Důvodová zpráva ke stížnosti

Nevíme přesně, co se ještě musí stát, aby se něco konečně změnilo k lepšímu a zastavil se rozklad a prakticky i rozkol uvnitř naší církve. Možná tomu napomůže i tento další příspěvek, který obsahuje plné znění důvodové zprávy ke stížnosti na arcibiskupa Michala. Stížnost poslala k Posvátnému synodu pražská Eparchiální rada.

Objevuje se totiž jedna zcela zásadní a velice důležitá otázka:

Je ještě stále arcibiskup Michal arcibiskupem Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku anebo se stává nevědomky arcibiskupem  jiné církve?  

ER PPE uznává, že arcibiskup pražský, jako statutář PPE, má na základě kánonů právo ustanovovat a odvolávat duchovní v rámci PPE, což je vyjádřeno formou příslušného dekteru. Kromě kánonů církve je však arcibiskup pražský povinen dodržovat ústavu PC v českých zemích a řídit se obsahem Základního dokumentu, který je právním podkladem jeho postavení statutáře, neboť výkon funkce statutáře je založen a také vymezen právě touto Ústavou, resp. Základním dokumentem.

Pokud někdo argumentuje tím, že arcibiskup pražský nemusí respektovat vnitřní předpisy církve, protože se řídí kánony, je třeba důrazně připomenout, že církevní kánony na rozdíl od Ústavy a Základního dokumentu, neznají pojem statutár. A proto ve smyslu kánonů, má být arcibiskup předně pastýřem svého lidu a nikoli civilněprávním činovníkem.

ER je proto znepokojena trendem posledních několika dnů, kdy se arcibiskup pražský a českých zemí prezentuje před věřícím lidem právě z pozice představitele civilněprávního a tedy co by statutár Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Takováto prezentace autority archijereje, nám doposud neznámá, je nejen zcela cizí pravoslavné tradici, ale vzbuzuje i všeobecný zmatek a nedůvěru u našich věřících .

Obáváme se, že smyslem těchto postojů spojených s civilní prezentací představitele naší české části církve, je záměr určité zájmové skupiny podvést našeho arcipastýře a utvrdit jej v přesvědčení, že je především šéf organizace, který pro svá rozhodnutí a následné kroky nepotřebuje souhlas sborových orgánů, nemusí se řídit interními pravidly, neboť z civilněprávního hlediska je statutár organizace jediným, kdo je oprávněn konat a nic ostatního není směrodatné a závazné. Z takového postoje vyplývá, že není zapotřebí žádná eparchiální rada, žádný ÚER a v neposlední řadě ani žádné ES, neboť vše rozhoduje sám statutář .

Tyto děsivé tendence jsou zvláště alarmující v době, kdy naše místní církev má taktéž podíl na finančních náhradách od státu. Pokud přístup k těmto prostředkům a k rozhodování o nich bude mít pouze úzká zájmová skupina lidí bez další kontroly, hrozí masivní zneužití těchto finančních náhrad a následná dehonestace pravoslavné církve nejen z pohledu ostatních církví, ale především z pohledu většinové ateistické a levicově orientované společnosti. To se může stát politicky mediálním tématem a skončit v lepším případě pozastavením výplaty finančních náhrad, v horším případě jejich zrušením s poukazem na nejasnosti ohledně registrace církve (porušování vlastních vnitřních předpisů statutárem). Jaký „misijní“ dopad by to pro naši církev mělo, to si jistě dovedeme představit.
Vzhledem k tomu považuje ER za nutné připomenout základní, avšak nyní poněkud opomíjené skutečnosti:

Z hlavy třetí, čl. 12, bodu 3. Ústavy a z bodu 6. Základního dokumentu vyplývá, že na celocírkevní úrovni je nejvyšším věroučným, ústavodárným, správním a církevně-kanonickým orgánem církve Sněm pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Každý člen naší církve, ať věřící, kněz, nebo biskup, je proto povinen rozhodnutí sněmu respektovat. Církevní sněm schválil znění Ústavy v tom smyslu, že podle Hlavy třetí, článek 14, bodu 1. Ústavy a následně z bodu 6. Základního dokumentu nejvyšším správním orgánem eparchie je Eparchiální shromáždění, jehož výkonným orgánem je ER.

S přihlédnutím k událostem posledních dní pak je nutno konstatovat, že jakékoli odvolání duchovního správce není právoplatné, pokud je v rozporu s Ústavou čl. 15/8 a se Základním dokumentem Pravoslavné církve v českých zemích, zaregistrovaným na Ministerstvu kultury ČR. Z téhož důvodu je neplatné i ustanovení jakéhokoli duchovního správce, které je v rozporu s Ústavou čl. 15/8 a čl. 9/2 ve znění Prováděcích předpisů i se Základním dokumentem Pravoslavné církve v českých zemích.

