Jednooký mezi slepými králem

Sláva Ježíši Kristu navěky!

Milí čtenáři našeho blogu, určitě jste si všimli, že na našem blogu už nepíšeme tak často jako dřív. To však není proto, že bychom neměli o čem psát, právě naopak. Je to spíš proto, že to co víme, či o čem se dozvídáme a o čem bychom mohli psát, je tak strašné, že neustále přemýšlíme, co vám sdělit a jak, protože některé skutečnosti jsou tak závažné, že mohou otřást naprostými základy vaší víry.

My všichni, kteří jsme se nějak dostali do „kontaktu“ s rozkolnickou skupinou, jsme po určité době, někdo dřív a někdo později, uvažovali o tom, že v naší církvi přestaneme jakkoliv aktivně působit a pracovat, než abychom byli neustále terčem urážek, výhrůžek, napadání, šikany či jen prosté lidské omezenosti a hlouposti. Všichni jsme si už položili otázku, zda to vůbec stojí za to. Zda je za co a za koho bojovat. Zda máme přestat nebo ještě chvíli vydržet. Všichni jsme si odpověděli, že ano, že to stále stojí za to.

Ale bojíme se o vás – co odpovíte vy, když se dozvíte fakta, která rozbourají všechny iluze, všechny lži a pozlátka a zůstane jen něco naprosto nepochopitelného a neuvěřitelného? Zůstanete nebo odejdete? Budete chtít situaci napravit, nebo si „zvyknete“? Budete bojovat jako bojovali naši pravoslavní bratři a sestry za druhé světové války nebo utečete či se schováte a budete čekat, že to nějak prostě dopadne?

Píše se, že jediné, co skutečně osvobozuje člověka, je pravda. Ale pravda dokáže být také obrovsky bolestivá a nesnesitelná. Člověk ve své přirozenosti se chce vyhýbat všemu, co je nepříjemné, co vyvolává nepříjemné pocity či dokonce bolest. První lidskou reakcí na nepříjemný podnět je útěk. Kam ale lidé utíkají, pokud je pravda nepříjemná či bolestivá? Není jiné možnosti, než že utíkají ke lžím a iluzím, menším či větším, protože je to tak pohodlnější, bezbolestné a bezstarostné… Ale neexistuje jiná možnost – buď život v pravdě anebo život ve lži.

V přílivu toho všeho shora popsaného se může nejeden člověk doslova utopit, je to jako bažina, která postupně stáhne každého, dřív nebo později, a začne z něj vysávat duchovní sílu a začne se to promítat i do každodenního života takového člověka. Každého nakonec vysílí a pohltí. Některé pohltí úplně. Ale pouze pokud jsou sami. Ale my, díky Bohu, nejsme jen jeden osamělý člověk. Nejen že je nás víc a dodáváme si vzájemně sil a podpory. Máme také trojjediného Boha a Evangelium. Jsme jako bratři. Když jeden upadne, pomůže mu druhý vstát, když jeden zakolísá, pomůže mu jiný narovnat se. Když jeden už nemá sil, pomůže mu další znovu ji načerpat.

Ptáme se ale samozvaných referentů a pomocníků arcibiskupa Michala i arcibiskupa Michala samotného – co vás vlastně spojuje? Je to svaté Evangelium? Je to Kristus? Je to modlitba? Je to naše gorazdovská tradice, kterou my chceme dále rozvíjet, zatímco vy chcete do naší církve přivést to nejhorší, s čím se může člověk potkat na východ od slovenských hranic? Chcete církev budovat se slušnými, zbožnými a vzdělanými lidmi anebo s lidmi omezenými, hloupými, ale všehoschopnými? Chcete vést naší církev láskou, moudrostí a pokojem, nebo strachem a hrozbami?

