil oběžník Jeho Svatosti Kirilla, patriarchy moskevského. Takže se Michal Dandar postavil přímo hlavě počtem věřících největší pravoslavné církvi, mnohými považované za naši druhou matku církev. A to není jeho jediný přešlap při překročení kompetencí. Jako trest odnímá kněžím právo nošení mitry a druhého náprsního kříže, na což má právo pouze hlava církve, v našem případě metropolita Rostislav.

Zálibu našel Michal Dandar také v odvolávání kněží – statutárů církevních obcí. S ješitností jemu vlastní pak na takto uvolněná místa jmenuje sám sebe (PCO Most, PCO na Slupi 450/4, Praha 2, PCO– Resslova 307/9, Praha 2). Posledně tak skandálně učinil při odvolání Jaroslava Šuvarského (stalo se tak dne 9.5.2016), z funkce představeného a duchovního správce katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Jaksi zapomněl, že jmenovaný byl  vl. metropolitou Dorotejem blažené paměti, tehdejší hlavou církve, jmenován metropolitním protopresbyterem v této katedrále. A znovu jenom metropolita, tj. hlava církve jej může z této funkce odvolat, pokud sám nerezignoval, nebo nezemřel.

Dnes sice arcibiskup Michal vl. Rostislava jako metropolitu uznává a objímá se s ním, ale k omluvě o. Nikolaji Liščenjukovi a dalším jaksi nedošlo. Jinými slovy všichni ti, kdo od počátku (11.1.2013) za  metropolitu uznávali vl. Rostislava, byli a jsou perzekuováni. Je tady někde místo pro frázi s názvem odpuštění a vrácení duchovních na původní místa, jak bylo všemi biskupy deklarováno ve Vídni?  http://pravoslavnacirkev.cz/Novinky/Communiqu-Ekumenickho-patriarchtu-ze-dne-14–1–2016-k-situaci-v-na-Crkvi/  Evidentně není!

Kompetence při personálních změnách, které přísluší eparchiálnímu biskupovi, zvolené eparchiální radě a církevní obci společně, si nově přivlastnil pouze arcibiskup (viz platná Ústava Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku z r. 1999, čl. 9, pís.2; čl. 15, pís.8 a Prováděcí předpisy k čl. 9, pís. 1 a 2). To v praxi znamená, že vůle lidu a nižšího duchovenstva je od této chvíle irelevantní. Na jedné straně stojí „neomylný (arci)biskup“ na straně druhé pak všichni ostatní nesvéprávní poddaní, jejichž názor a hlas vůbec, ale vůbec nikoho nezajímá. Jediné co věřící mohou, ba mají přímo povinnost – platit a přispívat! Tak to je. Dokladem tohoto tvrzení, je fakt, že bez vědomí a usnesení volených orgánů (eparchiální a metropolitní rady) založil tzv. „FOND POMOCI“ č.ú. 1923713329/0800 a vyzývá duchovní aby tam posílali peníze. Přitom nikdo v církvi nemá činnost a hospodaření tohoto fondu pod kontrolou. V této souvislosti pak hovořit o nikým neschválených nákupech a prodejích osobních aut, spotřebního zboží, oblečení a potravin pro vlastní potřebu je zbytečné. Církev už druhým rokem nemá hospodaření pod kontrolou. Tedy pokud za kontrolu nepovažujeme výše uvedené odborníky, kteří se kryjí za biskupova záda a snaží se ho přesvědčit, že biskup (tedy vlastně oni) má v církvi plnou a absolutní moc.

Skandální je, že arcibiskup Michal se povýšil dokonce nad církevní sněm, neboť jak požaduje pravoslavná eklesiologie a kanonické právo, aby rozhodnutí sněmu nabylo validity, musí být za a) akceptováno všemi archijereji místní církve (v případě všepravoslavného sněmu všemi biskupy celého pravoslavného světa), ale také za b) duchovenstvem, mnišským stavem a laiky. Rozhoduje-li biskup sám, vyřazuje se ze společenství církve, platí to i opačně. Biskup naslouchá a respektuje vůli nižšího kléru a laiků, a tito zase nečiní zásadní (bohoslužebná a kanonická, nikoli administrativní!) rozhodnutí bez jeho požehnání. Staroslověnsky se tomu říká „sobornost“.

Nerad bych vynechal vladyku Jáchyma, který se stal na krátkou dobu (MKČR a vl. Simeonem) neuznaným arcibiskupem pražským a českých zemí. Zda se stal obětí pro blaho církve, nebo měl prostě smůlu, je dnes již irelevantní. Jisté je, že ani v jeho případě neplatí výše zmíněná vídeňská deklarace. Dokonce zůstal mimo Posvátný synod jako biskupský vyvrhel, jako oběť stavu, který sám nezavinil.