Rozhodnutí statutáře jsou platná pouze pokud jsou učiněna, jak se uvádí výše, v rámci vymezeném Ústavou a jejími prováděcími předpisy – viz zákon č. 3/2002 o církvích a náboženských společnostech, § 10, odst. 2, písm. d) a s tím souvisejícím Základním dokumentem Pravoslavné církve v českých zemích.

Zdůrazňujeme všechny tyto věci proto, že svatý novomučedník vladyka Gorazd, pod duchovním vedením Srbské pravoslavné církve, se snažil vybrat pro naše místní poměry všechno nejlepší z pokladnice světového pravoslaví a v rámci Ústavy církve vytvořil moudře různé pojistky, aby se do našeho prostředí nepřenášely negativní jevy, které jsou z pravoslavného prostředí všeobecně známé a kterých si byl vědom, (například vysoké finanční částky věnované biskupům za udělení farnosti, což vytváří podhoubí korupčního prostředí a klientelismu). Ze stejného důvodu je nemožné, aby eparchiální biskup mohl jen o své vůli rozhodovat o ustanovování a odvolávání kněží, kteří jsou zároveň delegáty ES a volitelé biskupa, neboť i zde můžou vzniknout korupční a klientelistické vazby mezi kandidátem na biskupa a voliteli. Z těchto důvodů se musíme ohradit i vůči hrubému zasahování do chodu ÚER soustřeďujícímu veškerou výkonnou moc pouze do rukou samotného biskupa. Na mysli máme zejména zrušení zcela zásadního ekonomického odboru, které je možné chápat i jako pokus o zamezení možnosti kontroly ÚER nad nakládáním s finančními prostředky. Znepokojivé je i obcházení základních ústavních principů při realizování personální politiky v rámci ÚER i celé eparchie.

Jestliže někdo zpochybňuje dílo svatého novomučedníka Gorazda výhradami, že naše organizace církevního života je příliš demokratická a málo pravoslavná, pak je to zpochybnění základního kamene naší místní autokefální pravoslavné tradice. Vladyka Gorazd velice dobře znal způsob myšlení českého národa, který je velmi citlivý na takzvaný autoritářský přístup, na projevy přehnané okázalosti, i na neprůhledné zacházení s penězi. Tyto jsou v českém prostředí karikovány a zesměšňovány. Aby mohla pravoslavná církev uspět v českém a moravském prostředí, musí vystupovat právě neautoritářsky, skromně a ve finančních záležitostech naprosto transparentně. V opačném případě se pravoslaví nestane integrální součástí českého duchovního prostoru a společnosti, nýbrž hrozí vytvoření uzavřených ghet východněevropského a balkánského charakteru, podobně jako již na Západě došlo k vytvoření uzavřených společenství muslimů. V takovém případě bychom ovšem nemohli očekávat, že by naše společnost přijímala pravoslavné křesťany příznivě a taková situace by neprospěla ani prostým lidem přicházejícím z východních zemí s úmyslem dočkat se zde přijetí a nového života.

Situace na Olšanech

Včera, Eparchiální radou nezvolený, ale arcibiskupem Michalem přesto ustanovený arciděkan pro Prahu a okolí prot. Nikolaj Ončulenko žádal o rychlé předání chrámu na Olšanech jemu a o. Efremuškinovi. A pokud se tak nestane do úterý, vezmou si jej prý sami.

Věřící tohoto chrámu jsou velmi smutní a zmatení. Naprostá většina byla proti odvolání svého duchovního archim. Doroteje, toto je stvrzeno dokonce i jednomyslným hlasováním farního shromáždění (je nejen zápis, ale též videozáznam tohoto hlasování). Sepsali i petici, kterou podepsaly stovky věřících, a ve které věřící tohoto chrámu žádali návrat svého oblíbeného duchovního, pod jehož vedením se v tomto chrámu např. podařilo zavést sloužení Božské liturgie každý den! Schválně, která jiná obec, který jiný chrám v Čechách a na Moravě toto svým věřícím nabízí? Nemluvě na transparentní financování obce, které bylo zavedeno až za o.Doroteje, zkvalitnění zpěvu, zavedení školy pro děti i školy zpěvu, ikonopisecké dílny v nově pronajatých prostorách poblíž chrámu, zkultivování krypty pod chrámem, která byla dříve spíše skladištěm atd.