A pro vás milí čtenáři – chcete vědět, kdo stojí proti nám? Kdo nás hledá jak vysílačku v protektorátu a vyhrožuje všem, o kterých si myslí, že jsou za tento blog zodpovědní? Je to například „duchovní otec“ Jan Polanský z Plzně… Člověk, který v Plzni coby duchovní správce PCO Plzeň zcizil naší církvi rovnou celý dům, v podstatě faru, kterého vyšetřovala Policie ČR a který jen díky promlčení trestného činu nestanul za svůj zločin před soudem. Je tak stále před českým právem nevinný. Co ale vypátrala Policie ČR?

Vše si můžete podrobně přečíst zde.

Toto je tedy jeden z nových rádců arcibiskupa Michala… Člověk, který podle závěrů vyšetřování Policie ČR v nedávné minulosti způsobil naší církvi škodu v řádech milionů a když přišla chvíle, aby toto vše vysvětlil, raději z eparchie pateticky odešel i s celou plzeňskou obcí…A nyní kontroluje nikoliv milióny, ale desítky milionů a brzy stovky miliónů, pokud se nic zásadního nestane.

Tento „duchovní otec“ nemá nikdy problém komukoliv vyhrožovat, tento „duchovní otec“ nemá nikdy problém kohokoliv pomluvit, pošpinit, poplivat… Ikdyž není sám schopen česky správně napsat ani jednoduchou větu, přesto je schopen v Božím chrámu křičet, hádat se s jinými jak trhovec, požďuchovat se, teatrálně až hystericky máchat rukama a chovat se nikoliv jako v chrámu Božím, ale jako někde v hospodě… Máme svědectví lidí, které říká, že v době po abdikaci emeritního arcibiskupa Kryštofa vyvíjel extrémní nátlak na členy Posvátného synodu. Dokonce zašel tak daleko, že se snažil na východním Slovensku, k obrovskému pohoršení tamních věřících, získat jakékoliv kompromitující informace na našeho nynějšího metropolitu Rastislava, kterému poté bylo telefonicky vyhrožováno, že pokud nezmění svůj postoj ve věci abdikace arcibiskupa Kryštofa, objeví se svědectví, podle kterého metropolita Rastislav sexuálně zneužíval chovance dětského domova, ve kterém výchovně a duchovně působil!!!

Ti, kteří „duchovního otce“ Polanského znají už z doby volby emeritního arcibiskupa Kryštofa, asi nejsou překvapeni. Ti ostatní, asi ano. No, to je ta pravda, která osvobozuje. Člověk by si někdy řekl, zda tento „duchovní otec“ kdysi nebyl nějakým přisprostlým vekslákem z periferie nebo rovnou donašečem StB…

Neříká se snad, že vrána k vráně sedá?

Copak můžeme stát na stejné straně jako tento člověk? Jednoduše nemůžeme. Může slušný a zbožný člověk jakkoliv spolupracovat s takovým člověkem? Dle našeho názoru prostě nemůže. Proč jej tedy arcibiskup Michal svévolně jmenoval do metropolitní a eparchiální rady, aby tím svévolně a zcela popřel své předchozí rozhodnutí?

arcibiskup_michal_polansky

Proč ignoruje rozhodnutí Eparchiální rady, která je kategoricky proti? Proč jej vůbec znovu přijal do pražské eparchie, z které pateticky vystoupil, a dal mu na přivítanou funkci okružního protopresbytera? Jakým pokáním „duchovní otec“ Polanský prošel, že se stal pravou rukou pravoslavného arcibiskupa? A myslíte si, že při bohoslužbách vzpomíná našeho metropolitu Rostislava? No tak se zajeďte sami do Plzně podívat a rovnou se ho zeptejte. Možná budete mít štěstí a v tom pravoslavném chrámu potkáte i emeritního římskokatolického kardinála Vlka, který vám tam rovnou vysvětlí, kdo je a kdo není v naší církvi „Locum Tenens“.

Tento „duchovní otec“ v naší církvi působí už mnoho a mnoho let. A dnes má prý napravovat chyby a „reorganizovat“ církev a její orgány… Je to jen výsměch slušným lidem v naší církvi nebo je to jen drzost, která je tak vlastní lidem, kteří se pohybují za hranicí zákona?