Jedním z posledních počinů arcibiskupa Michala je podnět revizní a kontrolní komisi pražské pravoslavné eparchie, kterou chtěli jeho poradci úkolovat a směřovat tak, aby její případná revizní zpráva byla pro stávající ER PPE likvidační. Přitom sám zapomněl na několik věcí. Tedy hlavně smysl KaRK a její nezávislost a dále po jednotlivých bodech:

–  už 10 měsíců nebyla svolána ER, což je v rozporu s platnou Ústavou PC

– pověřený ředitel ÚER není zvolen podle Ústavy. V únoru 2016 proběhlo výběrové řízení na obsazení této funkce, s jakým výsledkem?

KaRK není oprávněná kontrolovat kanonicitu usnesení, nýbrž jejich plnění  (kanonické otázky řeší buď sám biskup, nebo komise pro zkoumání kanonických přestupků, případně Posvátný synod)

KaRK kontroluje hospodaření, účetnictví, pracovní smlouvy, protokol došlé a odeslané pošty, zápisy ze schůzí ER, může ER vytknout formu a obsah některých usnesení, pokud jsou ve vzájemném rozporu.

Mluvčí a osobní tajemník arcibiskupa Michala, Ondřej Chrást, se v souvislosti se situací kolem katedrály sv. Cyrila a Metoděje a Národního památníku hrdinů Heydrichiády, nechal slyšet, že církev má o chrám zájem „enormní, řekl bych až životní. Bez katedrály tahle církev neexistuje. Chrám je jejím srdcem“ (LN 18.6.2016, článek „Spor o kryptu parašutistů“)  A ještě více zajímavé je, že v tomtéž článku je zmiňován jako nastupující duchovní správce o. Václav Ježek, který má nastoupit od 1.7.2016. Jedná se opět o flagrantní porušení vlastní církevní Ústavy, podle které biskup jmenuje duchovního po splnění podmínek uvedených v Prováděcích předpisech  (k článku 9)          

1.  Duchovního správce církevní obce ustanovuje eparchiální biskup jmenovacím dekretem.

2. Pod „dohodou“ s církevní obcí se rozumí:

a) výsledek voleb shromáždění církevní obce;

b) konkursní řízení – podrobnosti konkursního řízení jsou uvedené v Podmínkách konkursního řízení a spadají do pravomoci konkursní komise, ustavené eparchiální radou;

c) rozhodnutí eparchiální lady v případě, že církevní obce nezaujme jednotné stanovisko.

Pokud je tedy katedrální chrám srdcem naší církve, tak o to více by arcibiskupovi Michalovi mělo jít o srdce věřících, kteří mají právo si svého duchovního vybrat a zvolit. Podobně jako i v jiných případech se ani tentokrát na názor věřících neptal, proč by také svou praxi měl najednou měnit, že?  Myslí si, že věřící nepotřebuje. Ovšem velice zajímavé bude, až věřící jednoho krásného dne arcibiskupu Michalovi řeknou, že ho také nepotřebují! Třeba se ho zeptají: „Proč jste Michale Dandare nekonal, neprodloužil smlouvu s magistrátem a nevyjednal nové podmínky pronájmu? Vždyť jste se sám od 8.5. 2016 ustanovil duchovním správcem – statutárním zástupcem naší církevní obce!  Byla to Vaše povinnost!

Z výsledků více než roční (ne)činnosti vl. Michala jsou věřící – mírně řečeno – na rozpacích. Vypadá to tak, že plánovitě kolem sebe vyrábí problémy, aby je pak mohl po svém vyřešit a tak se zviditelňovat.

Dále se v článku z úst zastupitele Václava Novotného (TOP 09) dovídáme o české tradici biskupa Gorazda a o hrozbě nově příchozích Rusů, kteří hrozí převálcovat českou pravoslavnou církev k obrazu svému. Pan Novotný má pravdu, chrám sv. Cyrila a Metoděje je bytostně spjat s dějinami české pravoslavné církve a s odkazem vl. mučedníka Gorazda. Jenže právě Michal Dandar a jeho kohorta jsou toho důkazem, že všechno je jinak. Arcibiskup se jal likvidovat tuto nejvýznamnější farnost místní církve, její srdce. Historické souvislosti jsou ještě tragičtější. Kdo se chce odvolávat na vladyku mučedníka Gorazda, nechť si pozorně přečte jeho „Odvodní spis“ z 3. ledna 1942, kterým vl. Gorazd reaguje na žalobu na svoji osobu a na českou pravoslavnou obec a církev v Praze podanou archiepiskopem Sawatijem  10. listopadu 1941. Každý trochu gramotný čtenář si po jeho přečtení může učinit svůj vlastní názor. Viz: http://www.orthodoxia.cz/gorazd/odvodni-spis.htm

Tenkrát po heydrichiádě nacisté pravoslavnou církev zakázali, vedoucí činitele popravili, v lepším případě poslali na nucené práce.

Dnes Dandar se svými rádci chce církev vyrvat z místní  národní tradice gorazdovské a svěřit jí  do cizích rukou. Milý čtenáři hledáš nějaký rozdíl? Tenkrát byla válka, národ se bránil cizákům, nacistickým okupantům a vrahům. A dnes? Dnes je mír a proto může být církev maximálně ukradena!

Na přímluvy sv. Gorazda a všech svatých země české, ať je nám Hospodin Bůh milostiv.