Pro ty z vás, kteří o této skandální záležitosti nic neví – níže je přepis emailu, který poslala starostka obce sestra Kabošová Eparchiální radě dne 15.8.2015. Tento email se poté rozšířil na všechny duchovní pražské eparchie a předpokládáme, že se dostal i do moravské části naší církve a na Slovensko. Arcibiskup Michal žádosti věřících ignoruje, začal bojkotovat i ústavně zvolené orgány naší církve. Krádež církve za bílého dne pokračuje.

Snad každému je jasné, proč si skupinka, za jejíž chování a jednání je zodpovědný arcibiskup Michal, brousí zuby právě na pravoslavný chrám na Olšanech. Je to chrám, který je znám tím, že do něj přichází mnoho věřících a poutníků z jiných zemí a rádi přispívají finančně na jeho chod. Opět nejde o nic jiného než o ovládnutí finančních prostředků, které přichází do naší církve, ať už od českého státu nebo od jednotlivých věřících. Peníze, peníze a zase peníze. Nezabýváme se teologií, ani dogmatikou, lhostejná je nám misie i Evangelium. Jednoduše – Urvi co (a dokud) můžeš.

 

Důstojní otcové, bratři a sestry,

dovoluji si Vás informovat, že  bez souhlasu věřících, rady PCO, a tedy  v rozporu s Ústavou pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku byl vladykou Michalem na základě pouze  jeho osobního rozhodnutí  odvolán duchovní správce chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice a ustanoven nový správce, taktéž bez souhlasu PCO, a to ke dni 17.8.2015, tj. 2 týdny před chrámovým svátkem, na který jsme se dlouhodobě připravovali. Detaily o tom uvedu později. Z e-mailu arcibiskupa pražského jsou rozhořčeným věřícím chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice  namísto jakékoliv kultivované odpovědi nebo vysvětlení zasílány linky na portál Russkije novosti.

Tam  byl „jako vysvětlení  konání vladyky Michala,  publikován zřejmě předem připravený  nacionalisticky zabarvený článek, citující výroky arcibiskupa Michala, které ovšem  nikdy nezazněly.

O tom, jaká slova konkrétně arcibiskup Michal použil, a jak  to celé zdůvodnil, svědčí videozáznam.

Podle článku vladyka Michal údajně  narovnává křivdy. Vrací ruský chrám zpět Rusům, protože jim ho chtěli ukrást Ukrajinci. Otec Vasil Bučuk, který v našem chrámu celý rok sloužil a zpovídal každé pondělí  a i přes své mládí získal velký respekt věřících, je tam lživě představen  jako aktivista Pravého sektoru! Pravděpodobně proto, aby bylo zdůvodněno, proč mu zakázal vladyka Michal sloužit v našem chrámu. Taktéž jsou tam uváděny  zcela nepravdivé výroky, co věřící údajně na vladyku Michala křičeli. Nikdo nekřičel Svoloč ani jiné vulgární výrazy!  První reagovala členka rady naší obce sestra Olena slovy: Vaše vysokopreosvjašenstvo, ne dělajte etogo! My ne soglašajemsja. Neberite nam baťušku. K ní se přidali spontánně další. Nikdo vladyku Michala „nekřižoval“, naopak, věřící spontánně plakali, muži i ženy, a dávali jasně najevo, že právě byli nejen šokováni, ale i hluboce duchovně zraněni.

Uvedený novinář buď vůbec nebyl v chrámu a publikoval předem připravenou desinformaci pro ruskojazyčné pravoslavné věřící, nebo záměrně lhal. Dovoluji si Vás informovat, že reakce přibližně 70 věřících, byla spontánní – a i já, ač to běžně nečiním, jsem zvýšila hlas.  Víte, že jsem Češka a respektovaný pracovník médií – a i když zvýším hlas, rozhodně se vyjadřuji kultivovaně a k věci. Arcibiskupa jsem  jako starosta chrámu důrazně  upozornila, aby se  nedopouštěl nespravedlivosti, aby nekonal proti vůli Božího lidu a dodržoval Ústavu Pravoslavné církve českých zemí a na Slovensku.

Proto  vyzývám dotyčného redaktora k veřejné omluvě a opublikování pravdivých a ověřených informací.

Pokud nebude ochoten publikovat veřejnou  omluvu  a pravdivá fakta,  budu informovat Velvyslanectví Ruské federace a požádám  o sjednání nápravy.  Upozorním na jeho činnost bezpečnostní výbor Parlamentu ČR ,  BIS a všechny další  bezpečnostní složky našeho státu, protože považuji za velmi nebezpečné, aby někdo soustavně mystifikoval pravoslavné věřící a rozdmýchával nacionalistické vášně uvnitř naší  Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Je na čase, aby konečně zazněly informace pravdivé, ne „cinknuté“ jakýmikoliv osobními  zájmy.