Je nesmírně tragické do jaké situace a pozice se naše církev pod vedením arcibiskupa Michala během pár měsíců dostala. On měl být tím, kdo měl naší církve sjednotit, kdo měl problémy vyřešit, kdo měl ve spolupráci s Posvátným Synodem, jenž mu udělil kanonickou způsobilost a jehož biskupové na něj ruce položili, napravit neřád, který v této církvi roste jako plevel od doby „vlády“ emeritního arcibiskupa Kryštofa. Nic z toho se ale nestalo. Právě naopak. Jakmile se arcibiskup Michal stal „statutářem“, vše se okamžitě změnilo… Arcibiskup Michal se nejprve skrytě a poté zcela veřejně přidal k těm, kteří naší církev dlouhé měsíce rozbíjejí. Přidal se k těm, kteří ji prokazatelně zneužívali pro vlastní zájmy a zisk. Přidal se k těm, kteří vládnou výhrůžkami, hrozbami, místo aby vládli moudrostí, zbožností a láskou.

V Evangeliu podle Matouše, v kapitole 7 se píše:

Střežte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci.

Bohužel nemůžeme napsat nic jiného než že současná pravoslavná církev v Čechách a na Moravě je plně v rukou bývalých estébáků a současných mafiánů. To je holá a velmi bolestivá pravda.

Co s tím uděláme?

Jak je napsáno v úvodu tohoto příspěvku – buď se před tím budeme snažit schovat anebo proti tomu začneme společně bojovat.

Bůh vám žehnej a modlete se za naší církev!

Rozkol nad hrobem světice

V pondělí 28. září 2015 se konalo tradiční modlitební shromáždění nad hrobem sv. Ludmily v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. A tato velká světice učinila zázrak. Zázrak otevření očí slepých. Tedy alespoň duchovního zraku těch, kdo dosud neviděli nebo vidět nechtěli …

Nad jejím hrobem byl ten den veřejně demonstrován rozkol či spíše odpadnutí některých archijerejů od naší místní církve. Co se přesně stalo?

Arcibiskup pražský Michal sloužil tuto bohoslužbu nejen s emeritním metropolitou Kryštofem (který má mimochodem povoleno sloužit coby archijerej pouze v monastýru v Těšově), ale i se zběhlým knězem pražské eparchie, igumenem Izaiášem (Slaninkou), který se navíc nachází v zákazu výkonu bohoslužeb. Igumen Izaiáš měl navíc tu drzost, že si na tuto bohoslužbu oblékl biskupská roucha s odvoláním na to, že ho nekanonicky svolané eparchiální shromáždění na Moravě nekanonickým způsobem „zvolilo“ vikárním biskupem a následně jej zcela nekanonicky a bez souhlasu Posvátného synodu (který uděluje kandidátům na biskupské svěcení kanonickou způsobilost) „vysvětili“ dva (!) biskupové, kteří byli oba navíc mimo službu. Posvátný synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku jeho volbu, svěcení a intronizaci okamžitě označil za zcela neplatnou a igumen Izaiáš je tedy pro naši místní církev jen zběhlým mnichem v zákazu sloužení. Je ostatně dobré připomenout, že jej jako biskupa neuznávají ani obě slovenské eparchie, ani další místní církve, dokonce ani Konstantinopolský patriarchát, který se stal nekritickým podporovatelem a ochráncem arcibiskupa Simeona.

rozkolnici_svludmila

Arcibiskup Michal tak svým sloužením s igumenem Izaiášem v biskupském rouchu dal nad hrobem sv. Ludmily najevo pohrdání nejen naším Posvátným synodem, ale všemi kánony církve, které byly jeho „svěcením“ porušeny. A to je nesmírně závažná věc. Nejde o nějakou podružnou otázku. Arcibiskup Michal se staví proti Posvátnému synodu v tak zásadní věci, jako je určení toho, kdo je a kdo není biskup.

V kterékoli jiné místní církvi by za takovou smělost, chtělo by se spíš napsat drzost, okamžitě musel přinést tvrdé a veřejné pokání nebo by na své katedře skončil.