Také Vás chci informovat, že se již několik týdnů marně snažím dostat na osobní audienci k vladykovi Michalovi, vysvětlit mu, jak by mohla fungovat nová média v naší církvi  a nabídnout mu poradenství v oblasti médií. Velmi mne překvapilo zjištění, že vladykovi nelze volat na mobil, nelze s ním komunikovat e-mailem. Mé emaily zůstali bez odpovědi.  Zjistila jsem , že veškerý svůj čas věnuje vladyka Michal poradám s  o. Ončuklenkem, Hajdamačenkem, O.Chrástem a o. Polanským.  Taková porada byla přednější než modlitba na pohřbu schiigumena Pachomije, kterého se účastnili poslanci parlamentu a významní představitelé církví, kulturní a akademické obce ČR.  Audienci u vladyky Michala mi nebyl schopen zprostředkovat ani br. Ondřej Chrást, který mne požádal, abych byla mediátorem mezi ním a o. Davidem, jenž údajně ztratil důvěru vladyky, a to na základě článku v Rokycanském deníku. Ten mi bratr Ondřej Chrást naprosto mylně interpretoval a tvrdil mi, že takto ho chápe většina duchovních a věřících, kteří měli psát vladykovi, že je to urážlivé a nemá si to nechat líbit.  Seznámila jsem se s tímto textem, analyzovala ho  a neshledávám v něm žádné pochybení ředitele eparchie o. Davida Dudáše. Naopak konstatuji, že po dlouhé době vychází pozitivní ohlas o naší církvi. Může se mi ozvat ten, koho tento článek urazil a vysvětlit, co konkrétně ho urazilo? Ráda mu vysvětlím, na jakých principech fungují celostátní a regionální média. Ředitel eparchie je nejvyšší úředník eparchie  – a je mylné namlouvat arcibiskupovi, že nejvyšším úředníkem má být  on. Nevím, jak Vy, ale já osobně nechci, aby můj arcipastýř byl úředníkem, chci, aby byl tím čím má být – našim duchovním pastýřem, který nás s láskou a v Kristu vede k spáse našich duší.

S vladykou Michalem se mi podařilo hovořit pouze několik minut, když jsme ho s o. archimandritou Dorotejem v uplynulých dnech navštívili na neurologickém oddělení nemocnice v Motole. Byla jsem překvapena, že ani o. Ončulenko ani Hajdamačenko ani bratr Ondřej Chrást nebyli v situaci, kdy šlo vladykovi o život, schopní zařídit mu oddělený pokoj, v němž by se mohl modlit, důstojně léčit a přijímat návštěvy. Byla jsem v šoku z toho, že nemocnému po mozkové příhodě, přináší o. Ončulenko k podpisu jakési dopisy. O. Hajdamačenko mi sdělil, že vladyka se nemusí řídit  Ústavou, protože právě provádí reorganizaci naší církve.

Vážení bratři a sestry, toto je mé osobní svědectví, protože svědomí mi velí, o těchto skutečnostech nemlčet. Jsme sborová církev a mé srdce velmi bolí, do jaké situace dostávají vladyku, kterého si hluboce vážím, jeho poradcové.

Vyjádření rady Pravoslavné církevní obce s podpisy členů a vyjádření věřících budou následovat.  Sledujte, prosím, doménu hlaspravoslavi.cz, kde postupně budeme zpřístupňovat obrazové a zvukové záznamy, které jsou nejvýmluvnější a nezkreslenou dokumentací skutečnosti.

S láskou v Kristu

PhDr. Svatava Maria Kabošová,  režisérka  a  starosta chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice

Další informace k situaci v PPE

Návrhy na usnesení Eparchiální rady (dále jen ER) pro zasedání dne 1.9.2015, o kterých arcibiskup Michal odmítl dát hlasovat, ačkoli jej k tomu zavazuje Jednací řád ER, který i sám podepsal:

  1. ER konstatuje, že nebyl zřízen právní ani liturgický odbor a tedy nelze jmenovat referenty těchto odborů. Eparchiální biskup dle Ústavy 5/2 může jmenovat pouze svého vlastního osobního tajemníka. ER je znepokojena možností přístupu těchto lidí k citlivým datům, zvláště v případě právního referenta s jehož zaměstnavatelem vede PPE soudní spor. ER také upozorňuje, že funkce jakéhokoli referenta je v církvi neznámá.
  2. ER v návaznosti na předchozí usnesení žádá arcibiskupa Michala, o okamžité zrušení jmenovaných dekretů těchto tzv. referentů a zamezení jejich přístupu k těmto datům. V případě právního referenta také k okamžitému zrušení jeho pověření jednat v právních otázkách eparchie.
  3. ER v návaznosti na předchozí usnesení vyjadřuje zásadní nesouhlas s odebráním agendy právních záležitostí ÚER, v jehož důsledku byl bez vědomí ER a ÚER jednostranným rozhodnutím arcibiskupa českých zemí Michala ukončen soudní spor s ThDr. Slaninkou o žalobě na určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni na budově PCO v Mostě. Tímto krokem byla porušena ústava a ER protestuje, neboť je povinna postupovat jako řádný hospodář při správě cizího majetku. ER z toho důvodu ukládá ÚER, aby ve spolupráci s právníky posoudila, zda nevznikla oznamovací povinnost ve věci porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku.
  4. ER naléhavě žádá, aby arcibiskup Michal jmenování a odvolání duchovních správců provedená v rozporu s Ústavou a vydává toto závazné usnesení, že jakékoli změny v evidenci církevních právnických osob vedených pod MKČR bude nadále, tj. od 1.9. 2015 vyřizovat pouze ÚER a to jen po náležitém rozhodnutí ER, dle předchozí praxe, jak je i stanoveno Ústavou, tj. bez řádného projednání a schválení ER jsou od počátku neplatné.
  5. ER odsuzuje snahu destabilizovat ÚER a zásadně protestuje proti omezování pravomocí ředitele ÚER a dále prohlašuje rozhodnutí zrušit pozici ekonoma ÚER, mzdové a finanční účetní a referenta správy budov za neplatné.
  6. ER protestuje a vyjadřuje zásadní nesouhlas s rozhodnutím arcibiskupa Michala o svěření správy ekonomických a mzdových záležitostí firmě Vendax s.r.o., která je prokazatelně napojena na členku ER Annu Vaněčkovou. V tomto posledním rozhodnutí vidíme snahu odklonit finanční náhrady přidělené naší církvi českým státem.
  7. ER k personálním otázkám pražské eparchie vydává toto závazné nařízení. Od 1.9.2015 vyhlašuje tzv. stop stav přijímání nových zaměstnanců a to až do odvolání. Veškeré personální změny na všech pozicích jak duchovenských, tak i laických jsou možné až po řádném projednání ER.

Svátek sv. novomučedníka biskupa Gorazda

svgorazd2

Pravoslavných vůdce a moravské církve obnoviteli, v Bohu moudrý přední z pastýřů, otče Gorazde, jenž jsi s radostí trpěl za Pravdu, pros milostivého Boha, aby spasil duše naše! Tropar hlas 4.

Dnes, 4. září, slavíme svátek sv. novomučedníka biskupa Gorazda, který byl v tento den popraven roku 1942 nacisty spolu s dalšími duchovními.

Naše československá pravoslavná církev, především její česko-moravská část, navazuje na tradici tohoto obnovitele pravé církve. Je zásluhou biskupa Gorazda, že na našem území opět po tisíci letech zasvitlo světlo pravoslaví a že zde byla ustavena řádná církev Kristova.

Sv. biskup Gorazd byl původně římskokatolickým duchovním, avšak láska k Evangeliu jej vedla k hledání jiné církve, církve, která by radostnou zvěst apoštolů uchovávala v čisté podobě, církve Kristovy. Proto odešel z katolické církve do nově vznikající Církve československé. Ale ani zde nenašel prostředí, věrné apoštolské tradici. To nakonec nalezl v církvi pravoslavné, k níž se celým srdcem přiklonil a spolu s podobně smýšlejícími lidmi vytvořil v českých zemích pravoslavnou eparchii pod jurisdikcí srbské církve. Jejím centrem se stala Morava a tak se situace po tisíci letech opakovala – opět z Moravy zazářilo světlo pravé víry i Čechám.

Biskup Gorazd se však při formování nové církve chtěl vyvarovat některých negativních jevů, které byly obvyklé u ostatních pravoslavných církví. Jeho snahou bylo přiblížit české pravoslaví co nejvíce mentalitě našeho národa a zároveň, a to především, církvi apoštolské doby. Proto byla „jeho“ církev církví demokratickou, kde účast věřících na správě všech věcí byla výrazně vyšší, něž ve většině ostatních pravoslavných církví. To odpovídá duchu našeho národa, který se vyznačuje vysokou mírou vzdělanosti a demokratickým smýšlením, vycházejícím nejen z husitských tradic, ale i z tradic národního obrození, tradic Karla Havlíčka Borovského i T. G. Masaryka. Svatý Gorazd věděl, že model absolutní biskupské a kněžské moci a pohrdání laiky a Božím lidem obecně, by  narazil na odpor a nepochopení českého národa. A nejen to. Věděl také, že je v rozporu s Evangeliem a tradicí církve nejen apoštolské doby.