Jenže ono je to ještě horší. Igumen Izaiáš je nejen uzurpátor biskupské hodnosti, ale i rozkolník. Neuznává, společně s arcibiskupem Simeonem, Posvátný synod naší autokefální církve, ani našeho metropolitu Rostislava. S takovým člověkem jednoduše nelze sloužit bohoslužbu, neboť není členem církve. Kdo s takovým člověkem slouží, sám se z církve vyděluje. Právě tak jako arcibiskup Michal.

Rozkol byl 28. září dovršen tím, že při bohoslužbě nebyl zcela záměrně vzpomínán metropolita Rostislav jako hlava naší místní církve. Podle hodnověrných svědectví se tak stalo na výslovný příkaz arcibiskupa Michala.

Rozkol je tedy dokonán. A nesmíme zapomenout, že do rozkolu odešel společně s arcibiskupem Michalem i emeritní metropolita Kryštof, ačkoli není pochyb, že ten se z celé věci, bude-li to nutné, zase dokáže svou pověstnou výřečností a obratností nějak vykroutit a všichni mu, už asi po stopadesáté, zase uvěří a někteří budou dokonce v naději očekávat, že to vše dá nakonec do pořádku.

Teď musí jednat Posvátný synod. S láskou, moudrostí, ale s rozhodností.

Ptejme se Boha i svého svědomí: je možné po tom všem ještě vzpomínat při liturgii společně s metropolitou i „arcibiskupa našeho Michala“?

Svatá Ludmilo, která otevíráš oči slepým, obrň naše srdce statečností a pros u Krista za svoji církev!

Bůh Vám žehnej!

Kdo jsou pomocníci arcibiskupa Michala?

Na serveru www.pravoslavnyspravodaj.eu se objevil další třaskavý článek, který nemilosrdně odhaluje pravdu o několika pravoslavných duchovních, kteří se vyrojili kolem arcibiskupa Michala a „pomáhají“ mu s tzv. reorganizací naší autokefální církve. Nejsou to žádní nováčci, ale jsou to staré a osvědčené „kádry“, které mají mnoho nevyřízených účtů a obrovskou motivaci se mstít.

My je známe až moc dobře. A přišel čas, aby je poznali i naši čtenáři. Vskutku, to jsou ti, kteří nyní „zachraňují“ naší církev. To je ta nová vládnoucí skupina, kterou vytvořil a zaštituje samotný arcibiskup pražský a českých zemí Michal Dandár.

V přiložených dokumentech se ukazuje i atmosféra, která provázela volbu v Teplicích. Starší si to možná pamatují a mladší se konečně mohou dozvědět pravdu nikoliv „z doslechu“, ale přímo ze zápisu jednání Posvátného synodu.

Chceme také těmto samozvaným pomocníkům arcibiskupa oznámit, že naše stránky nemají nic společného se starostkou olšanského chrámu sestrou Kabošovou ani s nikým jiným z tohoto chrámu. Přesťaňte jim vyhrožovat a pronásledovat je!

Je všeobecně známo, že paranoia a stihoman je projev duševní choroby, případně se prolíná s dalšími psychózami, a arcibiskup Michal by si měl okamžitě ověřit zdravotní stav svých spolupracovníků. Je totiž velice pravděpodobné, že je obklopen psychicky nemocnými lidmi a ti jej svým jednáním a chováním nakonec přivedou do velikého neštěstí. 

 

Více už zde – http://pravoslavnyspravodaj.eu/?page=news&newsid=5

Bůh vám žehnej!

 

Přichází čas volby

Když uvažuji o současné situaci v české části naší místní pravoslavné církve, marně přemýšlím, kdy došlo k tomu zásadnímu obratu, při kterém se naše církev dostala na „tobogán“, jímž až do současnosti sklouzává stále níž a níž, až na samé dno myslitelného rozkladu morálních a etických církevních hodnot. Jak je možné, aby se v církvi, kterou všichni ve svém srdci považujeme za pevný bod našich životů, děly věci, které bychom si ještě před dvěma léty neuměli ani představit, natož abychom byli ochotni je akceptovat? A co se vlastně přihodilo, že dnes jsme schopni akceptovat již takřka cokoli? Přeháním? Myslím, že ne.