Na těchto základech pak zbudoval naši církev, kterou ani brány pekelné nedokázaly přemoci. A byť za nacistické okupace zaplatil biskup Gorazd za svou věrnost Evangeliu životem a církev byla rozehnána, přece, podobna svému Pánu, vstala z mrtvých a střežila dále odkaz svého svatého biskupa. A střeží jej až dosud.

Dnes, kdy ctíme památku svatého novomučedníka, bychom si měli o to více uvědomit, jak je jeho odkaz cenný, jak cenné je jeho uspořádání církve, které se odráží i v naší Ústavě. Nejlépe mu vzdáme úctu nikoli slovy, ale tím, že budeme chránit jeho odkaz, jeho církev, naši církev – jednu svatou, obecnou a apoštolskou církev.

 

Pravoslavná normalizace

„A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Matouš 10:28

Bohužel, situace v naší církvi se nijak nelepší, ale naopak se stále více a více „normalizuje“. To slovo „normalizace“ si prosím pamatujte, protože to je přesně to, co se nyní děje v pravoslavné církvi v českých zemích a je to vskutku stejné jako ta známá komunistická normalizace, která uvrhla český a slovenský národ do největší morální bídy a neštěstí.

Tato komunistická normalizace se projevovala několika jevy. Za prvé, z práce a společenského života byli vyhazováni lidé schopní a slušní a na jejich místo přicházeli lidé bezpáteřní, nemorální, zbabělí a všehoschopní. Za druhé, lidé, kteří před pár lety něco říkali, najednou říkají něco zcela opačného a vůbec se nad tím nikdo ani nepozastavuje. Za třetí, tito „noví“ lidé společně s okupanty a uchvatiteli moci utužovali ten správný a spravedlivý režim. Za čtvrté, občané byli obelháváni a korumpováni „sociálními“ jistotami a tento promyšlený, morálku korumpující systém by se dal pospat jednoduše – pokud jsi poslušný občan a ani nemusíš být u nás komunistů, necháme tebe i tvou rodinu být a můžeš si dál jezdit na tu svou chalupu, lepit si letadýlka nebo hrát si s vláčky a dělat si, co se ti líbí. Ale nevystrkuj svou hlavu, nebo přes ni dostaneš. A za páté, nová lidé u moci se před svými občany schovali, odmítali s nimi komunikovat, diskutovat, polemizovat, pouze vydávali rozkazy a  příkazy, co má občan dělat a hlavně neustále všem připomínali, že se musí poslouchat, protože oni nejlépe ví, jak se to má dělat…

Nepřipomíná Vám to něco?

Smutným faktem je, že se nám tady plíživě ujal nový církevní systém, který by se dal nazvat pravoslavnou normalizací. A je zbytečné připomínat, že zastánci tohoto nového systému mají dostatek zkušeností z dob oné komunistické normalizace, ve které často morálně zcela neobstáli a s tímto systémem naopak spolupracovali…

Tento systém jednou zaklepe na dveře úplně každého, každého duchovního, ale i každého věřícího a každý bude mít možnost volby. A někteří již zvolili (a trpí) a jiní také zvolili (a získali pozice a mají se v novém systému dobře). Komunistickou normalizaci historie nakonec odsoudila jako něco naprosto odporného a destruktivního, s čím se celá naše společnost neustále potýká a bude se potýkat ještě minimálně dalších dvacet let.

Nemusíme se vůbec ptát, jak dopadne nová pravoslavná normalizace. Dopadne stejně jako ta komunistická! Není otázkou, zda ano, ale pouze kdy. A proto se vy všichni nebojte – začněte se ptát už dnes! Začněte se zajímat! Přestaňte být zalezlí na svých pomyslných chalupách a v kumbálech, ve kterých jste se schovali před tím nesnesitelným systémem tam venku, s kterým nechcete nic mít. Když budete dál zalezlí a lhostejní, nebudete se ptát a požadovat odpovědi, nebudete bránit ty, kteří se místo vás ptají a bojují, jednou přijdou zaklepat i k vám, a již nebude nikdo, kdo se vás zastane.

Být křesťanem znamená být svobodným. Skutečně svobodným, protože se člověk již více nebojí smrti a nebojí se ničeho a nikoho, který chce uchvátit jeho tělo. Vzpomeňte si přitom na své bratry a sestry na Blízkém východě, a vy, ustrašení nebo lhostejní duchovní, si vzpomeňte na své bratry ve službě, kterým tam uřezávají hlavy a zabíjejí je těmi nejodpornějšími způsoby. Oni nezradili ani Krista, ani své věřící. Přišli o vše, nejen o svůj „plat“, ale i o svůj život. My věříme, že tím získali život věčný. Co ale získáte jednou vy? Pochválí vás Bůh Otec za to, že jste splatili svou hypotéku? Zamyslete se nad sebou a začněte se chovat tak, abyste se stali obrazem Ježíše Krista. Abychom si vás mohli vážit. Abyste pro nás byli vzorem. Proto si vás povolal. Ne proto, abyste se trápili tím, zda vám na účet přijdou od vašeho biskupa peníze… A ano, chápeme, že to není lehký úděl.