Vždyť my jsme církví, jejíž bývalý nejvyšší představitel byl spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti, který byl nucen odstoupit proto, že jako mnich a biskup nebyl schopen dodržovat celibát. Přesto jej dodnes někteří nepřestali adorovat a aktivně připravují jeho návrat do čela církve. Jsme církví s pravděpodobně nejvyšším počtem duchovních, kteří byli rovněž spolupracovníky Státní bezpečnosti, a kteří dodnes zjevně či skrytě tuto církev ovládají. Jsme církví, jejíž jeden téměř devadesátiletý biskup podřizuje naprosto vše, včetně samotné existence této církve, svým osobním ambicím a touze po dosažení titulu metropolity, jak mu snad kdysi kdosi „prorokoval“ z křišťálové koule. Jsme církví kde jiný novopečený biskup, byť rovněž věku značně pokročilého, je ženatým mužem. Jsme církví, kde ten samý biskup slibuje a přísahá, aby bez mrknutí oka své sliby odvolal a nedodržel, kdykoli se mu zachce. Jsme církví, kde tentýž biskup neumí říci jedinou rozvitou větu, které by jeho okolí rozumělo. Jsme církví, kde tento biskup vidí svou úlohu nikoli jako poslání pastýře, ale jako funkci „statutáře“, který – protože je registrován na ministerstvu kultury – může naprosto vše. Jsme církví, kde suspendovaný duchovní, jehož před několika měsíci nikdo neznal, a jehož největší zálibou jsou luxusní automobily a týrání lidí, se také může stát „biskupem“, a to bez vědomí a souhlasu církve, a rukopoložen pouhými dvěma biskupy, oběma mimo aktivní službu. Jsme církví, kde tento „biskup“ učí, že má právo fyzicky trestat mnišky, a když jej neposlechou, bez zaváhání je vyžene z jejich monastýru. Jsme církví, kde všichni tito biskupové jsou přesvědčeni, že mohou s kněžími a církevními obcemi dělat cokoli je napadne, aniž by byli nuceni své jednání jakkoli ospravedlňovat. Jsme církví, kde názory věřícího lidu nedochází sluchu pastýřů a na většinu zoufalých přání a spontánních výzev nedostává lid žádnou odpověď. Jsme církví, která ignoruje, že stát na klientelistickou objednávku zasahuje do jejích vnitřních záležitostí a rozhoduje, kdo je nebo není v této církvi biskupem. Jsme církví, kde pro velkou část duchovenstva není rozhodující pravda a spravedlnost, ale výplatní páska a jistota příjmu. Jsme církví, jejíž jednotlivé části spolu necítí bolest, kde zdravá ruka necítí potřebu pomoci nemocné noze, jeden úd je lhostejný ke druhému. Jsme církví… A jsme ještě vůbec církví?

Přemýšlím a nemohu přijít na to, kde jsme sešli z cesty. Kdy se přihodilo, že pro nás začaly být důležitější pojmy, jako registrace, ministerstvo, zákoník práce, ekonomické úspory, kánony, jurisdikce, autokefalita, tomos atd., nežli Kristus, spása, služba…? Nevím. Bůh dopustil, aby se tak stalo. A je na nás, abychom pochopili, co nám tím chce říci. Je na nás, abychom si vybrali. Nejsem prorok, ale je vcelku snadné říci, co nás čeká v nejbližší budoucnosti. Budou tu dvě církve – jedna v pozlacených katedrálách, druhá pod Křížem. Jedna „oficiální“, státem uznávaná a restitučními penězi dobře živená, druhá „neoficiální“, neuznávaná, vysmívaná a označovaná za sektu. Jedna stavějící svou identitu na „Matce Církvi“ v Konstantinopoli, druhá kráčející ve šlépějích svatého mučedníka Gorazda. Je jen na nás, kterou si vybereme.

Bůh vám k tomu žehnej!