Každý nový den vám dává příležitost začít znovu, udělat něco jinak, lépe. Každý den vám dává příležitost snít nový sen, stanovit si nový cíl. Bůh je vskutku milosrdný a miluje každého člověka – dobrého i hříšného. Podívejte se do svého srdce a konejte tak, abyste se večer na sebe mohli s klidným svědomím podívat  do zrcadla. Je čistou pravdou, jak kdosi řekl, že největší bohatství člověka je jeho čisté svědomí.

Bůh Vám žehnej!

Vážná situace v ústředí PPE

Na včerejším jednání Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie (v Praze, dne 1.9.2015) arcibiskup Michal odmítl anulovat své neústavní kroky, kterými svévolně dosadil a sesadil několik duchovních správců (např. sesadil o. Doroteje z Olšan), ačkoli Ústava církve i její Základní dokument, registrovaný na Ministerstvu kultury ČR, svěřují toto právo do kompetence Božího lidu, představovaného buď samotnou církevní obcí nebo eparchiální radou. A právě tak neústavně se biskup pokusil sesadit ředitel Úřadu eparchiální rady prot. Davida Dudáše. Vydal zmatečné rozhodnutí o jeho odvolání, ačkoli volbu a odvolání ředitele ÚER svěřuje Ústava do pravomoci Eparchiální rady (viz. článek 15 naší Ústavy). Arcibiskup se opakovaně vyjadřoval ve smyslu, že on je arcibiskup a statutář církve a může všechno.

Nemůže. Je tu totiž stále platná ústava, základní dokument, kánony a Evangelium. Jeho prohlášení, které se odkazuje na tzv. prováděcí předpisy, je jedním slovem šokující, protože zcela ignoruje existenci jednotlivých ustanovení Ústavy, kterou až poté tyto prováděcí předpisy napomáhají realizovat. Tyto neústavní a nezákonné kroky jsou proto od počátku neplatné a žádný člen církve se jimi nemusí, či spíše nesmí řídit!

To vše je tak jen další z útoků na církevní Ústavu i na základní tradice naší církve. Cílem není nic jiného než ovládnutí peněžních toků a odříznutí věřících od jakéhokoli vlivu na hospodaření s finančními prostředky církve a kontroly nad jejich užíváním.

Protože si arcibiskup Michal počíná zcela neústavně, nekanonicky a dokonce nekřesťansky, rozhodla se navíc eparchiální rada jako nejvyšší výkonný orgán Pražské pravoslavné eparchie vznést v souladu s Ústavou na arcibiskupa pražského Michala stížnost k Posvátnému synodu, jehož předsedou je metropolita Rostislav.

Je na čase, aby se všichni, komu není lhostejný osud naší církve, postavili proti pokračující snaze rozchvátit nejen církevní majetek, ale i samo dědictví sv. Gorazda a celou naši autentickou církevní tradici.

Jednotlivé naskenované dokumenty:

Originální prohlášení arcibiskupa Michala

Vyjádření nedůvěry Eparchiální radě

Stížnost Eparchiální rady k Posvátnému synodu

Nejen o moravských paradoxech krize místní církve

Když v roce 2013 odstartovala krize naší místní církve, zdálo se dlouho, že se to olomoucko-brněnské eparchie téměř netýká. Morava si žila dál svým životem a pohlížela do Čech tu s větším, tu s menším nepochopením, a popravdě řečeno i s nezájmem. A tak zatímco se pražská eparchie zmítala v problémech po odstoupení bývalého metropolity, neschopna zvolit nového arcibiskupa pražského a umožnit tím volbu nového metropolity, mohli si moravští duchovní a věřící užívat idylky „normálního“ církevního života. Vždyť problém nebyl na Moravě, ale v Čechách, ať si to tedy Češi vyřeší sami…

Tato idylka skončila v prosinci 2013, kdy arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon neunesl fakt, že jeho spolubratři biskupové v Posvátném synodu nesouhlasí s jeho způsobem dočasného řízení církve, a tak, jako jej dříve zvolili, nyní jej odvolali z funkce metropolitního správce. Tehdy vladyka Simeon učinil něco naprosto nevídaného a neuvěřitelného i v rámci celého pravoslavného světa – prohlásil sám sebe za jediného kanonického biskupa této církve (čímž nikoli explicitně, ale z logiky věci de facto suspendoval všechny ostatní biskupy místní pravoslavné církve) a přikázal svému duchovenstvu, že při bohoslužbách může být vzpomínán pouze on sám, jako metropolitní správce. Kdokoli z moravských duchovních by s takovým postupem nesouhlasil a odvážil se dokonce neuposlechnout, dopouštěl se tím kanonického přestupku neposlušnosti vůči svému biskupovi. Moravští duchovní tak byli postaveni před dilema, které nemělo řešení. Idylka skončila – olomoucko-brněnská eparchie byla svým biskupem zavlečena do rozkolu se zbytkem církve. Přesto tato situace kupodivu většinu moravského duchovenstva nechávala v klidu. Až na výjimky nikomu na Moravě nepřišlo divné, jak by jeden biskup mohl mít právo suspendovat všechny ostatní biskupy místní církve. Většina to přijala jako fakt, aniž by požadovala jakékoli vysvětlení. Ba, co víc – někteří kněží se i za cenu osobních názorových kotrmelců stali největšími apologety těchto církevních novot, přičemž je svými „zasvěcenými“ kanonickými traktáty prohlašovali za jediné možné a zaručeně pravoslavné. Oč absurdnější takové kanonické konstrukce byly, o to vášnivěji byly prezentovány, a o to nesmiřitelněji a agresivněji museli být dehonestováni všichni případní názoroví odpůrci.

V březnu 2014 byl Posvátný synod nucen po vytrvalém rozvratném konání vladyky Simeona odvolat jej z postu olom.-brněnského biskupa. Věc bezpochyby smutná, ale po předchozích událostech logická. Většina moravského duchovenstva ji opět přijala jako fakt. Mnozí se nyní byli dokonce schopni odvážně rozhovořit o tom, jak byly požadavky bývalého olom.-brněnského biskupa absurdní, a co všechno bylo za jeho působení v eparchii špatné. Bohužel se však zakrátko ukázalo, že ani olomoucko-brněnská eparchie není schopna si zvolit biskupa nového, samozřejmě nikoli bez horlivého přičinění vladyky Simeona a jeho nových velkých příznivců a obhájců. Ochota případných kandidátů na olom.-brněnského biskupa přijmout kandidaturu tváří v tvář opakovaným prohlášením bývalého arcibiskupa, že nikdy nepřestal být olom.-brněnským biskupem, se totiž limitně blížila nule.

A v této situaci, v říjnu roku 2014, přišel olomoucko-brněnskou eparchii jako deus ex machina „zachránit“ český stát. Ministr kultury inspirován svým bývalým chlebodárcem, takto jistým nejmenovaným římskokatolickým kardinálem, se v rozporu s usneseními všech kolektivních orgánů naší církve (Posvátného synodu, metropolitní rady a obou eparchiálních rad české části církve) rozhodl, že biskupem olomoucko-brněnské eparchie je vladyka Simeon. A opět, jakmile se správy eparchie znovu ujal církví sice nechtěný, ale ministrem podporovaný bývalý arcibiskup, většina moravského duchovenstva to přijala jako fakt. Že stát nemá církvi do jejích vnitřních věcí co mluvit? No a co? Vždyť s tím stejně nemůžeme nic dělat. A kdybychom se bouřili a protestovali, ještě by nám ministerstvo mohlo zadržet peníze na naše platy! Ukázalo se, že pravoslaví většiny moravských duchovních začíná i končí s jejich platovým výměrem.

Jistě, i na Moravě sice zůstalo několik duchovních a pár církevních obcí, kteří ani během těchto morálních veletočů neztratili zdravý rozum a odmítli onu novou „teologii“ výplatních pásek, která se s takovým úspěchem rozmáhá v české části naší církve. Málo platné, těch sedm farářů, sedm církevních obcí a jeden monastýr jsou na Moravě menšinou. Tito lidé jsou ve své vlastní eparchii na obtíž, marginalizovaní, dehonestovaní. Jsou menšinou tak zanedbatelnou, že nestojí nikomu zato, aby se o ně zajímal. A nakonec – proč by to kdo dělal? Vždyť to je přece problém Moraváků, tak ať si jej vyřeší sami …

A tím by vlastně bylo možné naše drobné zamyšlení zakončit, kdyby… kdyby současné události v pražské eparchii jasně neukazovaly, že ani tam se pod vedením nového arcibiskupa pražského idylka nekoná. Možná nás to konečně přivede k poznání, že proti zlu, ať se děje v kterékoli části naší církve, je nutné se postavit, i když se nás snad v této chvíli přímo netýká. Protože jinak nám to zlo dříve či později zboří i naše vlastní vzdušné zámky.